Gao Xingjian: Literatura je pro mě azyl a psaní povinností
0 Redakce 1.6.2010Červnový Festival spisovatelů Praha navštíví tři laureáti Nobelovy ceny za literaturu. Jedním z nich bude i Gao Xingjian, dramatik, spisovatel a malíř čínského původu žijící od roku 1987 v pařížském exilu. Kým jste? Čínským spisovatelem ve vyhnanství? Francouzským spisovatelem, jenž používá čínský jazyk?
Jsem, či spíše byl jsem, postupně vším. Odjel jsem z Číny v roce 1986, abych se již nevrátil. O tři roky později jsem obdržel francouzské občanství. Ale považuji se, prostě řečeno, za spisovatele, bez jakýchkoli dodatkových přídavných jmen. Já pouze píši. Beztak Francie nebo Čína – jaký to má koneckonců význam? Zajímá mě tvorba děl dotýkajících se nejdůležitějších lidských otázek.
Jak moc jste v kontaktu s tím, co se dnes děje v Číně? Jak se jako Číňan cítíte, když je vaše dílo v rodné vlasti zakázané?
Vždycky mě cenzurovali, takže Číňané moje knihy prakticky neznají. Už nejsem v kontaktu s Čínou, ta kapitola mého života se uzavřela. Tu dnešní znám ještě méně než novináři – od svého odchodu jsem se tam nemohl nikdy vrátit. Dnes se považuji za světoobčana, napsal jsem pět divadelních her ve francouzštině, které jsou uváděny bez problémů v mnoha zemích celého světa. Pochopil jsem, že člověku není osudem pouze jedna země, jeden stát. Nyní se zajímám mnohem více o Evropu, o tu starou kolébku moderní civilizace.
A jak reagujete, když se na vás obracejí s žádostí o podpis pod protestní dopis?
Vyhýbám se politickému zaangažování. Povahou jsem spíše pozorovatelem než účastníkem.
Přesto ironií osudu zrovna vás Peking považuje za nepřítele číslo jedna.
Moc potřebuje nepřítele a v případě potřeby jej vytvoří. To, že to připadlo na mě, je jejich problém, nikoli můj. Nemám nic proti spisovatelům, kteří za něco bojují. Ale mě má zkušenost s politikou odradila. Pochopil jsem, že se vede vždy hra zájmů, které mě dále nezajímají.
Když píšete o kulturní revoluci, neplýtváte popisem násilí.
O násilí v době kulturní revoluce se popsalo mnoho stran. Domnívám se však, že v literatuře věnované onomu období je podstatná mezera. Autoři píší často pouze z pozice obětí a obviňují. Leč každá oběť byla ve své době katem nebo předstírala, že je na straně katů. Psát o těch věcech si vyžaduje jak nezaujatost, tak odvahu. Pro mne ona doba byla především velmi těžkým zážitkem. Nerad se vracím k strašnému utrpení, jakým jsem prošel. Ale měl jsem dojem, že v čínské literatuře takové knihy chyběly.
Za kulturní revoluce jste musel spálit celý kufr svých rukopisů.
Byl jsem donucen hodit do ohně desítky kilogramů textů, včetně svého intimního deníku – takhle postupoval rudý teror, který se nezastavil před ničím. Každému prohledávali dům, bylo prakticky nemožné schovat nějaké rukopisy. Potom mě poslali na venkov, kde jsem se pokoušel dál psát – ale zase mě chytli a všechno padlo znovu za oběť plamenům.
Horu duše, váš největší román, jste psal více jak devět let. Proč tak dlouho?
Ta kniha je krystalizací mého strádání. Psal jsem ji v osmdesátých letech, v té době jsem také inscenoval divadelní hry. Přestože jsem v hrách prováděl autocenzuru, začal jsem se bát, že ani tahle kniha nenalezne smilování v očích cenzora. Když jsem k ní později zasedl, řekl jsem si, že ji snad jednou vydám, ale budu psát jen pro vlastní potěšení. Pracoval jsem pozvolna. Hledal jsem vhodný styl v moderním čínském jazyce.
Za román jste nakonec obdržel Nobelovu cenu. Při jejím převzetí jste říkal, že jen těžko dokážete věřit tomu, že nejde o pohádku.
Byl to zázrak. Šířily se samozřejmě zvěsti, že mohu dostat Nobelovu cenu. Ale já v to nedoufal. Nezabývám se propagací svých děl, a proto jsem byl skeptický.
Připravila redakce FSP
Gao Xingjian vystoupí na 20. ročníku mezinárodního Festivalu spisovatelů Praha 6. – 10. června 2010 na Nové scéně Národního divadla. Rezervace vstupenek na [email protected] .