ahead – 1200×100

PLAY.CZ

Právě poslouchá celkem 13050 posluchačů.

Seznam rádií

Seznam stylů

Seznam krajů

Expedice Alaknanda – Irán

0 18.9.2006

V pátek ráno vstáváme neobvykle brzo, čeká nás překonání hraničního přechodu v Bazargánu. Vracíme se na hlavní silnici. Naposledy fotíme krajinu s Araratem v pozadí a o několik kilometrů dál předjíždíme kolonu kamionů. Jsme na hranicích.

Dvě vedle sebe stojící kolony tahačů doplňuje třetí tvořena vesměs iránskými autobusy. Jedeme do protisměru, až k bráně uzavírající celní prostor. Z malého hloučku pokuřujících chlapíků vyšel vysoký, evropsky vyhlížející muž. Ujímá se nás. Jelikož se na jeho pokyn okamžitě otevírá brána, získává si naši důvěru. Dle jeho pokynů postupujeme až k samotné celnici. Od iránské strany nás dělí pár razítek do pasu a poslední brána. Ani ne za čtyřicet minut je s turky vše vyřízeno. Vše vypadá zdánlivě dobře.

K našemu průvodci se přidává druhý típek. Přichází první nabídka na výměnu peněz. Dvěstě dolarů putuje do jeho ruky, nám pak štos desetitisícových iránských reálií. Během čekání se ukazuje, že oba borci mluví plynně rusky, což svědčí o častém přejezdu ruských kamionů touto oblastí. Otevírá se brána. Nejprve turecká poháněná elektromotorem, po chvíli dohadování celníků a poklepáním ruky i ta iránská, uzamčena mocným řetězem.

Naše tři auta jsou navedena ke zděné rampě. Čekáme co se bude dít. Předchozí den jsme přerovnali věci. Vyhodili erotické časopisy, snědli salámy a dopili kořku v lahvích. Omezení, která jsme se dočetli na stránkách MZV a podobných, která mluvila hlavně o zákazech a omezeních nám naháněla hrůzu. Formální odbavení, respektive pasová kontrola proběhla rychle. Mezitím venku došlo k prohlídce aut, které jsme se obávali. Sešlo se asi pět borců. Každý vyplňoval jiný formulář písmem, které nikdo z nás nedokázal přečíst. K našemu úžasu se do análů zapsaly pouze dva spacáky, karimatky, batohy, kamera a foťák. To byla celá kontrola. Vše vypadalo dobře do doby, kdy nás jeden z úředníků požádal o CARNET.

Je půl desáté dopoledne. Postáváme kolem aut a čekáme co bude následovat ze strany iránských oficírů. Netušíme, že jsme na velmi tenkém ledě, který v prudkém dopoledním slunci odtává a nám hrozí proboření se a utonutí v iránské birokracii a možná i konec naší cesty. Zajíc odchází řešit nastalou situaci. Vzhledem k tomu, že nemáme onen CARNET, je vstup do Iránu možný pouze po složení sedmsetipadesáti dolarů za jeden vůz. Šok se mění v ohromnou zlost. Zlost na českého pracovníka iránského velvyslanectví, na informace poskytované českým Ministerstvem zahraničních věcí, ale i na české velvyslanectví v Tehránu. Všechny tyto instituce, se kterými jsme komunikovali, nám poskytli buď naprosto scestné, nebo žádné informace. Naštěstí jsme ještě přihlášeni k turecké mobilní síti a můžu tak volat do Čech. Hodiny našeho “parkování” na Iránské celnici se začínají rozbíhat. Za další dvě hodiny mi volá zpět Honza Moučka, kterého čeká cesta s námi z Dílí do Prahy. Má informace o carnetu, který slouží k vývozu aut mimo Evropu. Mezi tím se Ňůmen pokouší dovolat na českou ambasádu v Tehránu. Marně, jedinou odezvou na druhém konci je fax. Ňůmen pokračuje ve vyjednávání. Ze sedmisetpadesáti se dostáváme na třista dolarů za auto. Přes to je to krutá daň za důvěru v úřady. Chování borců se nám přestává líbit. Čím dál více nám připadají jako obyčejní překupníci. Navíc nemluví anglicky, čímž se situace komplikuje. Stále odmítáme zaplatit vysoký poplatek, na což dostáváme ráznou odpověď. Můžete se vrátit. Naši nedůvěru posiluje fakt, že odůvodnění poplatků je pokaždé jiné. Jednou platíme company, pod kterou tito borci patří, pak je to poplatek za to že využijeme levné nafty a vůbec všech služeb, které jsou Iránu vskutku za babku. Kolem třetí odpoledne dostáváme pasy a techničáky od aut, posouváme se k bráně. Svítá naděje na postup. Marně. Pouze nás odklidili, abychom nepřekáželi v odbavování dalších aut. V pět hodin odpoledne zjišťujeme v kanceláři, že naše papíry leží na skříni a maník šel domů.

