ahead – 1200×100

PLAY.CZ

Právě poslouchá celkem 11435 posluchačů.

Seznam rádií

Seznam stylů

Seznam krajů

Sigur Rós: Melancholie importovaná z Islandu

0 Redakce 7.8.2008

V Rejkjavíku nemáme žádnou kulturu celebrit. Nikdo tu nedosáhne statusu někoho opravdu důležitého. “Björk klidně chodí po městě a kromě turistů si jí nikdo ani nevšimne,” říká člen Sigur Rós Kjarri. Na nějakou slávu se tu příliš nehledí a tvořivosti tak nestojí nic v cestě. Tohle skromné islandské kvarteto je toho důkazem.

Kdo jiný dokázal prorazit do světa se skladbami čítajícími více než šest minut, zpívanými v jiném než anglickém jazyce a melodiemi prosáklými čirou melancholií? Nejde o nějaké lehce stravitelné zboží. Bylo by nadmíru nepraktické pustit si jejich hudbu jako kulisu v zaměstnání nebo jí poslouchat v autě uprostřed ruchu velkoměsta. Jde totiž o zážitek, který vás pravděpodobně zcela pohltí a vy byste tak možná přišli o práci nebo způsobili dopravní kolaps.

Hlavní krédo – volnost, hravost a náhoda

Je zbytečné snažit se Sigur Rós vměstnat do nějaké škatulky. Nezbývá, než se spokojit s konstatováním, že nálada a struktura skladeb založená na opakování, vrstvení a pomalé gradaci má kořeny v ambientní hudbě. Rozhodně jim nechybí chuť experimentovat, ale jak potvrzují členové kapely, za vznikem jejich skladeb není nutné hledat nějaká zásadní tajemství. „Ani nevíme, jak to vzniká. Když skládáme písně, většinou prostě zapojíme nástroje a začneme hrát,“ tvrdí Georg. Podobně prý vznikl i Jónsiho unikátní způsob hraní na kytaru, při kterém používá smyčec. „Byla to náhoda,“ přiznává Georg. „Smyčec jsem dostal jako dárek od Ágústa (první bubeník Sigur Rós) a vždycky jsem si chtěl vyzkoušet, jak by se s ním dalo hrát na basu. Zkusil jsem to a nijak dobře to neznělo, a tak jsem ho odložil ve zkušebně. O několik měsíců později ho vzal do ruky Jónsi a znělo to skvěle. Od té doby ho používáme a Jónsi mi pořád dluží houslový smyčec.“ Jejich hravost možná pramení i z toho, že kromě klavíristy Kjarriho, který se stará také o aranže smyčcových partů, nejsou členové Sigur Rós vystudovaní muzikanti.

S podobnou volností přistupují i k textům. Nesnaží se komentovat politiku ani světové události. Vytvářejí vlastní svět, ve kterém nezáleží ani tak na slovech, jako na celkovém vyznění skladeb, které promlouvají svou náladou a emocemi. Je dobré to vědět, vždyť většinu skladeb zpívají svým rodným jazykem a angličtinu u nich uslyšíte jen jednou na aktuální desce. „Rádi si hrajeme se slovy, například je spojujeme dohromady a vytváříme tak nová,“ vysvětluje Georg. „Naše texty popisují určitou atmosféru, nějakou vzpomínku.

To ale není všechno. Konkrétní sdělení definitivně ustupuje do pozadí, když Jónsi začne zpívat svou vymyšlenou řečí. Podle desky Von, na které se objevila poprvé, dostala název „vonlenska“ a spočívá v hromadění slabik, které sice trochu připomínají islandštinu, jako celek však postrádají jakýkoli smysl a gramatiku. Jónsi tak hlas povýšil (nebo degradoval – to je věc názoru) na jeden z nástrojů a na desce příznačně „nazvané“ () dokonce používá jazyk vonlenska výhradně. Našinci, který se zrovna v severských jazycích neorientuje, to ale může být docela jedno.

Hudba mluví sama za sebe

Je tedy nad půlnoční slunce jasné, že Sigur Rós si hodně dovolují a jejich hudba je přes jejich skromnost nebývale sebevědomá. Pozoruhodné na tom je, že dohromady se skupina dala v roce 1994, když členům bylo teprve kolem osmnácti. V den založení kapely se narodila sestra zpěváka Jónsiho Sigurrós a jméno bylo na světě.

Tihle dnešní třicátníci toho od té doby stihli opravdu hodně. Už jejich první deska Von („Naděje“) z roku 1997 stojí za pozornost. Vzhledem k jejich věku je tu cítit velká cílevědomost a smysl pro experiment. Deska vychází z ambientní hudby a je temnější, než jejich následující počin. Skladby jsou delší, než by bylo nutné a trvá jim, než se dostanou ke kýžené pointě. Na druhou stranu, v pomalém stupňujícím se napětí byla vždycky jejich síla.


