ahead – 1200×100

PLAY.CZ

Právě poslouchá celkem 20253 posluchačů.

Seznam rádií

Seznam stylů

Seznam krajů

Historie pokusů na lidech (1. díl)

0 Redakce 10.11.2009

V září byli doktoři CIA obviněni nevládní organizací Physicians For Human Rights (Lékaři za lidská práva) z provádění pokusů na lidech na základně Guantánamo.  Obvinění připomnělo jednu z temnějších kapitol západního světa po druhé světové válce. Server Play.cz přináší stručnou historii pokusů na lidských objektech, které probíhaly v USA a dalších západních zemích. Pokusů, které občas připomínají ty, za něž byli odsouzeni nacističtí doktoři v Norimberku.

Exkurzi do minulosti kontroverzních pokusů na lidech začněme na konci 30. let. Tedy v době začátku druhé války, po níž byl v roce 1947 při souzení nacistických zločinců sepsán takzvaný Norimberský protokol. Stanovuje deset pravidel pro lékařské výzkumy na lidech – mimo jiné bezpodmínečně nutný souhlas pokusného objektu, minimalizaci zdravotních rizik či možnost odchodu z experimentu (viz box Norimberský protokol). Podle tohoto protokolu bylo sedm nacistických doktorů odsouzeno k smrti a dalších osm k dlouhým rokům vězení.

Upozorňovat na neetičnost nacistických zločinců, kteří v případě Josefa Mengeleho prováděli genetické experimenty, a jinak v koncentračních táborech zhusta testovali odolnost vězňů proti mrazu, jedům, malárii, vysokým nadmořským výškám (a to s úmrtností 25 až 50 procent), nemá valný význam. Zajímavější je pohled do demokratických zemí, zejména do USA.

Pokusy s hořčičným plynem, malárií, apod. ve 40. letech

Nejslavnějším a nejděsivějším americkým experimentem na lidech byla dozajista Tuskegee study účinků syfilidy. Nejprve ale k méně proslaveným sporným pokusům, které v USA začaly probíhat od konce 30. let.

Nejprve se často jedná menší projekty lékařských výzkumných týmů či jednotlivých doktorů. Roku 1941 například doktor William C. Blake nakazil ročního kojence herpes virem, aby zkoumal efektivitu nové léčby. Lékaři z Univerzity v Michiganu nakazili ze stejného důvodu chřipkou mentálně postižené z místního ústavu a vyvolali u nich onemocnění. (Meiklejohn 1994) Výzkumníci z porodnice při Univerzitě Vanderbilt zase podali z výzkumných důvodů 800 těhotným ženám stopové množství radioaktivního železa, které ale bylo dostatečné na způsobení zhoubných nádorů u plodu. 

Mohutnější a systematičtější využívání experimentů na lidském objektu ale začíná od roku 1942, tedy po vstupu USA do druhé světové války. Eticky sporné výzkumy provádí většinou americká armáda a instituce na ní napojené, často v pevnosti Detrick nově vybudované a obsazené 500 vědci k vyvíjení biologických zbraní a obraně před nimi a jiným medicínským a fyziologickým experimentům. Roku 1942 tým doktorů z Detricku infikoval 400 vězňů z Chicagské věznice malárií. Vězni věděli, že jsou objekty testů pro vojenské účely a souhlasili s tím, ale nebylo jim sděleno, že budou infikováni malárií.

Když byli po roce 1947 souzeni nacističtí doktoři mimo jiné za výzkumné infikování osvětimských vězňů malárií, obhajovali se v Norimberku odvoláním na tento americký výzkum. V témže roce americká armáda experimentálně vystavila 4 000 svých vojáků působení hořčičného plynu a lewisitu (sloučenina obsahující arzen). Podle pozdější zprávy americké senátní komise pro záležitosti veteránů se ve 40. letech tyto pokusy opakovaly a dohromady se jich účastnilo až 60 tisíc vojáků, z nichž většina nevědomě. 

Vojákům, kteří trpěli následky nebyla poskytnuta odpovídající péče, o experimentu měli pod hrozbou vězení zakázáno mluvit i s rodinnými příslušníky. Později se veteráni s trvalými následky dočkali od státu finanční kompenzace. Jiné zdroje potvrzují, že minimálně někteří z vojáků vůbec nevěděli, čeho se účastní. 