Za tu dobu, co čekám se Zajícem v kanceláři na odezvu se mění směna turistických průvodců. Místo nesmělého a naprosto neschopného chlápka se zjevuje mladá kočka ve standardním ženském hábitu. Už od první pohledu je schopnější než její kolega a za nedlouho vede jednání mezi námi a borci z company. Vše v klidu vysvětluje. Objasňuje problém s carnetem. Po osmi hodinách patové situace přistupujeme na platbu. Vše najednou dostává spád. Projíždíme za bránu a s maníkem z odjíždíme pod kopec. Tato procedura se ještě několikrát opakuje, což vrcholí v půl sedmé večer další hádkou opět u budovy celnice. V tu chvíli se již neovládám.

Od druhé hodiny sdílí naše trápení i Martin. Martina jsme potkali v kanceláři turist guida. Martin právě dokončil studia na AMU a je na cestě do Pákistánu a následně do Sirie. V Iránu je již potřetí, mluví turecky a ovládá perštinu. Později je neocenitelnou pomocí.

Těsně před osmou večerní opět stojíme před správní budovou . Všichni jsme silně nervózní. My i naši věznitelé. Dostáváme ultimátum. Buď zaplatíme, nebo jedeme zpět. Z budovy vychází zřejmě šéf . Nese připravené papíry. K tři sta dolarům je u každého ještě papír na 175 dolarů. Sedím v autě a chce se mi brečet. Bezmála patnáct set dolarů je obrovský zásah do rozpočtu expedice. Beru od všech bankovky, které jsem jim ráno rozdal. Platíme. V peněžence mi zůstává jeden jediný dolar a čtyřicet tisíc reálií. Po dvanácti hodinách čekání, zlosti a dohadování vstupujeme do Iránu, země, která dle všech cestovatelů je nejkrásnější a lidi nejmilejší.

Nechci být skeptický k Íránu a Íráncům, ale celý první den v této zemi nepřispíval k pozitivní změně názorů na tento stát. Přes to, že u pump stála fronta kamionů, pumpař tvrdil, že „mazut“ nemá. Úzké a velmi špatné silnice s neskutečně hustou dopravou dovolovaly pouze velmi pomalou jízdu. To vše společně s událostmi z předchozího dne v nás vyvolávalo čím dál větší zášť k této zemi. A aby toho nebylo málo, čekala nás ještě jedna zkouška. Nedaleko Tabrízu jsme zahlédli malé jezero. Po devíti dnech v autě máme nepřekonatelnou potřebu se alespoň trochu omýt. Zastavujeme na prašném parkovišti a právě tady se odehrává další íránské drama.

Filip si potřebuje couvnout, aby se mohl otočit a následovat obě auta k jezeru. Sleduji ho v zrcátku a náhle vidím, jak se pere s menším Iráncem, který se mu sápe po volantu. Situaci chápeme až po několika minutách, kdy se vše vyjasňuje. Partičku borců zaujaly naše dvoustovky. Aby si je prohlédli, odbočili z hlavní silnice za Filipem a zastavili necelý metr za naším autem tak nešťastně, že se dostaly do mrtvého úhlu obou zpětných zrcátek. Po té co se Filip rozjel, podepsal se jim na kapotu rezervou umístěnou na nosném rámu. Co se dalo dělat, je to nehoda a k tomu je třeba zavolat dopravní policii. Klid nám jistil dokument od hraniční „company“, jelikož v obrovském poplatku mělo být i pojištění.

Policisté nemluví anglicky. Naštěstí tuto situaci pomáhá řešit učitel angličtiny z nedaleké vesnice. Hruzďa předává dokumenty do okénka policejního vozu. Borec v uniformě se neobtěžuje ani vystoupit. Po chvíli nám učitel tlumočí rozsudek. Zaplaťte 400 USD a jeďte zpět na hranice, nejste pojištěni!!! Už není síla, která by v nás vyvolala jakoukoliv odezvu. Sedím odevzdaně u krajnice. Zoufalé pohledy každého z nás hledají u toho druhého povzbuzení. Marně. Jak z toho ven? Jdu do auta, abych po několikáté pročetl zelenou kartu a naprosto bezvýznamnou kartu od pojišťovny, která je v češtině. Otáčím zelenou kartu a čtu si státy ve kterých platí a místa kanceláří. Irán, Uniqa má kancelář v Tehránu!!! Vybíhám z auta a vrážím dokument našemu spolucestovateli Martinovi. Pomocí učitele a několika telefonátů do Tehránu se zdá být vše vyřešeno. Teda skoro všechno. Policisté odjíždějí společně s modrou dvoustovkou do Tabrízu kde kluci platí 200 dolarů na opravu kapoty.

