Sonar 26: Máte dost vápníku?
0 Redakce 18.1.2010Rovnováhu minerálů v těle je třeba sledovat a dodržovat, to už dnes ví každý felčar a ranhojič. Stejně tak je třeba dodržovat i určitou rovnováhu v příjmu hudby. Nedá se žít celý měsíc jenom z Motörhead, pokud tedy nechcete, aby vám z uší tekl benzín. Jestli vašim kostem chybí vápník, pomůže Scout Niblett, která je podle názvu své nové desky doslova zvápněná. Jestli vašemu trávení schází jedlá soda, doporučujeme Jacka Rose, který uklidní rozbouřené šťávy. Potřebujete-li hořčík na srdce, sáhněte po hořkých a cynických Magnetic Fields. Zinek hledejte v perkusivním plechovém rocku Good Shoes. A až toho zdravého života budete mít dost, dejte se dekadenci s These New Puritans.
Scout Niblett– The Calcination Of Scout Niblett
(Drag City)
Klíčová slova: elektrická femme fatale, zkreslení, Steve Albini, písničky
„A ty hlasy mi řekly, ať to udělám, a já asi souhlasím, protože někdo to udělat musí a mně na tom záleží. Protože já jsem tu od dělání, já jsem tu od dělání.“
Anglickou písničkářku Emmu Louise (alias Scout) Niblettovou přirovnávají k PJ Harvey i Cat Power, její svéhlavost a zatvrzelý odpor ke klasickým písničkovým formám jí ale nedovolí nabourat se do hlavního proudu. A Steve Albini, producent jejího šestého alba, jí to rozhodně neulehčí. Scout se vyžívá v brutálně zkreslených kytarách, ze kterých běhá mráz po zádech, a spoře dávkovaných, ale o to hromovějších bicích. Zpívá vzdorovitě a přitom osudově, jak dospělá žena, se kterou začali šít zapomenutí ďáblové adolescence. Nevypráví příběhy, namísto toho se nechává unášet v poryvech nálad. Proto taky její muzika někdy zní jako jemný folk, někdy jako doom metal – přiznává i vliv grunge, který je zvlášť slyšet v písni I.B.D.. I proto je ze všech písničkářek ta nejhustší.
Jack Rose – Luck In The Valley
(Thrill Jockey)
Klíčová slova: instrumentálky, dostavníky, kovbojové, pušky, banjo, western, in memoriam
Tohle je nejlepší soundtrack k westernu. Nemluvíme teď o mayovkách, ale o drsném Divokém západě. Luck In The Valley je jako hlad, rozbolavělá kyčel z drkotajícího dostavníku a špína za nehty. Má svou romantiku, když na ni zdálky vzpomínáte, ale jinak je krutá jako zlatá horečka. Během 37 minut nebudete jen na cestě, podíváte se do barů, zapijete nalačno svůj žal a vydáte se dál. Pozor, je to pouť pro staromilce, kteří si v mládí hráli na indiány a kovboje a nevadí jim jizvy a modřiny. Kytarový virtuos Jack Rose se minulý rok v prosinci nečekaně, v 38 letech, vydal za svými hrdiny. Luck In The Valley je jeho poslední, posmrtně vydaná deska.
Magnetic Fields – Realism
(Nonesuch)
Klíčová slova: komorní nerd pop, Brian Wilson, smyčce, cynismus & nihilismus
„Jestli si myslíš, že můžeš udělat čáru za minulostí, musíš být úplně mimo.“
Indiepopový soubor kolem skladatele a aranžéra Stephina Merritta pochází z Cambridge, Massachusetts, mekky všech intošů a nerdů, a proto taky ke všemu přistupuje jako parta absolventů Harvardu. Realism je kupříkladu je třetím dílem jejich bezsyntezátorové trilogie navazující na noisové album Distortion. Než se zaposloucháte do pastorálních melodií, krásných harmonií, ladných smyčců a slunného banja, je ještě dobré vědět, že Merritt je údajně nejdepresivnější muž současného rocku. Stačí proniknout do jeho beznadějně cynických (a vtipných) textů a ty dokonalé aranže hodné největších výstřelků Beach Boys najednou začnou dávat úplně jiný smysl. Ještě nikdy v historii kapely nebyl ten kontrast tak markantní a tak zábavný.
Good Shoes – No Hope, No Future
(Brille)
Klíčová slova: skoky do vody, pantofle i střevíce, kytary, činely, Londýn, křepčení
„Ať uděláš cokoliv, ať řekneš cokoliv, vždycky to dopadne stejně.“
Londýnská kvalitní obuv si na letošní sezónu připravila nový model, v pořadí teprve druhý, i tak propracovaný. Začíná rozverně, jak už to mají britské skupiny ve zvyku, ale hned vzápětí přejde do nihilistické zpovědi. Good Shoes sice nemají svůj jedinečný styl, pohybují se v rozlehlém území indie rocku, dokážou ale z anglického zvukového dědictví vyďobat maximum. První čtyři skladby jsou sice předčasné, ale i tak úžasné vyvrcholení celého alba. A kdyby se vám zdálo, že závěr je trochu mdlý, vzpomeňte na název No Hope, No Future. Sympatičtí kluci z okraje Londýna to určitě udělali naschvál, aby nenarušili koncepci.
These New Puritans – Hidden
(Domino)
Klíčová slova: Temže, čísla, orchestr, Anglie, elektro, repetice
„Zavři dveře, protože já tady zůstávám. A svět by mohl zmizet pod sněhovou přikrývkou.“
Puritáni z anglického východního pobřeží na své první desce Beat Pyramid počítali čísla a jeli si docela bezstarostné taneční indie. Po dvou letech natočili nové album a přehodnotili své hudební zaměření. Hidden neztrácí taneční potenciál, zvukem se ale přibližuje depresivním Cooper Temple Clause, kteří si rádi hráli se symfonickým aranžmá a dokázali klidně zapomenout na povinné britské kytary. These New Puritans také opustili své bývalé nástroje, z těch opravdových preferují klavír, smyčce a lesní rohy. V kombinaci s elektronikou vytvářejí vlhký a tmavý svět plný stok, bezdomovců, krys a tajemných zákoutí. Hidden poslouchejte hlavně v noci, kdy má největší sílu a kouzlo.
HONZA A JARDA ŠVELCHOVI