K soutoku
0 11.10.2006Srinagar leží v otevřeném údolí. Díky tomu je zde spád řeky minimální, navíc se Alaknanda rozlévá do širokého a poměrně mělkého koryta a tím pádem i proud v řece se znatelně zpomaluje.
Úsek z Rudraprayagu nebyl již nikterak obtížný. Snad jen několik vodních válců zpestřilo našim vodákům plavbu, ale jen proto, že se sami rozhodli do nich vplout. Navíc na této části řeky společně s nižším úsekem Srinagar – Deoprayag se hojně komerčně rajtuje, proto se zde nedá očekávat nějaké zásadní překvapení. Konec konců v okamžiku, kdy ráno vjížděli do peřeje nad Mandakini river, se o několik set metrů níže připravoval k plavbě i raft, zajišťující klukům společnost na řece.
Ve Srinagaru se opět všichni setkáváme na pravém břehu, dole pod městem. Je krásný slunečný den a ještě ani dvě hodiny odpolední. Během krátké porady se shodujeme na pokračování v plavbě ještě o několik kilometrů dolů pod Srinagar. V tuto chvíli je již jasné, že nám nic nebrání doplout až k soutoku s Bhagiráthí do míst, kde oficiálně vzniká Ganga. Sundáváme ze střechy obě lodě, to znamená že popluje všech pět kajaků. Do prvního sedá Míša Herodesová a do druhého já. Když sestupuji k vodě, sedám do lodi a dotahuji zádovou opěrku, zaráží mne opět rychlost, s jakou se voda žene kolem betonové podesty. Celou dobu, kdy jsme se na řeku dívali zhora bylo vše jinak. Znám takzvaný autobusový efekt a myslím že ať už z Bhagiráthí, tak Alaknandy máme všichni daná měřítka, jak vše posuzovat, ale je-li člověk pár centimetrů od té vodní masy, je to úplně jiný pohled, který budí minimálně respekt.
Řeka zde z hlediska obtížnosti je na nejnižším stupni. Proto také šest kilometrů zdoláváme hravě během krátkého času. Cílem dnešního dne se proto stává raftový kemp. Několik stanů ve dvou řadách, kuchyně, toalety a sprchy, společenský stan s jakýmsi barem. Až kýčovité místo, které vůbec nezapadá do prostředí kolem Alaknandy a už vůbec ne do Indie tak jak jsme ji poznali. Mladý rafter a kajakář v jedné osobě nás hostí vodou a čajem. Popisuje řeku do Deoprayagu a nabízí možnost přenocování. Jelikož se jedná o kemp, kam se jezdí rekreovat mimo jíné i britští ambasadoři, je tomu vše přizpůsobeno. Koneckonců I výsledná cena, která je pro nás naprosto neakceptovatelná. Odjížíme proto přenocovat jinam.
Ráno volíme k nástupu opět kemp. Přístup k řece je zde asi nejlepší v celém okolí. Sedáme na vodu opět v pěti. Fík, Zajíc, Petr Jindrák, Hruzďa a moje maličkost. Jedeme kousek proti proudu, abychom se dostali do hlavní proudnice. Fík s Hruzďou jedou napřed, Zajíc s Petrem si pohrávají v malé vlnce nad námi. Pomalu pádluji vnitřím obloukem ohybu řeky. Opět se ohlížím po Hruzďovi s Fíkem a vidím pouze Filipa jak zuřivě pádluje a tlačí před sebou hruzďův kajak. Moc nechápu co se mohlo stát. Vysvětlení se mi dostává až když zastavujeme u Hruzdi ve vracáku. Opět se stal obětí víru na rozhraní dvou proudů. Vůbec tato rozhraní byla mojí černou můrou a mé zuřivé pádlování právě v těchto místech a značně křivolaká trajektorie plavby sloužila k pobavení ostatních. Nic méně řeka se zde opět začíná zařezávat do údolí.
