ahead – 1200×100

PLAY.CZ

Právě poslouchá celkem 8198 posluchačů.

Seznam rádií

Seznam stylů

Seznam krajů

Faith No More II.: Půvab misantropie

0 Redakce 31.7.2009

Faith No More se po vydání The Real Thing ocitli v centru pozornosti médií, fanoušků a ječících děvčat. Vyrazili na nepřetržité turné, které trvalo víc než dva roky. Ve Virginii byl prý koncert FNM větší událostí než návštěva prezidenta Bushe seniora. „To, že naši kapelu podporuje normální populace, je zatraceně podivné,“ analyzoval to tehdy Patton, přiznávaje, že byl vždycky odjakživa proti všemu. A hodlal to populaci vrátit i s úroky.

Proti všem

„Jednou to zaženeme moc daleko a bude to bolet. Úplně to vidím. Jsme takoví, že za sebou jednou spálíme ten velký most. Když už nic, tak se aspoň pokusíme si to trochu podělat, jen abychom zjistili, jestli nám to projde.“ – proroctví Billa Goulda z roku 1990

Jestli Nirvana a Pearl Jam se, zaskočeni odvrácenou stránkou úspěchu, snažili před veřejností utéct, Faith No More ji chtěli zmást a vyprovokovat. Zatímco ostatní členové kapely byli toho blázince do jisté míry ušetření, Patton musel bojovat s absurditou celé situace: „Všechny ty holky, co křičí, že se mnou chtějí spát – to přece nemá se sexem nic společného. Je to vampirismus. Není na tom nic erotického ani sexuálního, je to jak z kresleného seriálu.“ Začal tedy v rozhovorech hlásat, že masturbace je daleko lepší než sex, začal se fotit v tričkách s onanujícím si Ježíšem, pózovat s hovnem na talíři a tak dál, zatímco ve volném čase si pěstoval (děsnou) kozí bradku, sledoval podpultové bizarre porno, fantazíroval o S/M a poslouchal Diamandu Galás a The Residents.

Z usměvavého chlapce z Kalifornie se stal zavilý – ale pořád ještě poněkud dětinský – provokatér, který si z mnoha nechutných důvodů vysloužil přezdívku „shit terrorist“. Rekapitulace? Naházel hnědé poklady do hotelových fénů, načůral si do boty přímo při koncertě a posléze obsah škorně vypil, rozžvýkal použitý tampón, co na pódium odhodila členka L7, vykonal svou potřebu na lavičce před rezidencí prince Charlese a princezny Diany, etc., etc.

To vše za aplausu ostatních členů kapely – lidového mudrce Jima Martina („Status quo je vždy tím, čím chce být.“), začínajícího filozofa Billa Goulda (byl fanoušek Nietzscheho), Mikea Bordina s čím dál delšími dredy a konečně i Roddyho Bottuma, z něhož se stal první otevřený gay na celé té maskulinní a upocené rockové scéně. Chudák Billy, který Roddyho znal od devíti let, nic takového netušil a všechno se dověděl z tisku. „To, že je gay, mi nevadí, ale ten způsob, jakým to dal vědět, mě uráží,“ řekl tehdy jeho parťák. Roddy opáčil, že v kapele se přece na osobní úrovni nikdy nic neřešilo, obzvlášť ne osobní problémy, protože mezi členy panovala „machovská dynamika“.

I když přiznávali, že to celkem slušně vynáší, status rockových hvězd se FNM nezamlouval, a upřímně řečeno se k nim ani nehodil. Ze „spřízněných umělců“ si utahovali, jak mohli. Na jednom evropském festivalu, kde hráli i Lenny Kravitz a Sinéad O'Connor, Patton prohlásil: „Jste výborné publikum, a proto vám prozradím jednu věc: Lenny a Sinéad právě souloží v zákulisí…“ Na turné s Poison si před publikem neodpustil poznamenat, že „jejich basák je tak zručný, že si ho sám dokáže vykouřit.“ Poison od té doby s FNM nechtěli nic mít. Údajně však ne proto, že by šlo o nepravdivou informaci. Provokace se odrazily samozřejmě i v hudbě. FNM do setlistu ještě za Mosleyho zařadili coververzi War Pigs od Black Sabbath. Když se řeklo „a teď přijde cover“, všichni metaláci se třásli, jak si zahrozí. V jednu chvíli však FNM místo War Pigs nasadili soulovou klasiku Easy od Lionela Richieho. Metaláci nevěděli, která bije, ale z Easy se později v mnoha částech světa paradoxně největší hit kapely. Stejně tak si FNM udělali legraci z fanoušků punku, když Let's Lynch the Landlord od Dead Kennedys předělali na jejich tributové album v rozšafném dechovkovém podání.

To všechno byly ale strandičky oproti tomu, s čím měli Faith No More přijít na svém čtvrtém albu, které recenzent Entertainment Weekly nazval „tím nejméně komerčním pokračováním hitové desky“, jaké kdy slyšel. „Nechtěli jsme natočit znova tu samou desku,“ vysvětloval Mike Patton, „a tak jsme šli do větších extrémů a naučili jsme se ty extrémy daleko líp vytěžit.“ Chtěli spálit mosty, chtěli se zbavit hloupé nálepky „funk-metal“ a chtěli beze zbytku využít toho, že label jim dal nepředloženě volnou ruku.

