ahead – 1200×100

PLAY.CZ

Právě poslouchá celkem 13302 posluchačů.

Seznam rádií

Seznam stylů

Seznam krajů

Historie pokusů na lidech (2. díl)

0 Redakce 10.12.2009

Zřejmě nejhrozivější západní lékařský experiment na lidských objektech – Tuskegee studie neléčené syfilidy – byla obsahem první části seriálu. Historie sporných pokusů druhé poloviny 20. století tím ale zdaleka nekoční.

Operace Whitecoat

Tajný projekt americké armády, který nesl název Operation Whitecoat, probíhal mezi lety 1954 až 1973. Jako lidské objekty se ho účastnili branci, kteří v době korejské a vietnamské války nechtěli z ideových (náboženských) důvodů aktivně nastoupit do armády, potažmo jít do války. Účastníky dodávala americké armádě konkrétně církev Adventistů sedmého dne, během 18 let výzkumem prošlo okolo 2 300 lidí – objektů.

Armádní vědci na nich v pevnosti Detrick testovali odolnost lidí vůči potenciálním biologickým a chemickým zbraním, potažmo možnosti léčby vyvolaných nemocí. Účastníci byli infikováni žloutenkou, žlutou horečkou, černým morem, tularémií (také označována jako zaječí nemoc), Q-horečkou (na lidi se přenáší z dobytka a ovcí), vystavovali je působení antraxu atd. Testovaní popisují například takzvanou “eight ball” kulovitou vzduchotěstnou místnost pojmenovanou podle poslední kulečníkové koule, do které byl objekt zavěšen a dýchal vzduch kontaminový uvedenými chemikáliemi č bakteriemi.

Armáda výši kontaminace a infikace dávkovala a postižené léčila tak, že přímo v průběhu Whitecoat projektu nedošlo k žádnému úmrtí. “Bylo vám opravdu mizerně po dva až tři dny. Skutečně, nikdy jsem se necítil hůř nemocný než tenkrát,” popsal svou zkušenost Merlin Neff, který byl jako 23letý infikován Q-horečkou. Podle vlastních slov zároveň s pokusnými zvířaty. Experimenty byly prováděny se souhlasem branců (tj. v souladu s bodem 1 Norimberského protokolu ). Existují ale vážné pochybnosti, nakolik byl tento souhlas “informovaný” a jestli tak Whitecoat project neporušoval základní podmínky Helsinské deklarace. Zúčastnění popisují, že předem nevěděli, čemu budou během pokusu vystaveni, a co očekávat. Skupina branců dokonce během výzkumu zorganizovala stávku, aby se jim dostalo více informací o experimentech.

Podle výpovědí jednotlivých účastníků v pozdější době experiment minimálně v několika případech dlouhodobě poznamenal zdraví objektů (astma, bolesti zad, hlavy atd.) Nejznámější je případ Gene Crosbyho, který si desetiletí stěžoval, že trpí bolestmi zad a kardiovaskulárními problémy zpusobenými imunitním onemocněním ankylosing spondylitis. Podle něj ho vyvolala účast na Whitecoat projektu v roce 1965. Dlouhodobé následky popisuje i další Američan – Lester Bartholomew. Oba si stěžují, že armáda a církev je neupozornily na konkrétní možné následky a po ukončení projektu jim neposkytly odpovídající zdravotní péči, Crosby se soudil a dokonce z církve odešel.

Utrpení se neprokázalo, mrtví ale neodpovídali

Komise amerického ministerstva obrany v roce 2003 zpětně zkoumala následky Whitecoat projektu na zdraví účastníků, z 2300 whitecoaterů ale sehnala jen 1000 a jen 500 z nich odpovědělo na zaslaný dotazník [tj. cca 23 procent]. Statisticky se žadné systematické, neojedinělé následky neprokázaly. “Úskalí je v tom, že neznáme žádné z dobrovolníků, kteří později umřeli, a tedy nemůžeme říct, proč zemřeli a vyhodnotit příčinu jejich smrti,” připustil však plukovník P.R. Pittman, který vedl analýzu následků.

Experiment tedy porušoval hned několik bodů Norimberského protokolu, podle jehož pravidel byli popraveni nacističtí doktoři za experimenty v koncetračních táborech. Operace Whitecoat mohla vést k dlouhodobým následkům i smrti, odpovědní vědci při existenci tohoto rizika výzkum neukončili, experiment generoval vysoké psychické a fyzické utrpení a v některých případech probíhal zároveň a nikoli po výzkumu na zvířatech. Oficiálně mohli dobrovolníci z výzkumu kdykoli odejít. Podle vyjádření některých účastníků na ně ale byl vytvářen tlak, že v případě odmítnutí více testů či odchodu budou narukovat do války ve Vietnamu.