Deset pravidel z Noriberského protokolu (1947):

1. Dobrovolný souhlas lidského subjektu je bezpodmínečně nutný

2. Experiment by měl přinášet cenné výsledky pro dobro společnosti, které nejsou dosažitelné jinými metodami a způsobem studia, a neměl by být náhodný nebo

3. Experiment by měl být založen na výsledcích předchozích pokusů na zvířatech a designován tak, aby očekávané výsledky ospravedlnily jeho provedení.

4. Experiment by měl být proveden tak, aby zabránil zbytečnému fyzickému a psychickému utrpení a zraněním.

5. Žádný experiment by neměl být prováděn ve chvíli, kdy je předem důvod se obávat, že povede ke smrti nebo k dlouhodobému zranění či nemoci, možná s výjimkou experimentů, kde výzkumník je zároveň objektem studia.

6. Stupeň rizika by nikdy neměl překročit úroveň důležitosti, který provedení daného výzkumu představuje pro humanitární účely.

7. Experiment by měl být řádně připraven v adekvátních zařízeních, aby byl objekt chráněn i před málo pravděpodobnými zraněními či příčinami smrti.

8. Experiment by měl být veden jen vědecký kvalifikovanou osobou.

9. V průběhu experimentu by měl lidský objekt mít volnost ukončit svoji účast na pokusu.

10. Zodpovědný vědec musí být připraven ukončit experiment v jakémkoli stádiu, kdy na základě svého úsudku, znalostí a morální odpovědnosti má důvod se obávat, že pokračování by mohlo vést ke zranění, zmrzačení či smrti objektu.


Tuskegee: Černá kapitola americké medicíny

Celosvětově nejznámějším a nejjasnějším porušením principů lékařské etiky je tzv. Tuskegee study. Zkoumala vývoj neléčené syfilidy na černošském obyvatelstvu v alabamském městě Tuskegee. Celý název studie, z něhož je patrný rasistický podtext, zněl v angličtině Tuskegee Study of Untreated Syphilis in the Negro Male.

Studie Tuskegee měla dlouhodobý charakter a probíhala od roku 1932 až roku 1976. Rozhodujícím bodem, kdy začala drasticky porušovat etické standardy, je ale v případě Tuskegee study rok 1947. Výzkum vědců z Americké veřejné zdravotní služby (US Public Health Service – dále PHS) začal v Tuskegee v roce 1932. Bylo vybráno 399 afroamerických horníků z tohoto města se syfilidou v latentním stadiu. Lékaři nakaženým nesdělili tuto diagnózu. Místo toho jim řekli, že mají blíže nespecifikovanou poruchu krve a mohou se u nich zdarma léčit a stravovat. Účelem bylo sledovat vývoj syfilidy a jejích příznaků v případě, že není nijak léčena.

Již v prvopočátku porušoval takto koncipovaný výzkum řadu bodů pozdějšího Norimberského protokolu. Horníci nevěděli, že se účastní výzkumu, tedy nedali dobrovolný souhlas, lékaři nevyužívali i tehdy známé metody a léky k redukci utrpení. Do roku 1947 ale mohlo být obhajobou vědeckého týmu, že dosavadní léky na syfilidu neměly ověřenou účinnost a přinášely řadu vedlejších nežádoucích efektů. Účelem experimentu v této době bylo zjistit, zda tyto nežádoucí efekty nemají na zdraví horší vliv než neléčená syfilida a prozkoumat jednotlivá stadia nemoci, aby k nim mohla být vyvinuta speciální léčba. 

V roce 1947, v němž shodou okolností vznikl také Norimberský protokol, začal být ale jako účinná léčba syfilidy používán penicilin. Američtí lékaři ale místo léčby dosud žijících zkoumaných černochů pokračovali v experimentu. Pacientům byla existence penicilinu zatajena a dokonce jim bylo zabráněno vyhledat jinou lékařskou pomoc.  Studie takřka ještě neuvěřitelných 30 let po objevení zavedení penicilinu. Z 399 účastníků Tuskegee study zemřelo 28 přímo na syfilidu, 100 dalších na průvodní choroby vyvolané syfilidou. Infikováno bylo navíc 40 manželek a 19 dětí účastníků experimentu. 