V Tabrízu kontaktujeme turistického průvodce Ravanyara Hosseina, na kterého nám posílá kontakt Martin Hubáček, druhý člen Back Up teamu. Na parkoviště hlavního nádraží, o půl hodiny později, přijíždí pohodář s delšími šedivými vlasy. Gestikuluje jak chasník někde od Hodonína, nicméně mluví naprosto čistou angličtinou. Poskytuje nám vyčerpávající a hlavně potřebné informace o cestě, o tankování nafty, o vztahu Iránců k vysílání Svobodné Evropy (bohužel z Prahy), atd…. Při popisu měst používá slova jako fucking a podobně. Je to první člověk, který mění náš názor na tuto zemi. Za službu, kterou nám poskytl nechce peníze. Sám se popisuje jako Old Hippie, proto je spokojen s odměnou v podobě naší párko-slivovicové plechovky.

Přes velké zdržení v Tabrízu se nám daří přiblížit se k Tehránu a v neděli pak po iránských dálnicích dojet až do krásného města Yazd. Překonáváme hranici osmi set kilometrů ujetých za jeden den. V íránském provozu je to docela dobrý výkon. Jediné co nám trochu kazí radost je klesající výkon bílé dvoustovky a ztráta tahu ve vyšších rychlostech.

Po dopolední prohlídce města a odeslání dat do České televize jedeme dál na jihovýchod do města Bam. Ani ne po sto kilometrech poprvé zastavujeme a otevíráme kapotu bílého auta. V okamžiku kdy se otáčky dostávají těsně nad dva tisíce dvě stě se motor z ničeho nic zadusí. Jsme v poušti, tady si moc nepomůžeme. Pokoušíme se pokračovat v jízdě. Rozjíždím se. Na jedničku a dvojku jdou otáčky až do pěti tisíc. Na trojku už mírně cuká a u čtyřky a pětky se dusí na oněch dvou tisících. O kus dál zkoušíme vyměnit vzduchový filtr a odvzdušnit palivovou soustavu. Vše je marné.

V Bamu se zastavujeme u legendární pevnosti. Už při vjezdu do města je vidět, že se zde odehrálo něco, co zničilo velkou část města a jak zanedlouho zjišťujeme, tak i původní pevnost. Zemětřesení v roce 2004 bylo natolik ničivé, že mu neobstály poměrně mladé stavby, natož původní pevnost postavená ze směsice jílu a slámy, základních stavebních prvků v těchto končinách. Již z dálky je vidět obrovská rozloha celého komplexu. Vítr, který sem valí přímo z pouště zvedá mračna prachu a pevnost vypadá, jako by zde právě skončila ničivá bitva. Rozvalené hradby, zřícená vstupní brána, jen pár dochovalých staveb uvnitř pevnosti. Takový je obraz dnešního Bamu.

Za Bamem se s Fíkem pokouším vyčistit palivový filtr, který je zdrojem potíží u bílé dvoustovky. Moc to nepomohlo. Večer přijíždíme do Zahedánu. Je již poměrně pozdě. Bivakujeme v místním parku, tak jako celou dobu v Iránu. Je fakt, že na rozdíl od minulých měst, kde jsme sdíleli parky a parkoviště s ostatními Iránci, tak zde jsme sami. Netrvá dlouho a jdeme spát. Ani večeři tentokrát nevaříme. Zanedlouho nás budí policejní hlídka. Musíme z parku pryč. Odmítáme odjet do centra do hotelu. Poprvé nás tedy eskortují, v tomto případě k policejní stanici, kde můžeme přespat na parkovišti.

Spánek netrvá dlouho. Brzo ráno nás budí nastoupená jednotka s ne moc dobře naladěným velitelem. Balíme a startujeme auta. Je nám přidělena hlídka, která nás vede na kraj města. To však není vše. Policajti nás navádějí do odstavného pruhu a kolem se sbíhá několik borců s kalašniky přes rameno. Naštěstí to netrvá dlouho a jsme propuštěni. Naše radost však netrvá dlouho. Těsně před odbočkou na silnici vedoucí do hraničního města Mirhave nás předjíždí pick-up. Na korbě sedící voják se samopalem nás navádí k budově u silnice. Opět nám kontrolují pasy. Je nám přidělena vojenská hlídka, která nás eskortuje k hranicím. Trochu strašidelná scéna nakonec dopadá dobře. Nastalá situace nám však zabránila ve spojení se studiem Dobrého rána a odvysílání další reportáže z naší cesty. Hossein měl pravdu. Zahedan is fucking town.

Parkujeme u správní budovy iránské celnice. Opět je tu típek z „company“. Bere naše papíry a za půl hodiny je zpět. Po předání následuje opět dohadování o peníze. Není to moc, ale típek nám lže do očí ohledně zaplacení poplatků. Odjíždíme. Tentokrát nehodláme dát „company“ ani floka. Pasová kontrola je rychlá. Vstupujeme do Pakistánu.

Petr Kašpar
14.9.2006