ahead – 1200×100

PLAY.CZ

Právě poslouchá celkem 6315 posluchačů.

Seznam rádií

Seznam stylů

Seznam krajů

SONISPHERE 2010: Mezi metalovým megafestem a poutí po domácku

0 Redakce 21.6.2010

19. červen roku 2010. Jsme v Milovicích, kde se na bývalém vojenském letišti Boží dar koná největší (co do návštěvnosti) a nejpozoruhodnější (co do sestavy účinkujících) metalový festival v českých dějinách. Je to třetí zastávka druhého ročníku putovní akce s názvem Sonisphere. Země, v kterých se festival pořádá letos poprvé, mají jedinečnou příležitost: vidět největší thrashovou čtveřici (Metalliku, Slayer, Megadeth a Anthrax) pohromadě. Zájem je odpovídající. V areálu je odhadem více než čtyřicet tisíc návštěvníků.

Přešlapy a kroky správným směrem

Vlaky jsou posíleny. Auta čekají ve vícekilometrové koloně. Chápeme snahu pořadatelů nalákat (na lístky na jídlo a pití zdarma) část diváků do kempu už v v předvečer velké události. Zdá se nemožné zvládnout usměrnit takové množství dopravních prostředků a lidí za několik málo hodin. Kdo doufal, že mu bude stačit být v Milovicích v 15:15 hod., aby viděl v 16:15 první z thrashových klasiků Anthrax, byl na omylu. Odjet rychle po skončení akce, je stejně nemožné. Nápad zajistit podmínky pro kempování na dvě noci, i přesto že se jedná jen o jednodenní akci, je tedy vítán. Organizace a práce služeb, které mají zajistit pořádek je celkově na úrovni. Pracovníci projevují (na české poměry) nebývalou ochotu – buď v tom mají prsty rakouští organizátoři, anebo přece jen se konečně začínají projevovat již poměrně dlouholeté zkušenosti s podobnými českými akcemi (zbývá také třetí možnost – možná dozráváme jako společnost: po dvaceti letech reakce na předlouhou násilnou socializaci společnosti, si začínáme uvědomovat, že je nám krajní individualismus stejně tak neužitečný a konečně uvažujeme v intencích míry, do jaké nám zajištění lepšího fungování společnosti usnadní dosažení vlastních cílů). Vše zkrátka funguje, v klidu. Lze vycítit větší vzájemný respekt na všechny strany.

Do areálu, kde se koná festival, se vstupuje bez návalu. A personál je vybaven základními znalostmi angličtiny. Další nezvyk – opět vítaný vzhledem ke skutečnosti, že sem dorazili lidé nejen ze všemožných koutů Evropy, ale dokonce i ze vzdáleného Mexika. Potud samé pozitivní dojmy. Čekání na to, co je změní ve smíšené, však také není nekonečné. Rychle se orientujeme v cenách občerstvení, které dosti připomínají ty na festivalech západně od našich hranic. To by nicméně tolik nevadilo, pokud by fronty byly únosné. Ovšem představa minimálně půlhodinového čekání na jídlo, které jinak vypadá poměrně lákavě, nutí spíše zatnout zuby a raději hladovět. Těžko pochopit, v čem je problém, když na jiných velkých evropských akcích může být minimálně třikrát více stánků s občerstvením a v řadě se nečeká více než 5-10 min. Fronty na pivo jsou únosnější, což je velké pozitivum vzhledem k faktu, že se původní předpověď počasí nenaplnila. Svítí slunce a je docela horko. Na druhé straně představa o nutnosti využít Toi Toi, také spíše donutí přemoct se a nepít, dokud to jde.

Netrpělivci, kteří sem dorazili ještě před začátkem akce, nám berou iluze i o věcech, které jsme si mysleli, že jsou tentokrát zvládnuté. Údajně se pořadatelům podařilo první návštěvníky vpustit a pak vyhodit z areálu. A do toho první dvě hodiny po otevření bran nebylo k dispozici žádné občerstvení.

Rozkoukáváme se dál. Poněkud nepřehledně rozhozené stánky se suvenýry způsobují zbytečnou tlačenici při přechodu mezi oběma velkými pódii (Apollo a Staturn). V některých částech přitom prostor zůstává nezaplněný. Do všeho se na cestě mezi jevištěm vztyčují pouťové atrakce. Ačkoliv se najde i pár návštěvníků, kteří je využívají, zdají se být kolotoče spíše na obtíž. Jednak stísňují prostor, jednak přehlušují v „uličce“ hudbu kapel. Do tak nabitého programu, kdy se těžko dá stihnout podívat na všechna vystoupení na Apollo a Saturn Stagei a vystoupení kapel se do značné míry kryjí, integrovat prvky pouťové zábavy, je nejen nadbytečné, ale skutečně přímo na škodu.

