Mick Taylor: Zchudlý Rolling Stone
0 Redakce 25.9.2009Divoký životní styl, nezřízený hédonismus, nevídané sexuální možnosti, všudypřítomné tvrdé drogy, aura psaneckého nebezpečí Keitha Richardse, opojný pocit být okolo největší rock´n´rollové skupiny na světě. Všechny tyto faktory zapříčinili, že v doprovodu Stones a mezi jejich spolupracovníky je velmi mnoho mrtvých, zruinovaných a naprosto vyřízených. Kapela samotná až na nebohého Briana Jonese to více méně ustála. A pak je tu nepříliš úspěšná kariéra skvělého kytaristy Micka Taylora, který s Rolling Stones hrál v letech 1969-1974, podílel se na hitech a albech té doby, ale poté kapelu opustil. A začal dlouhé putování vyprahlou pouští, které dnes zdaleka neskončilo.
Mick Taylor, který přesto, že spolupracoval s Bobem Dylanem na turné a desce, vydal velmi nevyrovnané sólové desky, hostoval se zajímavými umělci jako Carla Olson nebo Nikki Sudden, nikdy opravdu neprorazil a má doteď status hospodského/klubového hráče. Což je vzhledem k jeho talentu strašná škoda. Zatímco současná finanční situace Micka Jaggera, Keitha Richardse, Charlieho Wattse a dokonce i Rona Wooda je více než zářící a z každé nové desky a turné proudí miliardy, Mick Taylor na tom není nijak valně. Reportér Bob Graham navštívil prošedivělého, obézního, jednašedesátiletého kytaristu v jeho skromné, polorozpadlé, dvoupokojové chatě v Suffolku, kde žije poslední léta.
„Jo já vím, potřebovalo by to opravit. Ale teď se nějak necítím.“ Povzdechne si Mick Taylor. Scenérii doplňují štosy neotevřených účtů vyhrožujících vypnutím plynu, elektřiny a vody. Prázdné plechovky ve dřezu, neposekaná tráva a staré mechem obrostlé auto.
Taylor zcela výjimečně svolil vzpomenout na své časy s Rolling Stones. „Lidé se mě pořád ptají jestli lituji, že jsem opustil Rolling Stones. Ale jedno je jisté, kdybych zůstal s nimi, nejspíš bych byl už mrtvý. Měl jsem opravdu těžké problémy s drogovou závislostí. Ale už jsem léta čistý a můj život je dobrý. Ničeho nelituji.“ Kytarista se smutně nadechne a pokračuje: „Ale lidé, kteří mě opravdu znají, se ptají jinak. Spíš ve smyslu jestli nelituji, že jsem se přidal k Stounům. To mi přijde bystřejší.“ Taylor k ním vždy byl velmi ambivalentní a nikdy nebyl jejich velkým fanouškem. Považoval je za normální, dost limitovaný rock. „Když mě požádali, abych za nimi zašel do studia v roce 1969, myslel jsem, že jen chtějí, abych pro ně nahrál nějaké party. Více méně jsem je měl rád, ale nikdy jsem je vášnivě nesledoval. Měl jsem radši Beatles. Poprvé jsem nahrál part na Honky Tonk Women a už tenkrát jsem si říkal, že jsou poněkud marnivý. Poté, co jsem dodělal další tři věci jsem jim řekl, že nemám čas se jen tak flákat ve studiu a že jdu domů. Kdyby něco ať mi zavolají. Druhý den mi Mick zavolal a zeptal se jestli se k nim nechci přidat. Vyzvedl mě ve svém Bentleyi. Vůbec to na mě neudělalo dojem a myslím, že se jim líbil můj přístup.“ A zde nastává vyrovnání se talentovaného, velmi technicky zdatného a eklektického Taylora s jednodušším, přízemnějším zvukem kapely. „Část šarmu Rolling Stones je v tom, že nejsou příliš technicky dobří, ale jsou velmi suroví a mají dobré nápady.“
Taylor stál už od začátku stranou. Dostal se do skupiny, která spolu byla už sedm let, byl o pět let mladší, byl hudebně zdatnější a navíc pocházel z dělnického prostředí na rozdíl od ostatních, kteří většinou pocházeli ze středních vrstev, ale tvářili se o to drsněji. Od roku 1971 navíc musel platit alimenty pro svou dceru Chloe, kterou měl z předešlého krátkého manželství. Taylorovo první veřejné vystoupení s (značně rozladěnými a nesehranými) Rolling Stones bylo na obrovském koncertu v Hyde Parku, který se změnil v tryznu za Briana Jonese, který zemřel dva dny předtím. Taylorův přínos byl okamžitě poznat. Jeho kytarová hra byla velmi čistá, invenční, snová i agresivní. Navíc divoké turné bylo světem, o kterém ani nesnil. „Bylo tam sexu, kolik jen chcete.“ Smutně se usmívá Mick. „To je součást toho být rockovou hvězdou. Obzvláště v Americe. A vždycky máte kolem sebe lidi, kteří vám tvrdí jak nejste úžasný a něco vám nabízejí. Nesnášel jsem to.“ V kapele navíc měl Keith Richards čím dál tím větší problémy s drogami. „Všichni mu říkali jak je skvělej, když přitom nebyl schopen ani otevřít oči. Několikrát jsme se kvůli tomu rozpadli. Bral hrozně drog a vytvářelo to problémy.