Experiment probíhal i po roce 1964 (tj. po přijetí Helsinské deklarace) a podle výpovědí zúčastněných porušoval její nařízení o “informovaném souhlasu“. Zdraví a pohodlí účastníků také nehrálo větší roli než společenské a vědecké zájmy. Z Whitecoat projektu také neexistují veřejné a detailní protokoly o konkrétních jednotlivých experimentech, čímž byl porušen další bod Helsinské deklarace.

Adventisté sedmého dne byly napadáni dalšími americkými křesťanskými organizacemi, zda neporušují křesťanskou etiku (tj. přikázání nezabiješ) účastí na výzkumu, který má potenciálně ofenzivní účel vývoje a pozdějšího použití biologických a chemických zbraní. Někdejší vrchní představitel adventistické církve Richard Stenbakken se obvinění bránil nepříliš důvěryhodným tvrzením, že kdyby byly jakkékoli důkazy, že výzkum může směřovat k vývoji zbraní a nikoli jen obrany před nimi, církev by spolupráci ukončila.

Atomoví veteráni

Další skupinou eticky sporných výzkumů jsou experimenty, v nichž byli američtí vojáci záměrně vystaveni radioaktivitě – účastníci takových pokusů jsou nazýváni “atomoví veteráni”. První takový test vznikl v rámci projektu Manhattan v roce 1944, kdy armádní vědci v rámci testování vlivu radioktivity intravenózně aplikovali 18 vojákům 4,7 gramu radioaktivních izotopů plutonia. Tento výzkum odhalila až v 90. letech novinářka Eileen Welsome a za svůj obejv dostala Pulitzerovu cenu.

Z 18 veteránů, kteří byli v experimentu označeni kódy se podařilo dopátrat jen několika málo přeživších. Jeden afroamerický účastník Eileen Welsome například sdělil, že tři dny po aplikaci musel prodělat amputaci dolní končetiny. Podobný případ se v rámci projektu Manhattan na menším množství lidských objektů (tentokrát civilních pacientů nemocnic v Chicagu a Rochestru, či zaměstanců laboratoří) opakoval ještě nejméně čtyřikrát. Ani 18 vojáků ani tito civilisté nedali k experimentům dobrovolný souhlas (byly prováděny nevědomě) a výzkumníci je vzhledem k neznámému účinku radioaktivního plutonia a uranu vystavovali nebezpečí života či ohrožení zdraví, čímž byla porušena základní ustanovení Norimberského protokolu. Testy atomových výbuchů v letech 1945 – 1962 se nadají označit přímo za lékařské experimenty, protože vystavení radiaci bylo podle oficiálních zpráv nezáměrné. Americká senátní komise pro veterány v roce 1994 konstatovala, že “…jako výsledek (testů), byly tisíce příslušníku armády a civilistů vystaveni radioktivnímu spadu.” Vyjadřila ale i podezření, že někteří armádní příslušníci byli radioaktivitě vystaveni záměrně. “Podezření podporuje dokument Panelu pro lékařské aspekty jaderné války (…), který zavedl obecná kritéria pro “experimenty” související se zkušebními výbuchy a identifikoval 29 “specifických kritérií” aby “legitimoval podmínky pro biomedicínskou participaci”,” uvádí senátní komise.

Projekt MKULTRA

Mezi další sporné výzkumy na vlastních patří testy vlivu halucinogenů na příslušnících americké armády. Vliv LSD na psychiku zkoumali armádní lékařské týmy od roku 1947 a roku 1953 dostal tento výzkum název MKULTRA. Do roku 1964 v rámci v rámci MKULTRA proběhlo 149 projektů zahrnující podání drogy a dalších studií na neinformovaném lidském objektu. CIA projekt zastavila a dokumentaci skartovala v roce 1973, takže celkový počet nevědomých účastníků projektu není znám. Různí autoři ho odhadují na stovky. Jen 14 nevědomých účastníků bylo zpětně uvědoměno, že byli lidským objektem.

V polovině 70. let, která je vzhledem k odhalení a vyšetřování Tuskegee studie neléčené syfilidy v USA přelomová, se případu MKULTRA věnovala vyšetřovací senátní komise. “Těmito praktikami byla způsobena minimálně jedna smrt, Dr. Franka Olsona,” konstatoval ve finální zprávě senátor Ted Kennedy. U jiných lidí vyvolala nevědomá intoxikace LSD dlouhodobé psychické poruchy.

Projekt MKULTRA porušoval základní základní stanovy Norimberského protokolu i Helsinské deklarace – tedy zejména podmínku informovaného souhlasu, vyloučení psychického a fyzického utrpení a dlouhodobých následků, povinnost ukončení pokusu, pokud takováto rizika vzniknou, zachování veřejně přístupné dokumentace o všech experimentech atd. Roku 1976 vydal demokratický prezident Gerald Ford exekutivní nařízení, které zakazuje tajným službám experimentovat s podáváním drog lidskému objektu bez jeho zaznamenaného informovaného souhlasu, čímž do americké legislativy prosadil nařízení Helsinské deklarace.