O nahrávání a skládání Angel Dust už se toho napsalo hodně. I když většinu muziky mělo opět na starosti veteránské trio Billy Gould, Puffy a Roddy Bottum, Patton si přestal připadat jako najatá pracovní síla. Poté, co si odskočil natočit debutové album své původní kapely Mr. Bungle (nekoordinovaný výplach mozku), se po hlavě vrhl do tvorby. Text ke Caffeine napsal, když na sobě zkoušel spánkovou deprivaci, slova k Land Of Sunshine poskládal z nápisů z čínských fortune cookies a z hesel ze scientologických letáků. „Jeden text jsem poslepoval z různých písniček Franka Sinatry. Další jsem prostě našel na cáru papíru na zemi, když jsem se projížděl autem. Takže jsem ho ukradl.“ Text k Be Aggressive má na starosti Roddy Bottum. Přišlo mu vtipné, aby miláček žen Patton zpíval o tom, jaké to je, polykat semeno homosexuálního partnera. Nemluvě o tom, že na albu refrén nazpíval dětský sbor.


{mosimage}Angel Dust (1992)

Závislost, nenávist, nadutost, obžerství, machismus – Angel Dust je jak psychoanalýza choré mysli, ze které vyplouvá na povrch špatné svědomí lidstva a rock'n'rollu. Vše uvádí Pattonův ďábelský smích („Zpívej a raduj se!“), jedna z tisíce jeho pěveckých poloh. Jednou je rozšafný vidlácký filozof (v cynické countryovce RV), jednou deathmetalový psychopat (Jizzlober). A pak že schizofrenie pro člověka není dobrá! Písně jsou natolik hudebně nabité, že je těžké se zaměřit na jeden nástroj nebo jeden nápad. Stojí na dokonalém groove basy a bicích, ale z kolektivního nevědomí kapela vytáhne i indiánské zpěvy, romantické piano, hlášení z letištního amplionu a Šostakoviče. K tomu připočtěte epické klávesy, které tomu všemu dodávají zvrhlou pohřební vážnost a osudovost. V těch nejpsychopatičtějších momentech Angel Dust předjímá všechny ty budoucí Dillinger Escape Plan, Strapping Young Lad či Hella. I ty jsou ale vyvážené popovými skvosty jako A Small Victory nebo Everything's Ruined. Chaos nikdy nezněl tak dobře.


Život po sebevraždě

„Když jsme vydali Angel Dust, nečekali jsme stejný výsledek jako s Real Thing. Stěží bychom vydrželi další focení, při kterém by se Mike Patton měl tvářit jako Chlapec měsíce pro dvanáctiletý holky.“ – Mike Bordin, 1993

Během turné k Angel Dust začalo být jasné, že se pozice Faith No More změnila. V Americe věčně zmítané trendy, z nichž tedy byl aktuální grunge, si se svou konfrontační politikou nemohli dlouho udržet svoje výsadní postavení. Po revoluci jménem Nirvana se s alternativními kapelami roztrhl pytel a Faith No More přišli o svou výjimečnost. V době „upřímných“ kluků, jako byli Kurt Cobain nebo Eddie Vedder, navíc jejich sarkasmus a rozpolcenost zněly podezřele. Ačkoli měli v Pattonovi úchvatného frontmana, nikdy neměli jednotný lyrický hlas a nikdy nechytali „za srdíčko“.

O to líp se jim vedlo v Evropě a v Latinské Americe, kde je publikum tradičně věrnější – mimo Ameriku se Angel Dust stal jejich nejprodávanější deskou. Bodovala i společná písnička s obskurními samojskými hiphopery Boo-Ya T.R.I.B.E., Another Body Murdered ze soundtracku k filmu Judgement Night, do které Patton přispěl dávivými skřeky, které bude později tak rád předvádět ve své kapele Fantomas.

Začalo být jasné i to, že Jim Martin půjde z kola ven. Napjaté vztahy mezi Jimem a zbytkem kapely dobře dokumentují už rozhovory pořízené při nahrávání Angel Dust. Zbytek kapely údajně nebyl spokojenými s jeho kytarovými party a nutil je ho předělávat. „Nevím, v čem je problém, mně přišly dobrý,“ říkal tehdy. I když se z něj stal kvůli trhlé vizáži (vousy, jogurtovky, kožená vestička, několikery digitálky) maskot kapely, téměř na všechno měl odlišný názor než ostatní. Vyhodili ho faxem. „Vždycky jsme se navzájem nenáviděli,“ zhodnotil to Patton, „a konečně přišel čas něco s tím udělat, a ne se pořád hádat jak malé děti.“

Před nahráváním další desky tedy byla kapela v troskách. Nejenže bylo třeba najít kytaristu – vypadl i jeden z ústřední skladatelské trojice. Roddy Bottum bojoval se závislostí na heroinu, kterou před zbytkem kapely dlouho tajil, a navíc přišel o otce. Na druhou stranu kapela a především Patton vyrostli z mnohdy laciných provokací a začali si budovat rafinovanější a distingovanější image, aniž by přitom přestali být šílení. O vlkovi, Masarykovi a kravatách a o tom, jak se Faith No More hrálo dál bez třecí plochy jménem Jim Martin, se dočtete v závěrečném díle našeho seriálu.

JAROSLAV ŠVELCH


17. srpna 2009 vystoupí FAITH NO MORE v pražské Tesla Areně.