ahead – 1200×100

PLAY.CZ

Právě poslouchá celkem 10561 posluchačů.

Seznam rádií

Seznam stylů

Seznam krajů

Nezlob se, ale… Krást se nemá

0 Redakce 1.12.2010

Je to kousek přes dva měsíce, co bývalý kytarista skupiny Support Lesbiens Yarda Helešic prohrál u soudu spor se zpěvákem Janem Kalouskem a měl by zaplatit za to, že jeho „supportovská“ písnička In Da Yard se v jedné části nápadně podobala skladbě Chodím ulicí od Kalouska. Nevěřím sice, že by byl Helešic tak hloupý a opsal český rádiový hit pro písničku, která se rádiovým hitem stát měla, nicméně osud si s tou chvílí, kdy jej kalouskovský motiv napadl, zahrál tak nemile, že jej to nejspíš bude stát dvě stě tisíc korun plus úroky za použití motivu písně.

Současně se domnívám, že verdikt je to spravedlivý, odhlédneme-li od domněnky, že spíše než o naschvál jde o shodu náhod. Krást se totiž nemá, a je smutné, že v současné světové i naší pop music se tímto přikázáním není obvyklé řídit.

Nikdy v historii pop music nebylo tolik povyku kolem odcizených hudebních nápadů i melodií, jako je v posledních třech letech. Kradli prý mnozí – Coldplay, Red Hot Chili Peppers,  Wyclef Jean nebo v poslední době Nick Cave. Je obvyklé, že po úvodním mediálním humbuku postupně vše utichne, abychom se až s odstupem času mimoděk dozvěděli, že obě strany sporu se vyrovnaly mimosoudně. Jinými slovy: obviněná strana svou vinu přiznala a straně žalující zaplatila. Téměř vždy totiž platí, že strana obviněná je úspěšnější a bohatší než strana druhá.

Nevadí mi, že skupina Charlie Straight je velmi podobná britským Coldplay. Chápu to jako inspiraci. Vadilo by mi ale, kdybych vysledoval, že některá písnička Charlie Straight je od Coldplay ukradená. To je pak blamáž a ostuda.

Problém dneška je nicméně jiný. Nejenom že se jeden přestává nad krádežemi v hudbě pozastavovat, ony se dokonce začínají chápat jako cosi přirozeného. Jako by všechny melodické postupy, co je jich jen možné seskládat, byly už vyčerpány. Mezi českými muzikanty se ještě před pěti lety říkalo, že není od věci, když nějaká nová písnička připomíná cosi staršího a slavnějšího. Dnes se už mezi muzikanty bezostyšně tvrdí, že krást je běžné, protože stejně krade každý, i světové hvězdy.

Pomalu spějeme k okamžiku, kdy kdosi autorsky impotentní na svou obranu prohlásí, že kdo nekrade, není odvážný. Jako by nestačilo, že spousta nových alb se hemží podobnostmi, nad kterými zůstává pozornost stát. Místo aby se pak tatáž pozornost soustředila na nový materiál, řeší, od koho podobně či stejně znějící motivy i celé skladby v minulosti slyšela.

Krást se prostě nemá. Ani v hudbě. Pokud se z ní má stát bezduchá hmota k mnoha různým použitím, není divu, že fanoušek za ni odmítá platit jak ve formě albové, tak koncertní.

Nebo snad máte dojem, že ona již dlouho omílaná krize hudebního průmyslu skončila?

JAROSLAV ŠPULÁK