“ Rolling Stones, poté co se dozvěděli, že nejen, že jsou takřka před bankrotem vlivem neuvážených smluv ze 60. let, ale že jim hrozí i postihy ze stran daňových úřadu. Problém vyřešili, tak, že se přestěhovali na jih Francie, kde i nahrávali album Exile On Mainstreet. „Byl jsem londýnský muzikant s londýnskými přáteli. Ale byl jsem nucený se přestěhovat s nimi. Já jsem nepotřeboval daňový exil. Já neměl žádné finanční problémy. Bylo dobré být se Stones a zdánlivě vydělávat hodně peněz. Kolik to bylo doopravdy, se doteď neví, protože kolem bylo hodně účetních. Ale začal jsem ztrácet přátele a stýskalo se mi po Londýnské scéně. Začínal jsem si uvědomovat jak velký vliv na můj život má skupina.“
Tou dobou se Mick Taylor jak tlakem okolí, atmosférou a pracovním prostředím poprvé vážně zapletl s narkotiky. „Začalo to jako rekreační záležitost,“ vVysvětluje. „Nikdy jsem si nemyslel, že se stanu závislím. Ale když jsem se vrátil domu v roce 1973, začal jsem užívat každý den. V roce 1974 jsem cítil, že jsem s Rolling Stones došel tak daleko, jak jsem jen mohl. Nevěřil jsem, že vůbec zůstanou spolu. Vypadalo to na rozpad. Desky se prodávaly, ale uvnitř to byl chaos. Mick a Keith spolu vůbec nespolupracovali a trvalo čím dál tím déle natočit album. Navíc jsem ztrácel veškeré zbytky iluzí, co jsem o nich měl.“
Existuje teorie, že Mick Taylor odešel ze skupiny, protože se domníval, že je lepší odejít, než být hudebník z rozpadlé skupiny. Také se šušká něco o nepřiznaných kreditech u písní, co napsal, tlak jeho přítelkyně a různé lákavé nabídky. Mick: „Byl jsem tenkrát velmi impulzivní. Na pódiu jsem vypadal tiše, ale mimo jsem nebyl. Celou dobu jsme se hádali. Pak jsem se naštval, když mi Jagger slíbil kredit na písních, co jsme spolu napsali a nestalo se tak. Myslím, že jsem se podílel dostatečně. Některé písně by beze mě neexistovaly. Například Sway nebo Moonlight Mile a řada dalších. Urazil jsem se, a to hrálo roli v mém odchodu. Ale už od začátku jsem svoji účast bral jenom jako přechodnou. Když jsem řekl jejich kanceláři, že odcházím, první co udělali bylo, že mi vzali zlatou Amex kreditní kartu. Mick se mě snažil přemluvit, ale řekl jsem mu, že jsem naštvaný, a že drogové problémy mě začínají zneklidňovat. Mick navrhl, abych si vzal půl roku volno, ale nikdy jsem nikoho neposlouchal. Možná jsem ho měl poslechnout.“ Ještě ke všemu se nejednalo o nijak přátelský rozchod. Keith Richards mu poslal velmi stručný dopis („Diky. Hodně štěstí. Sbohem“), zlehčoval jeho přínos a vztekal se, že je opustil v nejméně vhodný čas, když už všichni měli být ve studiu v Mnichově. „Hned jak jsem odešel, tak mi na rok přestali platit. Jen tak. Ale musel jsem odejít. Byl jsem frustrovaný, spolupráce s Mickem byla dobrá, ale většinou to byla hrozná nuda. Chtěl jsem víc a oni chtěli zůstat pořád stejní. Měl jsem problémy a myslel jsem si, že tím, že odejdu, se vše vyřeší.“
Po odchodu se zdálo, že má Mick Taylor všechny trumfy v rukou a budoucnost vypadala slibně. Svého času byl považován za jednoho z nejlepších kytaristů na světě a věštila se mu hvězdná kariéra á la Eric Clapton. Bohužel ze všech slibných projektů a sólové desky nic nebylo. Rozvedl se s ženou, z finanční tísně prodal své zlaté desky, přestěhoval se do New Yorku a utratil většinu svých peněz za heroin a kokain. Mick pohnutě vzpomíná na návštěvu v nemocnici v Hertfordshire, kde ležel jeho umírající otec. „Otec umíral na rakovinu jater a byl v hrozných bolestech. Řekl, že ví, že beru drogy a ať požádám sestřičku, aby mu dala něco silnějšího, co by utišilo jeho bolest. Seděl jsem tam. Můj otec potřeboval morfin, aby mu zmírnil bolest a já na tom byl závislý jen z požitkářství. Byl jsem opravdu znechucený a cítil se neuvěřitelně pitomě.“ Mick Taylor se v roce 1990 přesunul do Los Angeles a zapsal se na metadonovou kliniku na Hollywood Boulevard. „Stál jsem ve frontě s ostatníma feťákama. Byl jsem na dně. Jedny vánoce jsem to nevydržel, rozhodl se, že vyhledám sebebolestivější léčbu a odjedu do Londýna.“ Dnes čistý a střízlivý Taylor stále hraje. Ať je to s kamarády jako Max Middleton nebo Denny Newman z Manfred Mann.