Během 40 let trvání se v čele PHS vystřídalo několik ředitelů a i samotnou Tuskegee study vedli různí vědci. Žádný z nich experiment neukončil ani výrazně neprotestoval, kromě samotného iniciátora a prvního vedoucího pracovníka Dr. Taliaferro Clarka. Ten už rok po začátku experimentu odešel, protože plánoval po 6 až 8 měsících začít s léčbou a nesouhlasil s pokračováním experimentu. Překvapivé je, že na rozdíl od výše zmíněných armádních výzkumů či operace Whitecoat (viz. níže) nebyla Tuskegee study utajeným vládním projektem. Doktoři z Public Helth Serivce (PHS) po celých 40 let o výsledcích výzkumu podávali reporty, širší veřejnost a média je ale nikdy výrazněji nezaregistrovaly.

Konec zařídil jeden odvážný a medik

Studie byla ukončena až po iniciativě řadového výzkumníka PHS ze San Francisca, Dr. Petera Buxtona. Ten se od roku 1966 neúspěšně snažil zdravotnické instituce v USA upozornit na neetičnost ýzkumu. Na začátku 70. let tyto oficiální pokusy vzdal a obrátil se na tisk. V roce 1972 o Tuskegee informovaly deníky Washington Post a New York Times. Ještě v témže roce byla studie Tuskegee na popud amerického senátu ukončena a na léčbu 74 přeživších pacientů a nakažených příbuzných bylo vyčleněno 9 milionů dolarů.

Od roku 1947, kdy byla známa účinná léčba syfilidy, porušovala Tuskegee study všechny důležité body Norimberského protokolu. Snad jen s výjimkou části bodu 3 (předchozí testy na zvířatech) a bodu 9 (studii vedli kvalifikovaní vědci). V roce 1964 navíc OSN vydala takzvanou Helsinskou deklaraci, která Norimberský protokol vyvinutý jednorázově pro souzení nacistů upravovala a zpřísňovala. Místo dobrovolného souhlasu například požaduje „dobrovolný informovaný souhlas“ lidí, na nichž jsou prováděny pokusy. (viz boxík níže) Studie Tuskegee od roku 1964 porušovala také všechny zásadní části této úmluvy.

V určitých ohledech je samozřejmě americká studie v Tuskegee s pokusy nacistických lékařů nesrovnatelná. Černošští „pokusní králíci“ dostávali zdarma léčbu vedlejších a pro vědecké účely nedůležitých příznaků nemoci. Dostávali také jídlo, pojištění a dopravu na kliniku. To bylo minimálně v 30. letech po ekonomické krizi pro nižší třídu afroamerických dělníků jinak nedosažitelné. Studie jim tak částečně pomohla alespoň k nějaké formě ošetření.

Kromě jediného, avšak děsivého faktu – záměrné neléčení smrtelné nemoci – zacházeli doktoři z PHS s objekty studie zcela eticky a humánně. Faktem však zůstává, že zatímco nacističtí doktoři byli za porušení Norimberského protokolu potrestáni trestem smrti či odnětí svobody na více než 10 let, nikdo z odpovědných pracovníků PHS za porušení těch samých stanov nebyl v USA vůbec trestán.

„Byly to objekty, ne nemocní lidé“

Obětem Tuskegee study se omluvil až demokratický prezident Bill Clinton v roce 1997. Experiment v Tuskegee Ameriku zděsil a někteří afroameričané ho dosud zmiňují, když hovoří o své nedůvěře k vládě a úřadům. S fenoménem holocaustu pojí Tuskegee způsob argumentace vedoucích vědců. Za prvé je to zcela chladný pohled na lidské účastníky výzkumu pramenící zřejmě z rasových předsudků. Vědci se obviněním s rasového podtextu studie bránili konstatováním, že na studii v Tuskegee pracovala řada afroamerických studentů medicíny a jejím účelem bylo zjistit odlišnost šíření syfilidy v organismu afroameričanů od šíření v organismu bělocha, jímž se zabývala tzv. Oslo study (uvedeme v dalším díle). Dá se vysledovat například i z výpovědí Dr. Johna R. Hellera, který vedl projekt v klíčových letech 1943-48, kdy byl objeven penicilin:        

