ahead – 1200×100

PLAY.CZ

Právě poslouchá celkem 6703 posluchačů.

Seznam rádií

Seznam stylů

Seznam krajů

Sunflower Caravan nahráli melodiemi nabité A Little Bit More, ale trocha pořád chybí

0 Redakce 15.11.2010

Pražské  trio Sunflower Caravan pověstné kombinací euforických popových melodií, old-schoolového zvuku hammondek a koncertní energie vydává druhou studiovku nazvanou A Little Bit More.

Je to další vykročení správný směrem – ke klasičtější písňové formě – a z poloviny se dá označit za dost povedené. Stále je tu však několik podstatných „ale“, které A Little Bit More vzdalují od avizovaného popového „manhattanského mrakodrapu“.

Sunflower Caravan prošli možná nejvíce stylovými posuny z mladých českých kapel. Pamatuju si rok 2001, kdy jsme nadšeně hltali jejich art-rockové kompozice zhusta delší než 10 minut plné odkazů na Yes či ELP a klávesové virtuosity Andyho Čermáka. Pak kapela na chvíli zdrsněla až k sabbathovským kořenům a Andy začal využívat zkreslené hammondy spíš jako kytaru.  V nejdelším a nejúspěšnějším období, kdy Sunflower Caravan získali davy fanoušků po celé ČR a nominace na objevy roku v řadě hlavních anket, pak proběhlo přetavení těch starých předností z čistého anachronismu do moderní popové tváře.

Druhou studiovku A Little Bit More chápu jako žádoucí dovršení tohoto vývoje. Na eponymním debutu Sunflower Caravan byly tři skladby s hostujícím zpěvákem (z toho dvě skvělé), tři až čtyři hodně dobré instrumentálky, ale zbytek zněl trochu jako mlácení prázdné slámy. Výsledkem byl pocit, že jde o nějaké prodloužené EP, což ostatně i Andy v jednom rozhovoru přiznává.

Čímž se dostáváme k zmíněnému kroku dopředu. Na Little Bit More není ani jedna z deseti bez zpěvu a asi na sedmi hraje vokál zcela zásadní roli. Ve všech skladbách zpívá sám Andy Čermák, který se mikrofonu chopil zejména v uplynulém roce. Nejde to než uvítat, protože hudba Sunflower Caravan nebyla posledních pár let tak rafinovaná a překvapivá, aby si bez zpěvu vystačila. Paradoxně je to ale právě zpěv, jemuž lze na Little Bit More nejvíc vyčítat, a který táhne některé skladby se skvělým potenciálem k průměru.

Ale nejprve k pozitivům, které nejsou v českém popovém kontextu samozřejmostí. S pokračujícími poslechy se album zlepšuje, což se nedá říct zdaleka vždy. Minimálně polovina z těch povětšinou dost jednoduchých skladeb má skvělé melodie, na které jste určitě spíše zvyklí od anglosaského moderního popu a la Coldplay, než z našeho rybníku. To se Karavaně ostatně nikdy nedalo upřít. Z celku ční zejména titulní A Little Bit More, jejíž refrén by nezvedl náladu snad jen hluchému, další hitovka Looking At You (zas skvělý refrén) a asi nejvycizelovanější kompozice alba – éterická Either Nothing, Or A Light.

Na posledních třech zmíněných se výrazně podílí i orchestr, s jehož kočírováním i kompozicí pomáhal Michal Noviski. Upřímně, když jsem se doslechl, že ho na album chtějí narvat, dost jsem se zděsil. Ve většině případů to přinese leda posílení klišovitosti a i některé nedávné a kritiky oslavované orchestrálně-popové počiny jsou podle mě dost tristní (třeba poslední Sting).

Na album Sunflower Caravan je pro mě orchestr asi právě proto jedním z nepříjemnějších překvapení. V Looking At You; Either Nothing, Or A Light i v další hodně povedené a melancholické Vision doslova pomáhá dělat skladbu. A to navíc v každém případě jinak. V Looking At You zachází orchestr do hravosti, která připomíná až třeba aranže alba Magnification od art-rockových Yes, v Either Nothing je zapuštěn nenápadně do samotné kostry stavby, ve Vision působí jako dost vkusně udělané soundtrackové křoví ke klavírní skladbě.     

Dalším jasným plusem celého alba jsou texty v Praze žijícího anglického písničkáře Justina Lavashe, které nezní jen jako snůška kdesi odposlechnutých základních frází a často přidávají veselé hudbě zvláštně melancholický podtext.

Kolísavý  zpěv a trocha otravnosti

A teď k výhradám. První je to, že pár skladeb svojí typickou karavanovskou naléhavostí působí až trochu únavně. Mluvím například o úvodní Broken nebo Get High. Ani nejtvrdší hammondové části alba mi nepřipadají na nejvyšší úrovni samotné kapely. Kupříkladu drsná hammondí prasárna Hyppodrome Freak z minulého alba byla určitě zajímavější než podobně laděná první polovina skladby Thing On The Brain z nové desky.

Kromě orchestru (který je jen ve 4 skladbách), občasných Andyho klavírních výpadů a električtějšího fender-pianového rejstříku ve skladbě Beuatiful většinou chybí i nějaké aranžérské překvapení. Chápu, že jistý minimalismus byl zřejmě záměrem. Ale právě jeho hvězdy jako David Sylvian umí melodicky primitivní kostry obalit nenápadnými obskurnostmi. Tady tohle ambientní maso kolem kostí často chybí. Člověk je tak vděčný i za divné tiché praskání v klavírním úvodu skladby Vision, které jako by se dostalo na album omylem.

Celkově nejdiskutabilnější je ale asi vokál. Jakkoli nejde Andymu nepochválit, že se mikrofonu chopil, má do příští desky co zlepšovat – úroveň zpěvu je totiž dost kolísavá. Zajímavé (a pro dobré muzikanty začínající se zpěvem asi i typické) přitom je, že nejlépe Andyho vokál zní v pasážích, jež by laik prohlásil za nejtěžší – ve výškách, hodně expresivních a otevřených částech, atd. A hůř v místech, které takříkajíc „zazpívá každý“.

Často právě v nich se ale láme chleba – opravdoví zpěváci je utáhnou projevem, slabší stáhnou celou skladbu k průměru. Dejte zazpívat některé věci od Bowieho či Gabriela průměrnému vokalistovi a řekněte si – sakra, co jsem na té skladbě viděl? A právě v těch standardních pasážích má Andy co dohánět, aby nezněl uzavřeně a nejistě.

O hodně skladbách nakonec platí, že sloky jsou zazpívané o dost hůř než otevřené a rozmáchlé refrény, kde je hlas navíc zapuštěn do víc nástrojů. Příkladem je třeba právě krásná a tak trochu bowieovská balada Vision nebo i zmiňovaná pecka Looking At You. Možná Andymu moc nepomohl ani zvukař – oproti albu Marka Knopflera, které jsem poslouchal hned po posledním poslechu Karavany, místy zní jakoby zpíval z vedlejší místnosti.   

Takže závěrem. Lídr Sunflower Caravan Andy Čermák v jednom z rozhovorů ohlašoval, že na základním kameni, kterým bylo první album, chtějí postavit skutečný manhattanský mrakodrap. Zatím to vidím na ambiciózní a poměrně povedený projekt mladých architektů, kteří na Manhattan možná míří, ale musí se vyvarovat některých chyb.

DANIEL PROKOP