Sunflower Caravan křitili debutovou desku
0 Redakce 22.2.2009Roxy. Roxy v Praze. Čtvrtek 19. února. …jo, dlouho to trvalo, celých osm let… Sunflower Caravan mají debutovou desku. Křest. Vida, asi 800 lidí. Čistě odhadem.
(Vzpomínám na koncerty v Černé kočce roku 2000 – tehdy ještě dvoučlenní a jen Caravan – a tam bylo pět lidí. Přesně.) No nic. Podium jako tehdy – originální hammondy, piano, bicí. Čekání. Nějaké to pivo. Stage červeně nasvícená. Začátek.
Ale dost hraní si na Gombrowicze, přikročme k reportu. Čtvrteční koncert a křest eponymního debutového alba by se dal shrnout dvěmi větami – nikdo Sunflower Caravan neupře, že patří k nejoriginálnějším a nejnadanějším kapelám naší popové scény (v širším smyslu). Ale k dokonalosti, která je při jejich neskromnosti (zdravé/nezdravé – jak kdo chce) cílem, ještě dlouhý krok chybí.
Začněme od plusů. Nejsilnější tvář Sunflower Caravan se k publiku naklonila po půlce koncertu – dvě zpívané skladby nového alba. Hostující člen The Ark Jens Andersson přijel k mikrofonu až ze Švédska. Škarohlídi jeho rádoby odfláknutý projev kritizují, pravdou ale je, že do popovky What is happiness? se ideálně hodí. V refrénu Anderssonovi kapánek chyběl vyšší druhý hlas, ale zpěvák do kapely celkově pasoval, jako by je seznámil Benoit Mandelbrot…
What is happiness? vůbec těžko něco vyčítat. Infektivní melodie, uměřená kompozice, výborně zahráno i nahráno – dohromady vynikající pop blurovského střihu. Sunflower Caravan se na novém albu povedlo, oč se takoví Sunshine těžkopádně snaží – popina, která smrdí spíš MTV a Glastobury než Radiem Impuls a nemuseli by se za ní stydět světoznámé kapely.
Emě Brabcové z Khoiby, která SfC zpívá na albu dva tracky, se v Roxy za mikrofon příliš nechtělo. A měla poměrně dobrou výmluvu – pokročilé, takříkajíc evidetní stadium těhotenství. Nechala se umluvit a její hlas posunul hudbu SfC jinam, pochopitelně blíž Khoibě, ale tím spíš byla tahle zvláštní kombinace motivací, proč si koupit album a poslouchat znovu. Tedy spíš půl skladby, v půlce musela Brabcová odběhnout do backstage.
A nyní k minusům. Do té doby zahráli Sunflower Caravan řádku instrumentálních skladeb, které sice mají melodický nápad, ale celkově vyznívají jako soundtrack k neexistujícímu filmu. Kapela často používá post-rockovou dlouhou repetici, rozdrobování a vrstvení základního motivu – takže místy může připomínat i takové Sigur Ros. Ale je to příliš uspěchané a příliš veselé na vyvolání post-rockové nálady. A zároveň moc rozmáchlé na popovou skladbu, s palčivou absencí vokálu.
Řada fanoušků SfC má asi právě tohle ráda, pro mě je to hudba ze stanice na půl cesty. Lepší hrát našlapaný pop a plochový "soundtrockismus" odděleně, než to tavit v jednu hmotu. Zvláště když zabírá značnou část koncertu a začíná se slévat.
Zpět k plusům. Ke konci koncert pozvedla Andyho smutná klavírní skladba Somewhere in the crowd. Pamatuju si její předchůdkyně z dob před x lety, tehdy ještě notně inspirované hrou artrockového čaroděje-onanisty Ricka Wakemana (Yes) – melancholické víření, deset prstů běhajících nahoru po celé klaviatuře, virtuosita. To bylo tehdy. Somewhere in the crowd je dospělejší, připomíná minimalistické soundtracky Phillipa Glasse.
Třetím vrcholem pak byl Hyppodrom Freak ohlášený jako "nejtvrdší skladba alba" . Vargovský feeling a drtivý zvuk hammondů kontrastuje s jednoduchou rytmikou a zvlašť sviňácky znějícím zkreslením na baskytaře. Kdosi napsal, že SfC hrají jako by dnes hráli The Doors. Nu, to chce odvahu… Ale jako Hyppodrom Freak si já představuji o 30 let později narozeného Mariana Vargu.
Suma sumárum: SfC jdou ve zpívaných skladbách správným směrem. Ale měly by tvořit tak polovinu set-listu. A zbytek ať doplní a oživí tvrďárný a la Hyppodrom Freak, glassovské minima stylu Somewhere in the crowd a jedna dvě soundtrackovky. Pak pro mě budou v Česku opravdu unikátní kapelou. Teď ještě podstatný krok chybí.
DANIEL PROKOP (foto: Daniel Prokop)