ahead – 1200×100

PLAY.CZ

Právě poslouchá celkem 6461 posluchačů.

Seznam rádií

Seznam stylů

Seznam krajů

The Clash: Triumfální bod zlomu

0 Redakce 20.10.2008

Právě vychází legendární živák The Clash Live At Shea Stadium nahraný 13. října 1982. The Clash těsně před rozpadem jsou v nepřekonatelné formě, předvedou ohromnou show, ale je to pro ně definitivní bod zlomu a poločas rozpadu. Konec punkového idealismu, hraní v klubech, spojení s undergroundem a zuřivých politických pozic. Vstupuje se do mainstreamu. Zde je celý příběh této desky ve formě fascinujícího svědectví o konci The Clash.

Rock´n´rollové komando

Sympatická, i když bohužel naivní ideologie The Clash se vždy setkávala s vyhrocenými reakcemi okolí. Na jedné straně je oslavována tygří chuť Joe Strummera změnit svět, jejich nenávist k rasismu, fašismu, sexismu, velkým korporacím a imperialismu. Skvělá je jejich otevřenost, když v punkové horečce 76´ přebírali reagge nebo později odvážně experimentovali s dobovými černými formami a svými obsesemi 50. lety (od rockabilly, filmů s Montgomery Cliffem, po beatnické spisovatele) vedle zdravé politické angažovanosti. Druzí jim vyčítají přílišný glamour (nebo-li vkus), jejich naivitu, koketování s extrémní levicí, neinformovanost, a co hůř prezentují The Clash jako manekýny hrající si na kavalerii, guerilleros spravedlnosti a svobody pro adolescentní bíle publikum, kterým v jejich Safe European Home chybí romantizmus, když se vracejí po práci ze supermarketu.  


The Clash: Garageland

Výtky si The Clash v žádném případě nezaslouží. Jejich politická angažovanost je opravdu značně zidealizovaná, ale správná a otevřela dveře nebo oči několika generacím. Jejich hadry a image byly skvělé. Úplné rock´n´rollové komando. Hloupá výtka, že otec Joe Strummera byl diplomat, a tím pádem nemá právo se angažovat na straně chudých a ponížených. Blbost je to o to větší, když po smrti svého otce Strummer přiznal, že byl jen pouhý úředník a funkce diplomata mu byla přisouzena jen pro dobrý pocit starého pána.

The Clash se nikdy neprodali. Byli velmi zle okradeni firmou (podepsali mimochodem velmi levnou smlouvu jen na vinyly, takže nic z kazet, CD, málo z reedic a žádné práva na používání skladeb v reklamě…) a jejich finanční politika byla velmi ztrátová. Například vydání trojdiskové Sandinista! se prodávalo za cenu jedné desky. Navíc, a to je jediný argument na kterém vše stojí a padá, hudba The Clash je úžasná. Od první desky ve formě punkového manifestu nastříleného kalašnikovem, po triumf London Calling (jedno z mála dvojalb, kde je vše naprosto perfektní) až po Combat Rock a jeho pohled na začínající globalizaci plné hitů a poetických experimentů.


The Clash: I Fought the Law Live

Za dinosaurama ve studeném Cadillaku

Toto album je totální komerční úspěch. Kolegové (Bob Dylan, Bob Marley…) je chválí a The Clash mají velký respekt u mladých rebelů. Do toho samotní The Who požádají skupinu, aby jim předskakovala na jejich americkém farewell turné. A zde začíná první rozpor. I když skupina The Who samozřejmě miluje, jsou to přeci jenom oni dinosauři, které měl punk definitivně shodit a pohřbít zaživa. Nejde jen o další krok k mezinárodní slavě. To je Strummerovi a Jonesovi více než jasné. Nemůžete přeci zpívat o nezaměstnanosti na stadionu, kde na vás poguje 70 000 hysterických fanoušků. Jako by to byl zlom v tom, co The Clash znamenají. Opustit punk, divokost, bezstarostnost pro Classic Rock. Basák Paul Simonon už tenkrát cítil rozpory: „Měl jsem skoro pocit, že jsem celou věc jen mimoval. Bylo tam tolik lidí. Publikum nebylo blízko, takže jsme nedostávali stejné reakce. Bylo to fantastické, ale všichni vypadali hrozně vzdáleně. V klubech se s publikem navzájem obohacujeme. Jste více nervózní, protože máte publikum před sebou.