Status těch mužů nevyžadaval etickou diskuzi. Byli objekty, nikoli pacitenty, klinickým materiálem, nikoli nemocnými lidmy,” řekl mimo jiné Heller.
Obhajoba zaměstananců PHS, kteří se na studii podíleli, zase připomíná alibistickou osvětimskou argumentaci, jak ji popisuje například socioložka Hannah Arendtová ve své knize Eichmann v Jeruzalémě. Zaměstnanci z Tuskegee se stejně jako lidé zodpovědní za vyvraždění milionů Židů většinou bránili, že jen plnili zadání.

Většina z nich, doktoři i civilní zaměstnanci, dělala svou práci. Někteří jenom plnili rozkazy, jiní pracovali pro slávu vědy,” popisuje Heller. 
Negativním důsledkem Tuskegee study je podle některých autorů (Katz 2006) dlouhodobá nedůvěra rasových menšin v USA k účasti na eticky poctivém lékařském výzkumu a přijímání zdravotní péče obecně, což způsobilo problémy např. v době největšího rozšíření AIDS mezi afroamerickou populací.

Pozitivním důsledkem Tuskegee byla naopak diskuze v USA o dodržování etických standardů v lékařských výzkumech. Vedla mimo jiné k vytvoření Belmontského reportu. V něm americké ministerstvo zdravotnictví vytvořilo vlastní pravidla pro vedení pokusů na lidech, které se podobají Helisnské deklaraci.

Helsinská deklarace

V obecné rovině lidských práv se na experimenty na lidech vztahuje už Všebecná deklarace lidských práv OSN z roku 1948. Specifické deklarace o etice lékařských výzkumů se na Všebecnou deklaraci odvolávají. Zásadní je Helsinská deklarace vytvořená roku 1964 Světovou zdravotnickou asociací a od té doby několikrát aktualizovaná, naposledy v roce 2004 v Tokiu. (Cielsky 2006)

Helsinská deklarace v některých místech kopíruje ale i dále rozpracovává a doplňuje body Norimberského protokolu. Článek A.5 například ještě jasněji zabraňuje eticky sporným výzkumům obhajovaným “společenským prospěchem”, protože jasně stanoví, že: “Ve zdravotních výzkumech na lidských objektech musí hrát zřetel na zdraví objektu větší roli před zájmy vědy a společnosti.” (Declaration 1994, bod A.5)

Nový a zásadní z hlediska reálného porušování etických pravidel je i článek B.4.:
“Design a provedení každé experimentální procedury zahrnující lidský objekt by měly být jasně zaznamenány v protokolu (zápise) o experimentu. Tento protokol by měl být přístupný pro kontrolu, přezkoumání, komentáře a tam, kde bude potřeba, také pro schválení speciálně jmenovanou etickou revizní komisí, která musí být neovlivněná a nezávislá na badatelích, jejich sponzorech …” (Declaration 1994, bod B.4)

Helsinská deklarace také rozšiřuje první bod Norimberského protokolu. Účastník výzkumu musí nejen dát dobrovolný souhlas, ale musí být informovaný o podstatě výzkumu. Informovaný souhlas musí být buď písemný, nebo ústní, ale i v tom případě formálně zdokumentovaný (nahraný) a dosvědčitelný třetí osobou. (Declaration 1994)

Další inovací Helsinské deklarace je, že se zabývá problematikou testování léčby proti placebu. Ta je problematická z toho důvodu, že lidský objekt – v tomto případě postižen nemocí, jejíž léčba se testuje – dostávající placebo zůstává vědomě bez léčby. Helsinská deklarace dovoluje testy proti placebu jen v případě, že na dané onemocnění neexistují žádné osvědčené léčebné metody a přípravky (bod C.2), nebo je experiment proti placebu nutný právě k opětovnému prověření účinnosti a bezpečnosti používaných metod a přípravků (bod C.2 – výjimka).


DANIEL PROKOP

Související články: Historie pokusů na lidech (2. díl)