Neetické experimenty mimo USA

I při bližším a nezaujatém studii neetických experimentů v demokratických zemích se ukazuje, že valná většina z nich proběhla v USA. Existují však i mimoamerické případy uváděné jako eticky sporné. Tuskegee study, kterou jsme popisovali v prvním dílu seriálu, nebyla prvním experimentem zkoumajícím vývoj neléčené syfilidy. Výzkumníci se podle vlastních slov inspirovali v Norsku – v takzvané Oslo study, která bývá ve spojitosti s Tuskegee často jmenována.

Oslo study, provedená do roku 1928, však měla retrospektivní charakter – lékaři zjišťovali informace o progresi syfilidy zpětně od nakažených a dosud neléčených lidí a pak nasadili léčbu. Oslo study tak není experimentem s lidským objektem.

Jak sladkosti kazí zuby mentálně postiženým

Spornějším skandinávským výzkumem, který zahrnoval lidské objekty, byl experiment ve Švédském Vipeholmu vedený mezi lety 1945 až 1954. Pod dohledem švédských lékařských institucí byly mentálně postiženým z místního ústavu podávány nadměrné dávky sladkostí a jiných výrobků obsahující cukr, lékaři zkoumali vliv na tvorbu zubního kazu. Projekt stál milion švédských korun, které platila z poloviny vláda a z poloviny sponzoři – výrobci cukru a sladkostí. Z experimentu vzešly cenné empirické údaje a je často citován a obhajován i dnešními dentisty. Nepřítomností souhlasu lidských účastníků a rizikem dlouhodobých následků (zubní kazy a nemoci vyplývající z nadměrné konzumace cukru) však porušoval už tehdy definovaná pravidla Norimberského protokolu.

Placebo pro matky nakažené HIV

V roce 2008 podala australská asociace domorodých obyvatel k australskému senátu stížnost, podle níž byli v 70. letech používány děti aboridžínů umístěné v dětských domovech k experimentům s léčbou lepry. Australský senát nařídil vyšetřování případu.

Z hlediska dodatku Helsinské deklarace, který se zabývá experimenty s aplikací placeba (viz box dole), byla sporná studie americké Hopkinsovy univerzity v Etiopii. Vědci v 90. letech testovali na těhotných etiopských ženách účinnost přípravku AZT, který zabraňuje přenesení HIV na plod. Kontrolní skupina dostávala místo AZT placebo. Experiment byl po vlně kritiky ukončen, obdobné však i později probíhaly v Tanzánii či Nigérii. Vědci z Hopkinsovy univerzity se bránili, že testovali pochybnou účinnost jediného známého přípravku proti šíření HIV na plod, a proto neporušovali Helsinskou deklaraci. Kritici ovšem poznamenávají, že AZT byl v té době například v USA těhotným HIV pozitivním ženám již standardně aplikován. Existuje zde jedna podobnost s americkou Tuskegee studií neléčené syfilidy – k experimentu byla záměrně využita informačně zaostalá společnost.

Byli negramotní, hájili se farmaceuti Pfitzer

V roce 2001 byla farmaceutická firma Pfizer obviněna, že při epidemii meningitidy v Nigérii roku 1996 testovala na nakažených dětech svůj nový lék Trovan. Jedenáct z testovaných dětí zemřelo a nový lék byl stažen z výroby. Pfizer, který neměl k testům písemný souhlas rodičů, se brání tím, že byli negramotní a že s experimenty souhlasily nigérijské instituce. Ty to však popírají. Argument s negramotností navíc neobstojí – podle Helsinské deklarace totiž existuje pro lékařské experimenty možnost ústního souhlasu „pokusného králíka“. Soudní spor mezi rodiči nigerijských dětí a Pfizerem o odškodné dodnes probíhá. Nejkritizovanějším britským experimentem na lidských objektech byly armádní výzkumy v areálu Porton Down probíhající od druhé světové války do 80. let 20. století. V menší míře kopírovaly výše zmíněné americké armádní experimenty – testován byl účinek sarinu a jiných nervových plynů a LSD. Za nevědomé podání halucinogenů byli později tři vojáci odškodněni, v jednom případě vedl experiment k smrti účastníka. Testovaní se výzkumu účastnili dobrovolně a za finanční odměnu, ale v řadě případů dostali zavádějící informace o podstatě experimentu, např. že testován je lék na nachlazení. Tím výzkum jednoznačně porušoval základní ustanovení Helsinské deklarace i některé body Norimberského protokolu.

DANIEL PROKOP

Související články: Historie pokusů na lidech – (1. díl)