Jakoby indiáni opustili nekonečné rozbouřené pláně pro ďábelsky sexy rezervaci plnou lží a falešného pozlátka. Fatamorgána. Aby toho nebylo málo jet-setter Mick Jagger se svou dcerou Jade (fanatickou faninkou The Clash) přišel ve Philadelphii pogratulovat „poslednímu gangu ve městě.“ Bubeník Terry Chimes vzpomíná: „Přišel a říká: „Chlapi až uděláte dva, tři koncerty jako tenhle už vám to ani nepřijde.“ Měl pravdu protože, když jsme hráli v Chicagu, tak tři, čtyři koncerty po té, Joe se po koncertě ptá: Kolik lidí přišlo? Říkám: „Tak 80 000.“ On na to: „To nic není." Hrozně jsme se tomu nasmáli.“


The Clash: Should I Stay or Should I Go?

Ale zpět na legendární Shea Stadium, kde se v roce 1965 stali The Beatles celoplanetárním fenoménem. Filmař a hudebník Don Letts (později v B.A.D) vše ironicky filmuje. The Clash přijíždějí v bílém Cadilllacu 1956 bez střechy do mrazivého října. S tím, že nefunguje topení. Terry Chimes: „Otočil jsem se na Joea a říkám: Je tu strašná zima! On na to: No jo, ale alespoň budeme vypadat správně tvrďácky. Kašli na zimu…

No popravdě, 80. léta a jejich nevkus i zde přeci jenom vystrkuje své rohy. Když se podíváte na obal živáku The Clash nevypadají jak elegantní jamesdeanovští punkáči. Strummer vypadá jak žoldák ztracený v nějaké Africké diktatuře, Mick Jones jako bisexuální pin-up boy s podivným baretem, Simonon působí jak gigolo s kšiltovkou co si pořizují turisti, když poprvé přijedou do NYC a staro-nový Chimes má v ruce basebalku a tváří se jak hooligan před krvavou bitkou. Přidejte k tomu hvězdičky ve variaci na US vlajku a máte úplné Village People. Přeháním, jasně. Ale estetika 80s prostě k The Clash vůbec nesedí.

Klub Casbah

Deska začíná drsňáckým proslovem manažéra a factotum londýňanů Kozmo Vinyla, který energeticky a velmi přesvědčivě rozehřívá stadion. Naběhnou The Clash a spustí bombastickou verzi London Calling. „Vítejte v Casbah klubu,“ zařve Strummer. Dav je jak utržený ze řetězu. Všechny písně jsou absolutní hity. Zvuk je ohromný, energie orgasticky nakažlivá. Úplní testosteronoví Ronettes. Simonon si dává The Guns Of Brixton, pak Tommy Gun, The Magnificent Seven (nechybí cockney pokřik: „Cheeesboiger!“), punk Carrer Opportunities, překrásná Spanish Bombs, hity jako Should I Stay Or Should I Go a finální vše říkající I Fought The Law (And The Law Won).

