ahead – 1220×100, 1200×100, 320×50
ahead – merici 1220×200

PLAY.CZ

Právě poslouchá celkem 21364 posluchačů.

Seznam rádií

Seznam stylů

Seznam krajů

Amy Winehouse 1983 – 2011

0 Redakce 25.7.2011

Britská zpěvačka a skladatelka Amy Jade Winehouse byla v sobotu nalezena mrtvá ve svém londýnském domě. Příčina zůstává neznámá. Bylo jí pouhých 27 let. Všichni přetřásají její alkoholické a drogové problémy, skandály, komplikované milostné vztahy a promarněné šance. Stejně tak je přinejmenším hloupé vytahovat, že se Amy přidala do Klubu 27 jako před ní Robert Johnson, Brain Jones, Hendrix, Joplin, Morrison nebo Kurt Cobain. Vyhněme se nedůstojné karikatuře a bulvární senzacechtivosti a zaměřme se na to, co Amy dělalo naprosto vyjímečnou umělkyní. Na její hudbu.

Amy se narodila 14. září 1983 v Londýně do židovské rodiny (otec taxikář, matka lékarnice) a již od útlého mládí projevovala značný hudební talent. Už v deseti letech založila svojí první rapovou skupinu Sweet ‘n’ Sour, kterou později žertovně popsala jako: "malé, bílé, židovské Salt ‘n’ Pepa". Vystřídala řadu škol (často umělecky nebo divadelně zaměřených), nasávala všemožné vlivy severního Londýna a začala si dělat jméno po místních klubech. Časem si jí všiml popový magnát Simon Fuller (strůjce hudebně – mediální aberace Pop Idol a všech jeho derivátů), ale Amy se jasnozřivě rozhodla pro vlastní identitu a spojila síly s americkým hiphopovým producentem Salaamem Remim. Společně v roce 2003 natočili desku Frank. Je to příjemná najazzlá popová deska s úchvatným soulovým hlasem křížící ohromnou sílu a vzácnou subtilnost někde mezi Macy Gray, Billie Holiday a Lauryn Hill. Její autorské písně jako Fuck Me Pumps, Take the Boy nebo I Heard Love Is Blind předvádějí kritický a často ironický odstup zpěvačky od nahrávacího průmyslu, vztahů a jejího statusu čerstvé popové hvězdy. Jako by se podvědomě připravovala na oslepující zář budoucí bulvární pozornosti a epileptické blesky paparazziů. Deska byla kriticky oceněna (nominace na Mercury Prize, autorská cena Ivora Novella), ale získala jen relativní komerční úspěch. Amy tenkrát procházela partnerskou krizí, autorským blokem, začínala popíjet a poslouchat dynamický soul padesátých let a girl groups z let šedesátých. Dle legendy trávila své dny hraním kulečníku, s drinky a posloucháním Shangri-Las.

Poté se spojila se zajímavým producentem Markem Ronsonem a společně natočili naprosto zásadní, úžasnou desku Back To Black. Třiadvacetiletá Amy se zde představila v nové podobě – potetovaná námořnickými pin-ups, ďábelsky sexy, černý Kleopatřin rimmel, účes do vosího hnízda evokující legendární B-52 Ronnie Spector a postoj vzrušující a nebezpečné divy. Hudba je opravdový soul s odkazy na Tamla-Motown a britský northern soul, jemně prokouřenou ragga groovem jak od Upsetters a s procítěnými refrény ne nepodobnými Nině Simone nebo Esther Philips. Deska ale především obsahuje vysoce kvalitní písně (které nejde jen tak simulovat na laptopu, jak byla tenkrát v popu móda), které probírají jak zlomené srdce, osobní problémy (drogy, anorexie..), tak humorně zlehčují její pobyty na odvykačce s fenomenálním hitem Rehab. Deska s klenoty jako You Know I’m No Good, Love Is A Losing Game nebo Wake Up Alone, má v sobě svůdnost jakési vulgární elegance a nadhledu. Navíc jde v dobrém slova smyslu o velmi britskou záležitost jak smažená vůně fish & chips, čtvrtě Camdenu a její hospody, kluby a schodiště concil housů.

Back To Black se stala nejprodávanější britskou deskou roku 2007 a nemalý úspěch se dostavil i v Americe. Dle statistik se jí prodalo 2 miliony v USA a 3 v Anglii. Navíc to odstartovalo vlnu britského retro soulu se zpěvačkami jako Duffy nebo Adele. Amy mezitím vybrousila svou pódiovou prezentaci (doporučuji DVD I Told You I Was Trouble – Live In London) s rudě sametovou oponou, sehranými tanečníky, šlapající kapelou, magnetickým charismatem a sympaticky uvolněným přednesem ve stylu Deana Martina. Amy Winehouse navíc začala splácet pomyslné dluhy, když například s Paulem Wellerem přednesla zabijáckou verzi I Heard It Through the Grapevine od Marvina Gaye, vedle Valerie od současníků The Zutons nebo jamovala společně s jejími hrdiny The Specials.

Problémy se ale začaly kumulovat: hysterické manželství s Bakem Fielder-Civilem, drogové aresty, hospitalizace, nedodržené smlouvy… Do toho její rodiče (kteří viditelně trpí lehkým exhibicionismem) vše ochotně komentují a její otec mluví o vážných zdravotních problémech zpěvačky jako je vážná plicní rozedma způsobená nadměrným kouřením nejspíše cracku. Co hůř, z Amy se začíná stávat díky bulváru karikatura nějaké zhýralé alkoholičky-narkomanky vršící skandály, strašící spořádané uvázané popové hvězdičky a nedodržující sliby a pořád padající po londýnských chodnících jen v podprsence a s rozmazaným make-upem. Hudební průmysl nechtěl nechat úspěšnou zpěvačku jen tak padnout a stále podsouval nové a nové projekty (hudba k novému Jamesi Bondovi, například..), které se jen odkládali.

Poslední dobou se mluvilo o projektu s bubeníkem The Roots Questlovem, který se ale zamotal údajně kvůli nějakým problémům s vízy. Bylo naplánovano natočit novou desku s producenty Markem Ronsonem a Remim, ale zopakování triumfu Back To Black se nekonalo, protože Amy málokdy do studia vůbec došla. Poslední vydanou skladbou je rok starý cover It´s My Party od Lesley Gore produkované slavným Quincy Jonesem pro jeho album Q Soul Bossa Nostra.

Amy Winehouse je ohromná škoda. Moc toho za sebou nezanechala, ale co zůstává, je opravdu silné. Bylo by dobré zapomenout na celý bulvární cirkus, na skandály, nekonečné ponižování a zaměřit se na to nejlepší z Amy – její úchvatné písně plné vášně, vzteku, srdce, bolesti, elegance, stylu, síly, humoru, cti a respektu. Vše ostatní je pomíjivé a ve světle její hudby směšně nicotné a nezajímavé. Amy Winehouse zůstane nejzajímavější a jednou z nejlepších umělkyň prvních let 21. století.

Tom Komárek

Komentáře