V roce 1999 vzniká zlomová deska Ágætis Byrjun („Dobrý začátek“). Do kapely nastupuje klávesista Kjarri, jehož zásluhou vzniká album plné smyčců. Původně vyšlo pouze na Islandu, britské vydavatelství Fat Cat se ale postaralo o širší distribuci a kritici se začali předhánět v superlativech. V druhé polovině roku 2000 už se o nich ví i v Americe a jejich koncerty se tu stávají snobskou záležitostí navštěvovanou celebritami. K získání nových příznivců jim pomáhá také předskakování Radiohead na jejich evropské šňůře.

Fanouškům přitom ani nevadilo, že Jónsiho téměř ženskému hlasu vůbec nerozumí. Sám zpěvák k tomu dodává: „Moc se nám líbily reakce, které jsme dostávali na Ágætis Byrjun od cizinců. Lidé, kteří nerozumí islandštině, nám posílali své vlastní interpretace. Mysleli, že zpíváme o jiných věcech a ukázalo se, že si písně vykládají podle svých vlastních životů a prostředí. To nám připadá skvělé.
Možná proto rezignovali na třetí desce () na svou mateřštinu a použili zmiňovaný „jazyk“ vonlenska. Fantazie posluchačů z celého světa tak dostala naprostou volnost. Pro hudební kritiky to byl podle kapely ale trochu oříšek. „Neměli žádné názvy ani texty, takže museli doopravdy poslouchat hudbu a sami rozhodnout, o čem je. To pro ně bylo příliš obtížné,“ kriticky poznamenává Jónsi. Faktem je, že bezejmenné album je i samo o sobě temné a hůř přístupné, na čemž se nejspíš podepsalo i tehdejší vyčerpání kapely. „Závorkové album pro nás bylo do jisté míry nejobtížnější. Hráli jsme ty písně příliš dlouho a když jsme přišli do studia, už nás unavovaly. Je těžké být kreativní, když jste unavení. Poučili jsme se z toho,“ dodává Jónsi.

Velká kapela s nohama na zemi

Následující album Takk („Díky“) znamenalo návrat k přístupnější hudbě a skutečnému jazyku. „Tentokrát nás psaní textů bavilo. Pro nás bylo vyjadřování skrze slova vždycky výzvou. Hudba nám jde nějak líp. Když dojde na slova, zasekneme se. Tak jsme písně poslouchali společně a nechali je, aby v nás slova probudily,“ tvrdí Jónsi. „Texty jsou velmi jednoduché a naivní, určité momenty a malá dobrodružství. Nic hlubokého.“ Deska je o poznání veselejší než její předchůdce, ale pořád jsou to stále ti melancholičtí seveřané.

Aktuální novinka Med Sud I Eyrum Vid Spilum Endalaust („S hučením v uších hrajeme bez přestání“) je bezpochyby jejich nejveselejší deskou. Hned z úvodní skladby Gobbldigook čiší radost ze života a hraní, a navíc se svou strukturou blíží zas o trochu víc popu. Není třeba se bát, že by Sigur Rós ztratili tvář. Skalní fanoušky nezklamou zamyšlené písně směřující k vyvrcholení v podobě zvukových stěn. Ty jsou teď jen trochu lépe čitelné a kapele už netrvá tak dlouho, než se k nim dostane. Za zmínku stojí třeba Ára Bátur, která musela být celá nahrána živě, protože v ní hraje devadesát lidí z londýnského orchestru a chlapeckého sboru.

Vedle řadových desek ale kapela stíhá i další projekty. Kromě toho, že se jejich hudba objevuje ve filmech (třeba Vanilkové nebe), vstoupili do světa kinematografie i sami v dokumentu Heim („Domov“). Jde o záznam koncertů, které se konaly zdarma na Islandu. Ty většinou probíhaly v komorní atmosféře, v Rejkjavíku ale odehráli zatím svůj největší koncert pro 25 000 lidí.

Není pochyb o tom, že Sigur Rós vyrostli ve skupinu s manažery, právníky a agenty. „Jsme obrovská kapela, budeme tak velcí, jako U2,“ vtipkuje Kjarri. Něco na tom možná bude, ale nedá se říct, že by trpěli komplexem nadřazenosti. „Život na Islandu se mi líbí v tom, že veškeré obchodní záležitosti probíhají za mořem, takže se od toho můžeme izolovat. Pomáhá nám to zůstat na zemi,“ dodává Jónsi.

MARTIN VEJVODA (foto:archiv kapely)