Když má Mick peníze, snaží se zaplatit hromadící se účty. Když peníze nejsou, což je dost často, svolá přátelé a hraje po místních hospodách a klubech. Když je řeč o penězích. Jak to vlastně vypadá s tantiémi z nahrávek u Rolling Stones? „V roce 1982 mi přestali platit. Podepsali smlouvu s jinou nahrávací společností a bylo jim doporučeno, že už mi nemusí platit. Do té doby jsem měl smlouvu s Rolling Stones Records, kteří byli pod Atlantic. Stejná smlouva jako zbytek kapely.“ Což ale bohužel nezahrnuje autorská práva, která mají Jagger-Richards. „Měl bych si sehnat advokáta.“ Nahlas přemýšlí. „Ale místo toho jsem jim sprostě vynadal a ptal se, jak si dovolují mi neplatit. Všichni vědí, že to není správné. Oni mají všechny peníze a já mám jen pochvalu a uznání. Snažil jsem se o tom s Jaggerem několikrát mluvit, ale uvědomil jsem si, že dokud si neseženu právníka, nebere mě vážně.“ Taylor chvíli přemýšlí a pak pomalu procení mezi zuby: „Něco s tím udělám, protože je morálně nesprávné, že mi neplatí za těch šest alb, co jsem s nimi udělal.“
Keith Richards, který s ním několikrát hrál po jeho odchodu na pódiu a dokonce ho přizval, aby zahrál na jeho vlastní desce Talk is Cheap nedávno utrousil: „Myslel si, že nás všechny přerostl. Že už umí napsat písničku. Ten týpek má ohromný talent, ale nic z něj nevychází. Pořád čekám…“ Dovolte závěrem malou anekdotu. Osobně jsem s Mickem Taylorem mluvil v roce 2006, když zemřel Nikki Sudden, kterému nahrál kytary na jeho poslední album Treasure Island. I přesto, že se o něm říká, že dokáže být velmi náladový, nevyzpytatelný a trpký, ten den byl naopak velmi milý, zdvořilý a posmutnělý z tragické smrti Nikkiho, o kterém mluvil velmi hezky. Měl radost, když jsem vyzdvihoval jeho hru v určitých skladbách. Taylor nadšeně mluvil o nových projektech a městech kde bude příště hrát. Ptal jsem se ho, zda Nikki, který psal (a bohužel nedopsal) knihu o Ronu Woodovi, jeho nástupci v Rolling Stones, vyzvídal nějaké detaily. Mick údajně fascinovanému Nikkimu hodiny vyprávěl a poté s úsměvem dodal, že Nikki nakonec chtěl knihu pojmout o odchodu jednoho kytaristy a příchodu druhého. Mick Taylor má úžasný talent. Zasloužil by si velký nahrávací a pódiový návrat. Nezbývá než čekat…
TOM KOMÁREK
Mick Taylor je britský kytarista a skladatel, ročník 1949. Od sedmnácti let hrál v doprovodné kapele Johna Mayalla Bluesbreakers, kde si vytvořil specifický styl, který se nebrání latinským a jazzovým vlivům. V roce 1969 nahrazuje utonutého Briana Jonese v Rolling Stones. Podílí se na jejich albu Let It Bleed, Sticky Fingers, Goats Head Soup a It´s Only Rock´n´Roll. Autorsky se podílel, ale nebyl mu přiznán kredit. S kapelou absolvoval šílené turné, jejich daňový exil v Jižní Francii, ale nespokojen s vývojem kapely jí v roce 1974 opouští. I když mu všichni předpovídají slibnou kariéru, jeho projekt s Jackem Brucem nedopadne. V roce 1979 vydává své první sólové album, které i přes své kvality komerčně propadlo. Poté hrál s Alvinem Leeem z Ten Years After a znovu s Johnem Mayallem. V roce 1983 hraje na turné a deskách Boba Dylana Infidels a Empire Burlesque. V 90. letech působí především jako studiový hráč (například Mike Oldfield), spolupracuje s Carlou Olson, občas sólově vystupuje a vydává nepříliš zajímavé desky pod svým jménem. Hrál na skvělé poslední desce Nikkiho Suddena Treasure Island.