ahead – 1200×100

PLAY.CZ

Právě poslouchá celkem 15283 posluchačů.

Seznam rádií

Seznam stylů

Seznam krajů

Air: Mistři sofistikovaného kýče

0 Redakce 8.12.2009

V polovině devadesátých let elektronická scéna vzkvétala nejen ve Velké Británii. Také ve Francii bujela její svébytná odnož. Z tohoto podhoubí vzešla jména jako Daft Punk, Cassius, Dimitri from Paris nebo Air. Právě ti posledně jmenovaní ale patří mezi hudebníky, kteří předvedli tu klidnější polohu elektroniky. Zároveň poukázali na to, že nálepka „taneční hudba“ je zavádějící.

Klubová generace se nechtěla jen protančit do zítřejšího rána, chtěla mít co poslouchat v obýváku na svých soukromých after party. Air ale nevybočovali jen pomalejším tempem. Jejich zvuk je od prvních počátků charakteristický důrazem na akustické nástroje, které podbarvují zvuky syntezátorů a decentní ruchy sekvencerů. Jejich pojetí hudby bylo osobitým retrem odkazujícím na sytý zvuk soft rocku 70. let, na Briana Wilsona, moogového virtuoza Jeana-Jacquese Perreye, nebo na Ennia Morriconeho. Je už téměř klišé říkat o Air, že jejich hudba je „filmová“. Pořád to ale platí, o čemž kromě smyslu pro rozmáchlé smyčcové party svědčí i soundtracky, na kterých se podíleli (kompletně se postarali o hudbu k filmu Smrt panen od Sofie Coppoly). Ostatně ne nadarmo tito dva pánové přiznávají slabost pro klasiky Bacha a Debussyho.

Air –  La Femme D´Argent (z alba Moon Safari)

Jean-Benoit Dunckel a Nicolas Godin vyrůstali ve Versailles, kde se také  v polovině 80. let během studií seznámili. Dunckel studoval klasickou hudbu na pařížské univerzitě a hrál v kapele Orange spolu s dalším důležitým jménem francouzské elektroniky, Alexem Gopherem. Právě ten oba budoucí spoluhráče seznámil. Rozpad Orange pak uvolnil prostor vzniku Air. Svůj první singl s názvem Modular Mix vydali v roce 1995 na francouzském labelu Source. V roce 1997 remixovali Depeche Mode nebo Neneh Cherry, na kompilaci Source Lab, Vol. 3 jim vyšla spolupráce se skladatelem J.-J. Perreyem. Mezi další prvotiny patří skladby Casanova 70, Le Soleil Est Prés de Moi a několik dalších, které vyšly na kompilaci Premiers Symptomes (1999).

To už bylo v době, kdy si Air užívali největšího věhlasu od kritiků i fanoušků. Ten si zasloužili svým debutovým albem Moon Safari (1998), které je podle mnohých tím nejlepším, co tohle francouzské duo vytvořilo. Vydali jej u vydavatelství Virgin a jejich podmanivá směs zdánlivě jednoduchých aranží a elektro-akustické instrumentace dostala na kolena nejen dospívající „taneční“ generaci. Především skladby Sexy Boy a Kelly Watch the Stars se dostaly do širšího povědomí, stejně jako All I Need, která později zazněla v nejednom reklamním spotu.

Air se objevovali i na MTv a navzdory prvotnímu odporu k veřejnému vystupování se posléze odhodlali k ambicióznímu turné po Evropě a Americe. Je obtížné navázat na tak mimořádný úspěch debutu. Air se s tím na své druhé desce 10 000Hz Legend (2001) vyrovnali tím, že ukázali popu záda a začali více experimentovat se zvukem a temnějšími náladami. To se příliš nelíbilo kritikům ani fanouškům a deska zůstala nepochopena. Air si tuhle zpětnou vazbu vzali k srdci a na svém třetím albu Talkie Walkie (2004) se pokusili propojit pop z Moon Safari se zvukovou pestrostí 10 000Hz Legend. V následujících dvou letech spolupracovali s Jarvisem Cockerem, Neilem Hannonem z The Divine Comedy, objevili se na albu 5:55 Charlotte Gainsbourgové a Jean-Benoit Dunckel vydal sólovku pod pseudonymem Darkel. Cocker a Hannon se objevili také na čtvrté desce Air, která dostala jméno Pocket Symphony (2007). Letos o sobě dali vědět novinkou Love 2, která se od ostatních liší tím, že si ji pánové Dunckel a Godin produkovali úplně sami.

Air –  Radio Number 1 (z alba 10 000Hz Legend)

Diskografie:

Moon Safari (1998)         

Svým debutem Air uchvátili dospívající klubovou generaci, která se na konci protančených devadesátých let začala ohlížet po klidnější muzice. Godin a Dunckel se jí svou space-popovou prvotinou trefili do vkusu, když skvěle propojili analogový zvuk 60. a 70. let, atmosféru filmové hudby a střídmě dávkovanou elektroniku. Melancholickou náladu desky, tolik charakteristickou pro Air jako takové, podpořil vokál hostující Beth Hirsh (All I Need). O trochu robotického chladu se pak postaraly hlasy prohnané vokodérem (Kelly Watch the Stars). Prvotřídní francouzský pop spatřil světlo světa.

