Nahrávka více než pouhý záznam
6 Rémy Martin 16.8.2013Na řadě hudebních škol se již nějakou dobu objevuje nový předmět – akustika. Mnoho studentů se této výuce snaží vyhnout – naštěstí čím dál neúspěšněji. Na mnohých školách v zahraničí se přitom již dávno jedná o předmět povinný. V naší republice se mu věnuje, musím říci na velice slušné úrovni, například konzervatoř Jaroslava Ježka v Praze a jsem přesvědčen, respektive pevně doufám, že takových škol je u nás více.
Akustika jako obor se u hudebníků zpočátku setkával s nezájmem. Argumentovali tím, že je lepší, když profesionální zvukař dělá zvuk a hudebník hudbu. S tím se příliš souhlasit nedá. Zvukař by měl být zároveň i hudebníkem, pracuje-li s hudbou a hudebník by měl znát základy akustiky, vytváří-li nahrávku. Pokud tedy má být zvukový záznam pokračováním hudebního výrazu, prakticky neexistuje jiná možnost. Většinou se situace řeší tak, že se zvukařům prostě jen „věří“. Jak jinak. Kde není znalost, není ani názor, a tak nastupuje víra. A ta je často následována zklamáním.
Varianta zcela ideální naopak nastává v okamžiku, kdy je zvukový záznam jakýmsi dovyjádřením hudebníkova záměru. Vzorovým příkladem jsou některé nahrávky klavíristy Glenna Goulda nebo Berlínské filharmonie pod vedením Herberta von Karajana. Tito pánové byli znalci technologií a dokázali svoji ideu zaznamenat. Dnes je takových hudebníků více a více. A přesto je stále nejčastější praxe opačná. Hudebník technikovi například říká: „Ten zvuk by mohl být hutnější a sametový, s velkým prostorem a příjemnou konkrétností. Nechci aby zvuk kladívek nebo prstů byl tak rušivý…“ Zvukař se ho ptá: „A co tím myslíte? Mám dát mikrofon výš? Dál? V jakém úhlu? Kolik těch mikrofonů chcete? A to klapání – kterou konkrétní frekvenci máte na mysli?“ Zkrátka, dva světy, které přitom patří k sobě, se absolutně míjejí. A teorie, že zvuk je umění samo o sobě, které slouží jinému umění, to je často jen zbožné přání. A tak tedy při následné studiové postprodukci přichází náročné „zachraňování“, protože muzikanti často nejsou (oprávněně) spokojeni.
Oni však ani postprodukci nerozumějí! Co teď? Místo, aby nahrávka byla v pořádku již v surovém stavu, tak se už pouze jenom zachraňuje. Přitom správný směr je ten, aby postprodukce pracovala pouze na vyšperkování již kvalitního záznamu. Ve Photoshopu lze také rozmazanou fotografii mírně doostřit, ale podstatou je, že má být už ostrá. Zdá se vám, že přeháním? Ani tolik ne. Zvukařské řemeslo, například v popmusic, se kontinuálně vyvíjí. Vývoj záznamu na poli klasické hudby je na tom hůř. A tak vzniká paradox – nahrávky populární hudby z let osmdesátých a devadesátých nám dnes již zní jako retro, tedy mírně zastarale. U nahrávek hudby klasické jsou oproti tomu nejvíce ceněny právě ty z let osmdesátých… Tady bych řekl, že se progrese jaksi zastavila.
Bohužel asi pár čtenářů popudím, ale osobně bych chybu hledal více na straně hudebníků. Zvukaři totiž absolvují hudební vzdělání zcela běžně, je to dokonce jejich povinnost. V případě akustického vzdělání hudebníci takovou povinnost nemají. Kdo jiný však může technikům říci, co přesně chce, než právě sami muzikanti? Prosba, aby byl zvuk „hezký“ se nedá brát jako sdělení nesoucí konkrétní informace. Představu je třeba sdělit technickými termíny. A tak se vracím na začátek. Jsem moc rád, že některé hudební školy začaly zvyšovat své nároky.
Další články, recenze a doporučení Rémy Martina naleznete na blogu Remy-Martin.cz nebo na stránce facebook.com/RemyMartinCZ.
Každou sudou středu v 19:00, lichý pátek v 10:00 a sudou sobotu ve 12:00 poslouchejte Vybrané tóny Rémy Martina na rádiu Classic.