Celebration: aneb Jak jsem k Madonně přišel
0 Redakce 8.11.2009Komerčně nejúspěšnější zpěvačka všech dob Madonna vydala své rekapitulační dvou CD a dvou DVD. Celá kolekce nese název Celebration (Oslava) a vyšla 29. září 2009. Dvou disk obsahuje dohramady 36 skladeb od Music, Like a Prayer, Ray of Light až po nejnovější hit Celebration. Video je na tom obdobně, nabízí 47 videoklipů na dvouch discích, dále je k nalezení například nikdy neuveřejněná verze videa k Justify My Love a celkem 27 nikdy dříve nevydaných videoklipů z Madonniných DVD, z toho nakonec 18 videoklipů, které se na DVD objevily vůbec poprvé.
Na úvod bych chtěl říct, že tato recenze nebude jen obyčejnou recenzí, nýbrž mým osobním vyrovnání dluhů s královnou popu. Psal se rok 2002 a do kin vtrhla nová bondovka s názvem Dnes neumírej. Tehdy jako mě jako jedenáctiletého kluka nejvíc zajímalo v jakém autě bude pan Bond jezdit. Na druhou stranu mě fascinovala i ta paní, co se tam válela po zemi a plivala na pány, co jí ,,jenom chtěli posadit do toho starého křesla“.
Rok na to ta bláznivá paní vydala nejméně úspěšné album American Life s tou úvodní sprostou písničkou, která se Američanům tolik nelíbila. Až do roku 2006 u mě převládalo temné a depresivní období zastoupené Marylinem Mansonem a Rammstein, což se k Madonně vůbec nehodilo. Ve stejném roce Madonna přivezla do prahy svojí diskotékovo-parkurní show. A to už nešlo vydržet, mračna temnot ustoupila a všude byl rytmus disko hitu Hung Up. Přesně v tomto momentě se ve mě rozjela Madonnamania, která v mírných vlnách přetrvala doteď.
Když letos na jaře pořádající agentura oznámila koncert americké zpěvačky u nás na louce za Chodovem, padla jediná otázka: jak rychle sehnat lístek (samozřejmě nejlépe zadarmo). V tu chvíli se roztočil až do srpna trvající kolotoč telefonů a emailové korespondence s pořádajcí agenturou a dalšími partnery celé megashow. Když jsem v předvečer koncertu v ruce neměl vstupenku, tak jsem se pomalu ale jistě začal smiřovat s tím, že onu hudebnici, skandalistku, herečku, skladatelku ani nezahlédnu. Je 13.8. 2009 hlavou mi probíhá pořád stejná myšlenka… Madonna už je v praze, já nemám lístek, chci tam, a dostanu se tam! Tak jsem si řekl dobře, vyrazíme.
Dojeli jsme na místo koupili si lupeny a vrhli se do davu. Když už se ani po hodině obrovská frotna kolem chodovského amfiteátru nehla ani o krok, lidi zažali být hysteričtí. Pořadatelská služba to totálně p*****la… Ačkoliv Madonna podávala skvělé taneční výkonny nejvíce mě udivila její chladnost k přítomným, ale třeba i její teen image a vždy pefektní aranžmá starých písniček, například Vogue s rytmem a aranžmá hitu 4 minutes.
Dlouho jsem se rozmýšlel jestli tuhle recenzi psát. Když se mi do ruky dostalo nejprve album, dlouho jsem přemýšlel nad tou fotografií ve stylu Andyho Warhola. Moc se mi líbíla, ale když jsem zjistil, že tato fotka byla použita všude jak na přebalu CD tak i na DVD, přestalo mě to bavit. Sedím v autě, vsunu do přehrávače disk 1, z reproduktorů se začne ozývát známý tikot hodin, tak se u mě začla dostavovat nostalgie. Při skončení téhle disko pecky 21. století se auto začalo pohybovat v rytmu Music, 4 minutes s Justinem Timberleakem, Holiday a Like a Virgin.
Nejvíc překvapující je že všechny staré písničky zůstaly tak, jak byly nahrané, tedy až na některé zvukové stopy, které byly přizpůsobeny dnešnímu publiku. Po hodinovém poslouchání disku jedna jsem došel k závěru že je to ono, a že je, fajn že to vyšlo. Po vsunutí disku 2 si do auta přisedl kamarád, o 10 let starší. Auto se znova rozhoupalo do rytmů Madonny, ale já jsem se chytil až na třetí skladbu La Isla Bonita, před ní hrály Material Girl a Dress You Up, které jsem vůbec neznal. Ale můj spolujezdec si vedle mě zdatně pobrukoval melodii té pro mě neznámé písně. Dále jsem se chytal na Frozen, docela mladou Miles Away, Hollywood, Die Another Day, Dont Tell Me a samozřejmě na poslední písničku alba – eponymní Celebration.
U DVD jsem takový problém neměl. Videoklipy jsou na obouch discích seřazeny přesně tak jak spatřily světlo světa. A zase je tu ten samý problém, pro mě jako pro čerstvého Madonnistu je první DVD zcela a úplně nepotřebné. Všem, kterým se s Celebration chlubím, DVD pouštím od zadu a nikdo nechápe proč. Ale na druhou stranu chápu tu starší třicátnickou gardu, která si ráda připomene jaké to tenkrát bylo když chodili, pařit na písně tipu True Blue, Like a Virgin atd. Rozhodně nečekjte nějaké bonusy typu rozhovor nebo nějakého dokumentu, to opravdu nenajdete.
Shrnuto a podtrženo, myslím si že je to velice podařená kolekce. Kdo nezná tvorbu Madonny před albem Confessions On A Dancefloor, díky této best-of se přiučí. „Stará garda“, která neví co je to Give to Me, 4 minutes, Jump, Sorry a nyní i Celebration, se zase přiučí „do moderna“.
FILIP MORAVEC