Dalším nepromyšleným řešením je umístění stanu, kde se nachází třetí pódium Plingg mezi oběma velkými scénami. Úmysl zlákat lidi, aby se zastavili a podívali na české formace, je sice šlechetný. Horší je, že zvuk z Apollo a Saturn Stage přehlušuje to, co se tu odehrává uvnitř. Otázka, zda tedy čtveřice vítězů soutěže místních kapel (Public Relations, Destroyself, De Lite a Komunál) skutečně dostala dostatečně dobrou šanci na vlastní prezentaci (víc než jen možnost uvést v CV, na jaké akci vystupovali) zůstává otevřena.

Chvíli také trvá se na místě psychicky vyrovnat s tradiční  ignoranci českých pořadatelů vůči hudebním médiím (že za vším stála rakouská firma, finální postoj neovlivnilo). Už jsme věděli, že informovanost i články nemají v očích pořadatelů stejnou hodnotu jako inzerce a bannery. Ale pozorovat naprostý projev neúcty vůči mediálním partnerům mezi hudebními časopisy ve prospěch deníků, které ani nemíří na cílovku tradičních návštěvníků podobných akcí, bylo mírně řečeno iritující.  

Brzdy extáze

Nicméně, díky velkolepému line-upu, pěkným velkým pódiím, na která bylo vidět z každého úhlu, a to i z dost velké vzdálenosti, a vesměs dobrému zvuku v celkovém hodnocení akce váhy stejně značně převažovaly na stranu pozitiv. Problém, jak již bylo naznačeno, bylo zvládnout alespoň část vystoupení každé z kapel, které si fanoušek přál vidět.

Začátek, jak už bývá, v tom směru neskýtal příliš těžké volby. Zatímco jako druzí na velkém Apollo Stagei hráli průměrně populární melodičtí deathmetalisté Devildrive, bylo možné pobavit se hravým, nutícím k tanci vystoupení dánských Volbeat. Záleželo jen na vlastních prioritách. Že se vystoupení industriálních deathařů Fear Factory do značné míry krylo se setem Anthrax, už vyvolávalo větší váhání. Pro mnohé se jednalo o první možnost vidět poslední jmenovanou skupinu vůbec poprvé se zpěvákem jejich nejpopulárnější sestavy Joeyem Belladonnou. Nostalgie a záliba ve starších deskách thrasherů i skutečnost, že vzhledem k povaze excentrického leadera a kytaristy kapely Scotta Iana se nikdy neví, jak dlouho který frontman se u Anthrax udrží, vesměs vedly k tomu, že ve „volbách“ vítězily klasikové – a to i přesto, že koncertní set Fear Factory byl jednoznačně energičtější a pro určitou část publika i podmanivější. Opětovný návrat Belladonny do Anthrax nesmírně potěšil příznivce – zvláště po loňských koncertech skupiny s posledním zpěvákem formace Danem Nelsonem, z kterých publikum mělo spíše rozpačité dojmy jakoby ani nevědělo na jakou kapelu se dívá. S Joeyem se do skupiny vrátila určitá srdečnost a bezprostřednost. Bylo příjemné slyšet opět živě s jeho zpěvem především starší skladby kapely. Milá byla i poklona nedávno zesnulému Ronniemu Jamesovi Diovi – Anthrax totiž zahrnuli do svých aktuálních setů skladbu „Heaven And Hell“ ze stejnojmenné první desky, kterou Dio natočil svého času s kapelou Black Sabbath. Bohužel, nebylo možné přehlédnout, že Belladonnovi už občas výšky činily obtíže. Takže se potvrdila these: desky Anthrax s Belladonnou jsou lepší, ale koncerty Anthrax jsou vydařenější s Johnem Bushem.