Mix je skvělý, kapela silnější než kdykoli předtím – dávají do koncertu vše. Při poslechu mi dochází jedna zásadní věc. Ne, The Clash by nikdy nemohli být titáni stadionů. Moc srdce, moc vášně, moc inteligence a integrity. The Clash zůstali okouzlení kluci, kteří přes stres, pochyby, únavu (viz.rytmus nahrávání a koncertování…) se pořád baví a opravdu svému umění věří. Kluci, co se okouzleně paktují s Ginsbergem, Burroughsem a začínajícím hip-hopem. The Clash chtějí hrát v klubech i na stadionech, hrát punk, rock a reggae. Spojit všechno a všechny s vlastní představou spravedlnosti a svobody. Chtějí vše a sní. Ale vše už se láme a padá.

Už jenom to, že geniální bubeník a naprostý vše vyvažující motor skupiny Topper Headon byl kvůli své heroinové závislosti vyhozen. První fatální chyba. Později Strummer lituje, že si místo toho nevzali všichni dovolenou, nepomohli mu a nedali osvěžující hudební break.

Za scénou to bylo neméně krušné. Hned jak The Clash přijeli na stadion, okamžitě porušili přísné bezpečností pokyny a nechali zadarmo vniknout do zákulisí a okolí skoro stovku mladých fanoušků. Místní policie bděla a už měla pro ně připravené speciálně postavené klece-cely, kde většinu pozavírala. K velké zlosti Strummera většinou černé teenagery. Joe to bere osobně a alespoň vězňům přinese pití a jídlo. Mezi tím jsou na tom slavní The Who hůře než zle. Townshend všude prohlašuje svou nenávist ke stadionům a skutečnosti, že musí pořád hrát 20 let staré hity a hlásá, že jde o dernieru jeho skupiny. Joe Strummer: „No to nám taky nepřidalo. The Who jsem měli samozřejmě rádi a všechno, ale vidět je jak spolu nemluví jen hrajou video hry a pak otráveně jdou zahrát, jako kdyby šli do práce…Říkal jsem si, že doufám, že takhle nikdy neskončíme. Takže z jedné strany vrchol a z druhé velká deziluze.


The Clash: Rock The Casbah (US Festival 1983)

Rock´n´rollový dynamit

Toto turné je definitivní bod zlomu a konec The Clash. Ani ne za rok odehrají více než nasraní obří US Festival v Kalifornii sponzorovaný počítačovými firmami. Je to poslední show s Mickem Jonesem, který je Strummerem vyhozen. A to je definitivní konec. Únava a ego-války vše pohřbili. Tam, kde chtěl Strummer nadšení, Mick Jones přemýšlel o umění a nových horizontech. Zůstává věčné ticho a mýtus. Skoro by se dalo říct, že šlo o promyšlenou sabotáž před tím, než se z toho stane něco, s čím by se pánové Joe Strummer, Mick Jones a Paul Simonon nemohli smířit. Závěrečná slova nechávám na nebožtíkovi Joe Strummerovi: „Poselství v hudbě by mělo být spojené s životem, který hlasatelé žijí. Hvězdy nežijí reálnou existenc,i a proto jsem rád, že jsme skončili. Opravdu si nás nedokážu představit, že by se z nás stali The Who… Úplně jsem viděl jak do pěti, šesti let budeme moct hrát jenom na stadionech. Je to pro všechny přímo definice úspěchu. Děláš to pro tohle. Ale já jsem si říkal: Jestli to má být takhle. Tak to teda není žádný život… Ke konci turné jsem se cítil čím dál tím hůř. Je to o tom co říkají naše písně. Měly smysl, když jsme ještě patřili publiku, hnutí… Pak už to byla jen parodie.

Jistě, ale jsou tu úžasné desky, geniální, nezapomenutelné písně, inspirující politické pozice a legenda. Samozřejmě, že vše nevyšlo, ale to, že umělec věří ve své názory a umění, dělá jeho dílo ještě krásnější a zásadnější. The Clash: Live At Shea Stadium je rock´n´rolový dynamit a zároveň smutný dokument konce jedné přitažlivé ideologie a konce jedné z nejlepších kapel na světě.


The Clash: Police and Thieves

TOM KOMÁREK (foto: SONY BMG)