George Duke: Legenda jazzu, funku a soulu vystoupí v Praze
0 Redakce 14.5.2009George Duke se narodil v roce 1946 v kalifornském San Rafaelu. Za svůj osudový zážitek považuje koncert Duka Ellingtona, na který jej matka vzala v sedmi letech. „Moc dobře si to nepamatuju, ale z vyprávění mámy vím, že mě ten zážitek úplně pobláznil. Pobíhal jsem a volal ‚kup mi klavír, kup mi klavír.‘“ Matka jeho přání vyslyšela a poslala malého George na hodiny klavíru. Od svých sedmi let také začal vstřebávat kořeny černé muziky v místním baptistickém kostele.
Kolem šestnácti už má za sebou hraní v několika středoškolských jazzových skupinách a velký vliv na něj mají velikáni jako Miles Davis nebo Cal Tjader. Navštěvuje hudební konzervatoř v San Franciscu. Ačkoli se později objevuje hlavně za klávesami, na studiích se specializuje na trombón, kontrabas a kompozici. V San Franciscu zároveň dává dohromady s další budoucí legendou Alem Jarreau skupinu, která má svůj domov v místním klubu Half Note. Přibližně v té době začíná také vydávat vlastní jazzová alba na labelu MPS.
Jedné noci ho v rádiu zaujme jazzový houslista Jean-Luc Ponty a když se Duke dozví o jeho příjezdu do Kalifornie, sám se mu nabídne jako „jediný klavírista, který se k němu hodí“. Vzniká tak originální trio, které zažije i jedno velké evropské turné. Duke se tak postopně stává významnou součástí hudební revoluce zvané jazz-fusion a hrdě se může stavět vedle jmen jako jsou Miles Davis, Mahavishnu Orchestra nebo Weather Report.
(George Duke v kvintetu Juliana „Cannonball“ Adderleyho)
Na samém sklonku šedesátých let se stává klávesistou nové sestavy Mothers of Invention a s jejich kapelníkem Frankem Zappou spolupracuje téměř po celá 70. léta. Duke neodmítá ani nabídku jazzového veterána Juliana „Cannonball“ Adderlyho. „Ke skupině jsem se přidal v lednu 71 a zůstal s ní dva roky. Díky Cannonballovi jsem se mohl setkat a spolupracovat s Nancy Wilsonovou, Joe Williamsem, Dizzy Gillespiem – s velikány, které jsem poslouchal od dětství.“ Díky této zkušenosti se také seznamuje s basovým virtuosem Stanley Clarkem, s nímž později zformuje The Clarke/Duke Project. Další úspěšnou jazz-fusion formaci vytváří také s bubeníkem Billy Cobhamem.
V polovině sedmdesátých let už má za sebou řadu skvělých alb na labelu MPS, mezi něž patří Feel (1974) nebo deska The Aura Will Prevail (1975), kde se na několika skladbách autorsky podílí Frank Zappa. S příchodem elektronické hudby se stanou oblíbeným zdrojem samplů. To platí i pro období druhé poloviny sedmdesátých let, kdy se Duke stále více přiklání k soulu, funku a R&B. Na samplu z písně I Love You More z alba Master of the Game postavili Daft Punk celou skladbu Digital Love. Na deskách George Duka je stále častěji slyšet jeho falzet. Byl to Frank Zappa, který si u Duka všiml jeho pěveckých schopností a přesvědčil ho, aby je více využíval. Jako nejvýraznější počin z tohoto období vyčnívá deska A Brazillian Love Affair (1979), kterou Duke nahrává přímo v Riu.
V té době se také vrhá do oboru produkce a dohlíží na alba brazilského hudebníka Raoula de Souzy nebo R&B skupiny A Taste of Honey. Pomůže jim udělat hity a další nabídky už se hrnou samy. Osmdesátá léta jsou z hlediska Dukovi sólové tvorby o poznání chudší. S vervou se však věnuje režii hudebních vystoupení, ať už v televizi nebo na festivalech. V roce 1992 se v této roli ujal dosud největšího kytarového festivalu ve Španělsku. V roce 1986 se mu daří dostat blízko ke svému velkému vzoru, když se autorsky podílí na desce Tutu Milese Davise.
V současné době je Duke nadále hudebně hyperaktivní a vydává desky, z nichž poslední je vydařená Dukey Treats z minulého roku. Praze ji představí spolu s dalším arzenálem v úterý 19. května.
MARTIN VEJVODA