Víc jak pět peřejí jsme projeli celkem bez potíží. Pádlujeme k další. Hukot se neobvykle stupňuje, což je následek silného zužení řeky, která se zde prodírá mezi vysokými skalami. Vnímám jen Fíka. Najíždí mi cestu. Pádluji šikmo a snažím se držet špičku kajaku ve správném směru, když se na mne valí ohromná boční vlna. A je to. Nestihl jsem nic. Navíc mi ruka sjela po hladké trubce pádla, které se vysmeklo. Nahmatávám instinktivně oko špricdeky a vykopávám se z lodě. Když jsem se opět vynořil, kluci již tlačili prázdný kajak zalitý vodou ke břehu a u mne pádloval Fík, aby mne dostal také na břeh. Začínalo mi být pomalu jasné, že to pro mne nebude zas tak jednoduché. Vylévám vodu z lodi nasedám a jedeme dál. Přesto že se bráním, čím dál víc se poddávám pocitu strachu, který jsme se snažil tři roky překonat po té co jsem se málem utopil v Turecku. Společně s tím se mi dělá i těžko od žaludku. To není dobré, pádluji strnule a dělám obrovské chyby. Každé zahučení řeky mne děsí. Další peřej přichází zanedlouho. Jedu za Hruzďou, který mne chce navést lehčí cestou. Jenže když se přehoupneme přes horizont, desí nás místo, kde proud jde přímo pod skálu. Pádluji ne jak, ale opravdu o život. Je třeba se dostat do druhé proudnice. Hladiny obou rozhraní mají dost velký výškový rozdíl, který se mi nedaří překonat. Stále vice cítím, jak mne skála přitahuje. Otáčím se do míst, kde jsem čekal Fíka, vždy poradil, pomohl, ale tady už asi není pomoci. Narážím na skálu, která mne zvrhává. Cítím nárazy do boku lodi a pak přichází vteřinový výpadek. Probírám se ze šoku na zádi hruzďova kajaku. Tím pro mne plavba končí. Přes fíkovo přemlouvání až nátlak, kterým se snažil o to abych překonal strach, který se usadí někde hluboko v mysli a je velmi těžké se jej zbavit, končím. Se zajdovou pomocí vystupuji po skalnatém břehu k lanovému mostu a pak dál nahoru na silnici.
Deoprayag není nijak velké město. Největší dominantu tvoří ašrám s ghátem na skalnatém výběžku. Z pravé strany omývají schody ghátu vlny Bhágiráthí, z lévé pak proud Alaknandy. Tady, v místě kde se obě řeky setkávají vzniká Ganga. Vedle ghátu, který je celý z mramoru, je malá jeskyně. Sem tam z otvoru zahaleného kouřovou clonou vyběhne polonahý usměvavý mužík s dredami na hlavě. Jaké je pro něho překvapení, když vidí z poslední zákruty řeky vyjíždět čtyři lodě mířící si to přímo k němu. Na ghátu rázem začalo být rušno. Borci přirážejí a vystupují na schody, lodě uklád|ají pod skřiňku, do níž je zasazena soška Parvátí. Vstupujeme do jeskyně. Po pravici staršího sádhů usedá Petr, Fík a Míša, ostatní pak po jeho levici a po boku druhého sádhů. Starší z obou mužů zahajuje konverzaci. Vyptává se na naši zemi, města, zajímá se o naši plavbu. Nakloní se podá ruku a zeptá se na jméno. “Jsme z Čech”, odpovídá Petr. “Znám Českou republiku, Praha je krásné město.” Tato odpověď nás překvapila, zvlášť poté co znalost lidí, které jsme zde potkali, většinou končila u Československa. Pokračoval ve svém povídání o svém životě, horách, ale i o tom, že má v Čechách sestru. Jeho medový hlas byl jako pohlazení a společně s povídáním o tajůplné Janě z Čech, která jej pravidelně navštěvuje a on ji na oplátku učí hindí a sanskrtu, posloužilo jako velmi milé uvolnění. Už žádné peřeje a válce, už žádný starch a napětí.
Uprostřed jeskyně doutná ohniště a na stěnách jsou zavěšeny obrázky bohů. Dokola putuje hliněná huka s koncem omotaným kusem fáče, plnícím funkci filtru. Starší muž zhluboka natahuje do plic dým z uhlíku, až se skoro dusí. Prijímám hliněnou huku se svědavostí. Říkám si kolik rukou a kolik úst již okusilo cár obvazu – filtru huky. Nastal čas se rozloučit. Před vchodem již čekají dvě izraelské dívky, které za svatými muži právě přijely z Rishikéše. Po seanci v jeskynní svatyni se za pomoci místního světce obřadně omýváme v místě, kde se setkává proud obou řek. Odcházíme, červený tilak na čele zakončil všechny procedury.