Sonar 17: Až na kost
0 Redakce 26.10.2009Někdy nejde o to, být první, za každou cenu originální a hrdě se probíjet avantgardními salóny. Někdy je prostě důležité pořádně se zakousnout do toho, co zrovna držíte v ruce, ať už to je flákota nebo zákusek. A právě hloubka prožitku je to, co spojuje naši dnešní pětku. Z Converge prýští všechny tělní tekutiny, jaké si umíte představit a Fu Manchu sešlapávají plyn až na podlahu. Old Canes se se svým country nemazlí, The Espers si užívají do posledního doušku a Cate Le Bon si ráda hoví ve třinácté komnatě.
Deska týdne
Converge – Axe to Fall
(Epitaph/Deatwish)
Klíčová slova: tep 250 za minutu, nejtvrdší jádro, tryskový buldozer, transfúze, metal
„Pracoval jsem přesčasy / Ve tvý továrně na rakovinu“
Bostonští Converge vždycky do svého hard coru dávali tolik srdce, až byl celý od krve. A protože krev lidi potřebují ze všeho nejvíc, stali se tou nejvíc cool hardcoreovou kapelou své doby – těmi, co žánr posunuli nad okraj obřího mixéru a rozemleli ho na fašírku. Axe To Fall je zatím jejich nejpestřejší album. Jake Bannon sice pořád nesrozumitelně plive krev, ale třeba v Damages si zbytek kapely pohrává s progresivním thrash metalem a Cruel Blood je dokonce způli akustická balada se zpěvem Steva von Tilla z Neurosis. I když základní taktika Converge je pořád stejná – projet vám skrz hlavu tryskovým buldozerem – jejich nové album zní díky všudypřítomným hostům trochu jako večírek. Pokud si tedy pod pojmem večírek představíte mačety a lítající kusy masa. Je na čase darovat krev.
Fu Manchu – Signs Of Infinite Power
(Century Media)
Klíčová slova: spojka, plyn, ležatá osmička, riff, žádné nové kousky, stoner rock
„Slunce exploduje, Země koroduje. Podvodní tváře mají svou vlastní hlavu.“
Znáte to, když jedete autem a v horkém vzduchu se realita najednou roztřese a roztetelí? Přesně tam, pár centimetrů nad asfaltem, se odehrávají všechny písně Fu Manchu. Znáte to, když se o kapele řekne, že jede jak dobře promazaný motor? Fu Manchu jedou rovnou jak čtyři motory, dokonale zesynchronizované a zapřažené jeden vedle druhého. Jejich nová deska, kterou si nadělili k dvacátému výročí, je plná toho nejdřevnějšího možného stoner rocku, zfuzzovaného na maximum, s nenapodobitelně zhuleným hlasem velkého blondýna Scotta Hilla. Bylo by natvrdlé chtít po Fu Manchu, aby se změnili nebo vyvíjeli. Nevyjedete si s nimi kvůli tomu, abyste se s nimi někam dostali, ale kvůli jízdě samotné. Cesta je cíl.
Old Canes – Feral Harmonic
(Saddle Creek)
Klíčová slova: hlasitý folk, trumpetky, ruční výroba, rustik, drnkání
„Maličkej, buď opatrnej. Na světě žijou lidi, kteří ti ukradnou duši. Nemůžeš všem důvěřovat. Čím víc podezříváš, tím víc toho víš.“
Venkovu sluší hlasité oslavy, na louce přece můžete vyrušit leda nějaká zvířátka. Kansaská kapela Old Canes to ví, a proto se zbytečně neumravňuje. Činely se tříští, bubny pořádně duní, kytary nahlas úpí a sváteční atmosféru dotváří zvonkohra a trumpety. Jako kdyby desku produkoval noisový mág Dave Fridman. Celek sice pořád zní hodně countryově a folk rockově, hlučné aranžmá však hraje velkou roli. Písničky nejsou nijak zázračně originální a připomínají třeba kolegy z labelu Saddle Creek Cursive nebo mewithoutYou, o kterých jsme v červenci psali do Sonaru 2. Dohromady to ale funguje a inovativní nazvučení dokáže i z klasických hudebních schémat vytvořit čerstvou desku.
The Espers – III
(Drag City)
Klíčová slova: příroda, malovánky, domorodci, housle, nu jazz, paranormální jevy
„Svoboda přišla, aby zachránila mé jméno. Jak to, že se zase bojím a mám pravdu? Svíčky znovu hoří.“
Philadelphští hudebníci se pojmenovali podle termínu pro telepaty a další osoby schopné podobných kousků, který v padesátých letech zavedl sci-fi spisovatel Alfred Bester. Více lidí ale asi zná espery jako magické bytosti ze série videoher Final Fantasy. Ti muzikální espeři zrovna vydávají třetí desku a kromě krásného obalu se jim povedlo skloubit folk, nu jazz a indie. Místy připomínají chicagské Pit er Pat, narozdíl od nich se ale hodně soustřeďují na melodie zpěvu a tolik neexperimentují s rytmy. Písničky z III mají kouzelný nádech, nejsou příliš hlasité ani rychlé, ale ani neuspávají, spíš posluchače berou na velmi příjemnou procházku snovou krajinou.
Cate Le Bon – Me Oh My
(Irony Bored)
Klíčová slova: minimalismus, duchové, noc, zpověď, pomalé písničky
„Psi umřeli a já stárnu. Nechtěla bych je zakopávat pod zem.“
Komorní aranžmá a úspornost jsou nadčasové hodnoty. Velšanka Cate by mohla natočit svou desku klidně před třiceti lety a výsledek by byl jen o trochu jiný. Me Oh My plně spoléhá na zpěvaččin hluboký hlas, pečlivou výslovnost a srozumitelné, ale zároveň podivné texty. Titulní píseň by si klidně mohl vypůjčit nikotinový bard Mark Lanegan, další folkové skladby připomínají zas americké Young People. Cate se klidně může rovnat americkým písničkářkami Marissou Nadler a Tarou Jane O’Neil a zároveň má svůj vlastní styl, který navozuje atmosféru strašidelných historek pro malé děti.
HONZA A JARDA ŠVELCHOVI