ahead – 1200×100

PLAY.CZ

Právě poslouchá celkem 11197 posluchačů.

Seznam rádií

Seznam stylů

Seznam krajů

Expedice Alaknanda – Turecko

0 12.9.2006

Po dvou letech příprav nastal čas samotné expedice. Jako vždy je předodjezdový čas nesmírně hektický. Za poslední týden se vyřešilo dvakrát více věcí, než za poslední půlrok. Samotný start je stanoven na 1.září. Po dohodě je místem odjezdu parkoviště před budovou zpravodajství České televize na Kavčích horách.

Naše cesta pak povede přes Slovensko, Maďarsko, Srbsko, Bulharsko do Turecka a následně pak přes Írán a Pákistán do Indie.

Po startu expedice v pořadu Dobré ráno se z Kavčích hor přesouváme do Brna, kde plníme všech osmnáct rezervních kanystrů naftou a kupujeme poslední potřebné vybavení. Po poledni najíždíme na bratislavskou dálnici. Tím pro nás začíná dlouhý a monotónní kolotoč přejezdů, zastávek, tankování pohonných hmot a spaní v blízkosti dálnic a hlavních tahů.

Máme za sebou přes dva tisíce dvě stě kilometrů z celkem sedmi tisíc. Jízda probíhá celkem bez problému. Snad jen Srbsko-Bulharské a Bulharsko-Turecké hranice by mohli být přátelštější k cestovatelům. Poplatek za nesmyslnou dezinfekci vozu se dá ještě přežít, ale zdlouhavá procedura ospalých celníků zdržující cestu o jednu až dvě hodiny, je v době otevřených hranic EU opravdu nepochopitelná. To nemluvím o tureckých oficírech, kteří pro vstup do své země potřebují čtyři budky, kde proběhne vždy stejný rituál a po chvíli dohadování se jede dál.

Do Istanbulu přijíždíme v pondělí po poledni. Parkujeme na nábřeží. Je potřeba si odpočinout a nabrat trochu nových sil na další vyčerpávající cestu. Přes to, že jedeme pouze přes den, je po třech dnech znát únava. Máme za sebou první čtvrtinu cesty. Po návštěvě tří nejznámějších mešit končíme u vodní dýmky v restaurantu Sultán. Stmívá se, Istanbulem se nesou výzvy věřícím. Je čas k modlitbě. Mešity se pro nás zavírají. Čas však je neúprosný. Musíme jet dál. V noci nacházíme spací místo v průmyslové zóně za Istanbulem. Ráno nás budí rachot nákladních vozidel a bezdomovci pálící odpadky na nedaleké skládce. Balíme a valíme do Ankary. Třistašedesát kilometrů ubíhá velmi rychle. Turecké dálnice jsou naprosto úžasné. Kam se hrabe naše D1.

Ankaru jsme si moc neužili. Dvě hodiny nám zabral přenos dat do České televize. Tato vynucená přestávka nám však dala možnost v klidu poobědvat a ochutnat tak klasickou tureckou kuchyni. Kebab, zelenina a ostré koření.

Odpoledne nás zastihlo na kraji Ankary. To znamená že se musíme dostat na výpadovku vedoucí na Samsun a pak dále do vnitrozemí. Jedeme prostě na východ. Vodítkem není ani mapa, ani kompas, ale stín auta, který se táhne před námi. Projíždíme centrem moderní Ankary. Je to město jako každé jiné až na to, že sem tam se objeví větší či menší mešita. Ani ne za hodinu jsme na dálnici, která nás vede do širokého údolí lemovaného menšími kopci. Stmívá se. Nastal čas hledat další místo k spánku.

Petr Kašpar 5.9.2006 – Turecko, Ankara

Naše cesta pokračuje na východ Turecka. Míjíme město Kirikkale a po dálnici, která se sem tam zuží do úzké silnice, aby se o několik kilometrů dál opět rozšířila na pěknou čtyř proudou cestu s novým povrchem. Krajina je víceméně stále stejná. Na pravo i levo se táhnou kopce, které jsou sem tam pokryty nízkým porostem. Přes vyprahlé pláně a uschlou trávu je kolem cesty poměrně mnoho pramenů s tekoucí vodou.