Premiers Symptomes (1999)

Pod výstižným názvem vyšla sbírka singlů, které Air vydali před úspěšným debutem. Pětipísňové EP se rozšířilo na sedm skladeb, ve kterých jsou Air ve své vrcholné formě. Téměř instrumentální kolekce (robotický vokál se objeví jen v písni Le Soleil est Pres de Moi) je příkladným synth-popem, který nemá daleko k jednoduché kráse prvotiny Moon Safari. Tahle sbírka není jen pro skalní příznivce. Je to nutnost pro všechny milovníky toho nejlepšího downtempa.

The Virgin Suicides (2000)

Dva roky po debutu se Air odhodlali k ambicióznímu, ale logickému kousku – napsat kompletní soundtrack k filmu Smrt panen od Sofie Coppoly. Kromě skladby Playground Love jde o instrumentální záležitost, což pro Air není, jak víme, žádná novinka. Podobně jako na Moon Safari vycházejí pánové Godin a Dunckel z náladové elektroniky doprovázené analogovými syntezátory a „tradičními“ nástroji jako je kytara, dechy nebo smyčce. K filmu se jejich harmonické struktury hodí náramně, soundtrack ale obstojí i sám o sobě.    

10 000Hz Legend (2001)  

Snaha oprostit se od zvuku Moon Safari je na druhém albu evidentní. Jemný syntetický  pop je pryč a z Air se stávají radikální experimentátoři. To nemusí nutně znamenat, že jde o špatné album, jak to o něm někteří škarohlídi (a že jich po vydání desky nebylo málo) tvrdí. Ke kouzlu 10 000Hz se posluchač musí zkrátka prokousat, požitek se tentokrát neskrývá na naleštěném sonickém povrchu. Air jsou temní, mnohem více elektroničtí. Je to podobný tah, jako když Radiohead natočili své Kid A. Ani zvukově k sobě nemají obě desky daleko. A přitom není problém najít na desce kromě temných melodií také ty přístupnější: stačí se zaposlouchat do téměř beatlesovského refrénu How Does It Make You Feel. Ani za spolupráci s Beckem v písni The Vagabond se Air nemůžou stydět. Verdikt: zbytečně podceňované album.   

Air –  Don´t Be Light (z alba 10 000Hz Legend)

Talkie Walkie (2004)

Air na kritiky slyší a jsou ochotni ke kompromisům. Talkie Walkie budiž toho důkazem. Poučeni z předchozího „nezdaru“ se Air pokoušejí o druhý extrém. Kompozice jsou mnohem jednodušší než na předchozím počinu, hostů je na albu minimálně. Air nejdou příliš do hloubky, snaží se své kompozice vyleštit na povrchu. Posloužit by mohly klidně jako nerušivý doprovod k nějakému dalšímu filmu. O tom ostatně svědčí i zařazení skladby Alone in Kyoto, která zazněla v dalším filmu Sofie Coppoly, Ztraceno v překladu.        

Air –  Alpha Beta Gaga (z alba Talkie Walkie)



Pocket Symphony
(2007)

Neustálé  balancování mezi experimentováním a téměř banální  jednoduchostí se Air pokusili vyvážit při skládání  kapesní symfonie. Na tomto intimním a zároveň atmosférickém albu konečně dosáhli od debutu neslyšené rovnováhy. Chytré a smutné písně jako Lost Message představují další klenoty v diskografii Air. Album také obohacují citlivě vybraní hosté jako Jarvis Cocker (ve skladbě One Hell of a Party) nebo Neil Hannon (v písni Somwhere Between Walking and Sleeping). K vyváženému zvuku kapele také dopomohl Nigel Godrich v roli producenta. To byl chytrý tah už proto, že obě strany měly odjakživa podobný vkus. Stojí za zmínku, že se Air nechali inspirovat Japonskem. Důkazem je skladba Mer du Japon a fakt, že se Godin naučil hrát na nástroje šamisen a koto a neváhal je použít.      

Love 2 (2009)

Poslední  aktuální album Air by se dalo považovat za nejautentičtější. Je to poprvé, co si desku pánové Dunckel a Godin produkovali sami. Celý minulý rok strávili ve svém novém studiu Atlas plném svých oblíbených mašinek a nástrojů. Navzdory tomu, že se oba poprvé postavili zcela na vlastní nohy, zní deska přesně tak, jak bychom od Air očekávali. Zní lehce, pro někoho snad trochu snobsky. První singl Sing Sang Sung působí jednoduše, ale jen obtížně vás nechá jeho půvab chladnými. Tak je tomu s většinou písní na desce Love 2. Balancují na hranici sofistikovaného zvuku a kýče a právě tahle poloha jim sluší nejvíc.

MARTIN VEJVODA


12. prosince 2009, 21:00, AIR – klub SASAZU, Praha