Therapy? měli ještě těžšího protivníka. Na Apollo Stagei v jejich čase hráli Megadeth, kteří slavili jednak návrat původního člena, baskytaristy Davida Ellefsona, jednak dvacáté výročí od vydání své klasické desky „Rust In Peace“, kterou na aktuálním turné hrají zpravidla od začátku až do konce (plus několik hitů z dalších alb). Pověstný rebel, leader Dave Mustaine  který dvakrát byl v mládi na pokraji smrti díky mixům alkoholu a drog, poněkud překvapil svým vzhledem slušňáka v bílé (sexy) košili. Ale minimálně u dámské části publika zabodoval. Celkvoě bývalý člen Metalliky měl veškeré předpoklady nabídnout živější a po hráčské stránce i lepší vystoupení, než jeho bývalí kolegové. Bohužel špatné nazvučení neumožnilo vyniknutí kvalit kapely.

Nutnost změny pořadí účinkujících postavila Alice In Chains před Slayer. A bylo to ku prospěchu věci. Okouzlující vystoupení se vyznačovalo skvělou atmosférou, která ladila s pomalým západem slunce. Čistý zvuk pomohl jednotlivým skladbám vyniknout v celé své bohatosti. Skupina působila uvolněně. William DuVall, který v roce 2006 nastoupil na místo zesnulého Laynea Staleyho, působil zdravě sebevědomě. Image kapely se zdála zacelená a potvrzovala leaderskou pozici Jerryho Cantrella. Oslabení řad před pódiem poukazovalo na slabší popularitu alternativního rocku a grunge v Evropě a především na určitou nedoceněnou jedněch z nejnápaditějších představitelů žánrů (v porovnání s kapelami jako Nirvana či Pearl Jam) v našich končinách. Nebo přece jen většina publika chtěla vidět jen thrashové titany?
Dynamická a zábavná show Stone Sour a Rise Against bylo opět problém si vychutnat celá vzhledem ke snaze stihnout spatřit celou thrashovou čtyřku na jednom pódiu. Na řadě na Apollo Stagei byli Slayer. Měli pěknou světelnou show, impozantní zeď zesilovačů Marshall – a (celkem tradičně) po 2/3 svého vystoupení hluchý zvuk, který jim ale ku podivu nebránil vytvořit patřičnou náladu mezi svými ctiteli. Co do výběru skladeb hráli průřez hitů z celé kariéry. Na obrazovkách po stranách se tak vystřídaly obaly pomalu z většiny jejich desek. Nebáli se zahájit vystoupení materiálem z posledních dvou studiových alb. Frontman Tom Araya, ačkoliv po operacích zad, které před nedávnem prodělal, již zacházel opatrně se svým krkem, se jevil být v lepší formě, než tomu bylo v posledních dvou třech letech.
Pěkné vystoupení, po kterém mnozí měli lepší náladu, než po setu hlavních hvězd – a evidentně tvrdý oříšek pro ty, kteří přijeli speciálně kvůli Metallice.

Metallica si dopřála akademickou čtvrthodinku zpoždění začátku svého setu. Pozornější posluchače přivedla do rozpaku svou rozladěnou hrou v první skladbě „Creeping Death“. Zvuk byl čistý, jednoznačně nejlepší v rámci celého festivalu. Nevýhodou bylo, že tím zřetelněji vynikaly jak nezvykle vysoce naladěné kytary, tak i chvíle, kdy kapela vynakládala obrovskou snahu na to, aby udržela skladby pohromadě. Speedová sóla byla většinou zahraná přesně, což není vždy zárukou u této kapely. Chyběly ale lehkost a nadhled. Bylo patrné úsilí, které každý těžší okamžik stojí kapele. Bubeník Lars Ulrich se až příliš často nechytal a vypadával z rytmu skladeb. Nepříznivý komplex faktorů jaksi bránil vytvořit extatickou náladu. Jednotlivé skupinky diváků se většinou spíše nutili pohybovat a projevovat nadšení. A způsob zpěvu, který si James Hetfield oblíbil po Černém albu, vyzníval nepatřičně v starších více thrashových skladbách, které tvořily základ aktuální show kapely.

Celkově set největší metalové ikony všech dob zanechal stejně smíšené pocity jako i festival jako takový. Třebaže muzikantsky a imageově to, co předvedla Metallica, bylo skutečně tento den profesionálně na nejvyšší úrovni, chemie nezafungovala. Kapele nešlo věřit (což není žádná novinka). Stejně tak úplnou důvěru nevzbudil ani Sonisphereu v Česku, a to i přesto, že si těžko dovedu představit, že by jej na domácí půdě dokázala jiná akce překonat – ať už do velikosti, atraktivity účinkujících nebo i organizace.

ZLATINA JEŘÁBKOVÁ (foto: Sonisphere Festival / Vojta Florian)