U města Sorgun krátce zastavujeme na čerpací pumpě. Majitel, vysoký a statný chlapík evropského vzhledu nám nabízí čaj. Nabídku rádi přijímáme a usedáme v jeho kanceláři. Ani ne za pět minut přináší snědý zaměstnanec pumpy výborný černý čaj. Majitel vytahuje mapu, nad kterou mu vysvětlujeme cíl naší cesty. Obdivně kývá hlavou a upozorňuje nás na jihovýchod Turecka. Nedoporučuje tuto oblast. Ukazujeme naši cestu, která je dána Íránci, kteří jasně definují hraniční přechod v Bazargánu. Tato cesta je podle našeho hostitele bez problému a navíc vede po úpatí bájného Araratu.

Projíždíme vyprahlé město Sivas a bereme kurz na Erzincan. Máme dnes ještě před sebou necelých tři sta kilometrů jízdy. Cílem je jezero právě před městem Erzincan. Po třech hodinách jízdy se před námi otevírá široké údolí. Silnice se sem tam mění z asfaltky na štěrkovou.

Mimochodem zdejší silnice a vůbec systém dopravy je naprosto úžasný. Ve městech jsou u semaforu odpočítavadla, která řidiči řeknou kolik času ještě zbývá do zelené, či červené. Pokud zrovna nejedete po dálnici s naprosto perfektním povrchem, je silnice vždy dostatečně široká a většinou má třetí, prostřední pruh určený k pohodlnému předjetí. Přesto že se v Turecku nejezdí pomalu a podle předepsaných rychlostí, nepotkali jsme zatím jedinou dopravní nehodu. Jak jsme později zjistili u hranic s Iránem, tak po celou dobu se stavěla nová, pohodlná čtyřproudá silnice.

Podle mapy jsme u cíle dnešního putování. Vše opět proběhlo bez problémů. Jen není vidět nikde námi očekávané jezero. Mezi auty probíhá čilá komunikace pomocí vysílaček, které se staly neocenitelným pomocníkem na naší cestě. “Pojedeme ještě kousek a uvidí se.” Po několika kilometrech se na pravé straně zaleskla hladina námi hledaného jezera. Sjíždíme z hlavní silnice přes most a parkujeme těsně nad jezerem. Odklopením lodí na střešní konstrukci okamžitě vzniká prostor pro pohodlné přenocování. Ještě uvařit večeři. Dnes budou těstoviny se salámem opečeným s cibulkou a česnekem. Po této vydatné večeři ještě “čistě z hygienických důvodů” dopíjíme druhou lahev slivky. Jdeme spát.

Čtvrtek 7. září začíná poněkud větrným ránem. Během snídaně se ukazuje, že na nás dolehly první zdravotní potíže se zažívacím ústrojím. Zatím není ještě tak zle, abychom si s tím lámali hlavu. Balíme. Již naučené postupy se stále opakují. Odjíždíme. Tentokrát však s vědomím, že tato štreka nebude zas tak dlouhá. Cílem je dojet k Turecko – íránským hranicím. Přechod si necháme na brzké páteční ráno.

Krajina se postupně mění. Stoupáme až do výšky přesahující dva tisíce metrů. Zhruba v půli cesty se objevují první policejní hlídky. Až na jednu si nás nevšímají. Kromě kontroly pasů se však nic neděje. Kolem třetí odpoledne se dostáváme až do města Dogubayazit, které leží asi dvacet kilometrů od hranic. Máme tento den za sebou necelých čtyři sta kilometrů. Jedeme po rozlehlé pláni lemované pohořím, které má nepřehlédnutelnou dominantu, kterou je bájný Ararat.

Uhýbáme z hlavní silnice doleva. Na mapě je zakreslena řeka s malým jezerem. Cesta nás navádí na úpatí Araratu. V sedle odbočujeme na malou asfaltku klikatící se mezi chýšemi kurdských pastevců. Po pár minutách rozbíjíme tábor na malé pláni přímo pod majestátným Araratem. Nejsme tu sami. Během krátké chvíle si k nám přisedá starší Kurd. Místní pastevec je potěšen naší přítomností. Bere si jednu cigaretu a mlčky setrvává několik minut. Dělí nás jazyková bariéra, která je zde nepřekonatelná. Po dokouření své cigaretky odchází. Jeho přítomnost však nahrazují dva vejrostci a několik malých kluků.

Nad bájnou horou vychází měsíc. Jsme sami. Sem tam projede okolo dodávka s turisty mířícími nahoru, na Ararat. Jdeme spat, ráno nás čeká přechod Turecko-Iránských hranic.

Petr Kašpar 7. září 2006