ahead – 1200×100

PLAY.CZ

Právě poslouchá celkem 26059 posluchačů.

Seznam rádií

Seznam stylů

Seznam krajů

Sonar 13: Neviditelní umělci

0 Redakce 28.9.2009

Existují hudebníci, kterým se kamery vyhýbají, i takoví, kteří je nevyhledávají. Když se chcete podívat, jak naživo hrají vaši oblíbenou písničku z nového alba, musíte si počkat, až přijedou za vámi. Kapely z tohoto vydání Sonaru se ale do České republiky možná vůbec nedostanou, leda byste se nabídli, že jim zaplatíte cestu. Kalifornští Masters of Reality končí svá turné většinou v Holandsku, kde sídlí jejich vydavatelství. Baroness jsou výjimka, jednou už si zahráli na strahovské Sedmičce. Alternativní čtyřka Keelhaul nekoncertuje skoro ani doma. Mezinárodní Mad Love mají naplánované jediné vystoupení v New Yorku a písničkářka Orenda Fink raději než do Evropy jezdí na Haiti.

Deska týdne

Masters of Reality – Pine / Cross Dover (Mascot)

Klíčová slova: kosmický dupák, sci-fi všedního dne, psychedelie, kaskáda zvuku

„Je to… Robert Johnson z vnějšího vesmíru… Je to Matka Tereza se silnicí na tváři… Je to drolící se sušenka… Je to všechno pryč.“

Chris Goss je známý především jako producent a spoluarchitekt kosmicky hutného zvuku Kyuss a Queens of the Stone Age. Taky jako pohodový chlapík s vizáží Buddhy, který chodí na večírky v doprovodu svých manželek – současné i té bývalé naráz! Jeho vlastní kapela, kterou už roky vydává holandský metalový pidilabel Mascot, spojuje jing a jang jeho osobnosti. Na jedné straně bezelstné popěvky o holkách a počasí, nadpozemské vokální harmonie a nesmyslné dadaistické experimenty, na druhé straně řádně zbasovaný zvuk a psychedelické výstřelky. Nové album (opět s věrným bubeníkem Johnem Leamym a mnoha hosty) se vrací k bluesovým a rock'n'rollovým začátkům. Třeba Dreamtime Stomp je rockový dupák zahraný ve stodole, kterou někdo náhodou vystřelil na oběžnou dráhu. Rock'n'roll, který si s sebou vezmete na misi Apollo.

Baroness – Blue Record
(Relapse)

Klíčová slova: středověk, koně, elektrika, sóla, moře, trojzubce, stoner rock

„Ocel spí se zlatou hvězdou.“

Baronka z georgijské Savannah panuje mnoha stylům – progresivnímu metalu, stoner rocku, hard rocku, folku, punku a i taneční hudbě – vybírá si z nich, co potřebuje, a skládá dohromady pravou šlechtickou směs. Našlápnuté bicí ženou písničky dopředu jako stádo divokých koní, před ničím neuhýbají a dělají zastávky jen na napití. Ze všech tónů dýchá kouzelný a romantický středověk. Kytary chvíli sekají jako nabroušené meče, jindy zas malebně zvoní jako loutny. Zpěvák a malíř obalů John Baizley vykřikuje jako vojenský velitel a drží opratě. Chvíli pustí dopředu kytary, jindy nechá zazářit bubeníka. Modrá deska je rozmanitější a jemnější nástupce červené z roku 2007, nejdřív vás jako mořská víla vláká do vln, zatočí s vámi ve víru a pak vás nechá relaxovat v termálním jezírku.

Keelhaul – Keelhaul’s Triumphant Return to Obscurity
(Hydra Head)

Klíčová slova: šílenci, rychlíci, disharmonie, arytmie, sendvič, obskurnost

„Ze strany na stranu, zleva doprava, zepředu dozadu a zase znova!“

Hledali jste kapelu, která by oslavovala naprostý nedostatek své proslulosti? Čtyři pošuci z Clevelandu dělají všechno proto, aby byli co nejobskurnější. Málo koncertují, skládají šílené kompozice, vybírají pošahané názvy pro skladby jako třeba Všechno jsou plenky a zpívají přibližně ve čtyřech písničkách ze dvanácti. Jinak servírují hudební hody pro náročné – zběsilé bicí, krkolomné, ale zároveň chytlavé riffy a útočné disharmonie. Dovolí si i téměř hitovou THC For One s refrénem jak od Masters of Reality nebo podivnou zpověď o sendvičích KFB. Keelhaul se dobrovolně odsoudili ke komerčnímu neúspěchu a ostatní jim jen můžou závidět, jak úžasně a elegantně to provedli.

Mad Love – White With Foam (Ipecac)

Klíčová slova: Mr. Bungle, čtyři tlusté struny, Sugarcubes, post-post-punk, slunečno

„Sokové už složili křídla, vzduch je klidný a kyvadlo se kývá. Na cestě domů tě provázejí pusté zázraky a posloucháš, jaké to je být sám.“

Ze všech kumpánů Mika Pattona se Trevor Dunn z Mr. Bungle vždycky tvářil jako největší sympaťák – ušlápnutý basák s neuvěřitelnou technikou a zálibou v jazzu a Edgaru Allanovi Poeovi. Krom toho skvěle skládal. Mad Love je Dunnův první autorský projekt od dob Mr. Bungle a jeho rukopis je znát: je tu slyšet obrovský vliv scénické hudby, skladby se neuroticky zasekávají, přesto se ale podezřele podobají tomu, co nazýváme „písnička“. Jeho přešlapující, utíkající, hopsající basa na sebe strhává víc pozornosti než zpěvačka Sunny Kim, která je vtělením Björk, když si ještě vesele prozpěvovala se Sugarcubes. Mad Love není avantgarda ani pop, ale něco, co se elegantně prochází sem a tam, nedbajíc na hranice žánrů.

Orenda Fink – Ask The Night
(Saddle Creek)

Klíčová slova: studená noc, větrno, balady, chmury, zataženo, folk

„Nad údolí přichází déšť a já vím, jak se tam dole lidi cítí. Když se začne zvedat voda, začínají hledat bezpečí ve výšinách. Stejně jako já, když jsi poblíž.“

Banjo má zvláštní moc – na první poslech se zdá, že si vesele cvrliká, ale přitom přede tklivou melodii. To, co se předtím povedlo Drive-By Truckers v přesmutné písničce Two Daughters and a Beautiful Wife, zopakovala rodačka z alabamského Birminghamu. Orenda připomíná bostonskou bardku Marrisu Nadler, ale je víc zemitá a country. Nebojí se tahací harmoniky a používá zahradnické metafory: „Co sis vysadil, pořád roste. Na zemi i v nebi navždy.“ A přesto, že zpívá hlavně o smutných věcech, neztrácí optimistický nadhled: „Když ztratíš svůj domov, to, pro cos pracoval. Když ztratíš tohle všechno, je to v pořádku.“ Orendina nová deska je exkurze do světa, kde starosti nikomu nebrání ve štěstí.

HONZA A JARDA ŠVELCHOVI