ahead – 1220×100, 1200×100, 320×50
ahead – merici 1220×200

PLAY.CZ

Právě poslouchá celkem 12985 posluchačů.

Seznam rádií

Seznam stylů

Seznam krajů

Tata Bojs: Názorem fanoušků se moc neřídíme

0 jsk 22.12.2020

Skupina Tata Bojs vydala nové album nazvané Jedna nula. Dílo, které předznamenaly singly Zvony a Kraftwerk in Saint Tropez, je hlavním tématem rozhovoru se zpěvákem a bubeníkem Milanem Caisem a baskytaristou Mardošou.

Co Tata Bojs aktuálně dělají?
Cais: Děláme rozhovory k albu, podepisujeme cédéčka, před pár dny jsme i natáčeli s režisérem Petrem Hanouskem speciální materiál určený pro virtuální realitu. Přímo v nahrávacím studiu v Jinočanech, kde jsme sice album nenahrávali, ale známe to tam, a je tam příjemné prostředí, jsme si postavili nástrojovou aparaturu, včetně druhých bicích, na které hrál Tomáš Neuwerth, a naživo, v kuse za sebou, zahráli tři písničky z nového alba. Tak, abychom se vešli do času zhruba dvaceti minut, což je vyzkoušená doba, po kterou lidé zvládnou mít nasazené brýle pro virtuální realitu, a není jim to nepříjemný. Následně je potřeba k tomu natočenému materiálu přidat zvuk a udělat celkovou postprodukci. A je to navázané i na dokumentární sérii České televize, pojmenovanou podle naší starší desky Futuretro, zaměřenou na nové technologie. Protože zatímco my jsme tam natáčeli obsah do brýlí na virtuální realitu, televize zase natáčela dokument o nás a o tom, jak to vzniká.

Zmínili jste podpisy, kterými bylo opatřeno prvních 300 cédéček. Kdo to vymyslel?
Cais: S nápadem přišla firma, tedy Supraphon. Je to určité okořenění předprodeje, které se osvědčilo. My se navíc pořád někde podepisujeme, takže jsme si řekli, že už nás těch tři sta popisů nezabije. Jen jich nakonec bylo přes čtyři sta padesát. Normálně by si fanoušci mohli přijít po koncertě, ale ty teď nejsou, takže jsme rádi, že jsme i tak zájemcům mohli vyjít vstříc.
Mardoša: Jinak na koncertech to je jak kdy. Někdy se sejde zájemců o podpis jen pár, někdy i stačí odejít dříve, než my se tam dostaneme, jindy je to dlouhá fronta.
Cais: Možná než samotný počet autogramů je důležitější doba, kterou společně s fanoušky strávíme. A to je pokaždé v průměru tak třičtvrtě hodiny. Povídáme si obecně o všem možným a někdy to přejde až do vyprávění osobního charakteru. A samozřejmě u toho stihneme i leccos a leckam podepsat.

Nové album nese název Jedna nula, a má to různé matematické významy. Jak celý ten koncept vznikal?
Cais: Ze začátku to vypadalo, že žádný jednotící koncept nebude. Ale to je právě na tvorbě zajímavé, že se v jejím průběhu často něco samo vyloupne. Jak se tím člověk pořád dokola zaobírá a snaží se na to koukat z různých úhlů, najednou se u zdánlivě odlišných témat začnou objevovat styčné body. Opravdu to začalo být důležité až při úvahách o vizualitě. Na základě písničky Vlasní brácha mě napadl obal, na němž budou naše 3D naskenované a 3D vytištěné kopie. Takže jsme si sami sebe zdigitalizovali a ukotvili se v imaginárním prostoru, který ve skutečném světě neexistuje. Prostě jakýsi svět jedniček a nul. Až poté přišel samotný název Jedna nula, který to celé propojil a sevřel do jednoho tematického celku.

Kde skončily zmíněné 3D postavičky, které jsou na obalu?
Cais: To na bookletu jsou zatím jen jedničky a nuly, imaginární postavičky, které ještě neexistují. To, co existuje, tedy na 3D tiskárně vytištěný výsledek, už teď máme také. A máme s nimi plány. Mardoša mimochodem říkal, že mu to ze všeho nejvíc připomíná figurky indiánů, se kterými si hrál, když byl malý. Rádi bychom natočili videa a drobné animace, kterými chceme okořenit naše písničky například na Spotify a dalších streamovacích službách. A nejspíš s nimi vzniknou i animace ke koncertním videoprojekcím.

Milanovy texty jsou i tentokrát spíše filozofičtější, Mardošovy zase stojí na úderných slovních hříčkách a neodolatelných absurditách. Snažíte se to nějak vyvažovat?
Cais: Necháváme tomu volný průběh. Mardoša má vždy nějaké texty v šuplíku, já také. Tentokrát došlo k tomu, že Mardoša dlouho nic nepřinesl, a my už měli poměrně dost hudby a žádné texty. Tak jsem něco začal nosit já, a to nejspíš vyprovokovalo Mardošu, aby dokončil nějaké rozdělané nápady. Takže to nakonec dopadlo jako na skoro každé desce, tedy že tam o něco málo víc textů má Mardoša. Ale ta rovnováha je vždy přirozená, rozhodně ne nějak plánovaná. Třeba u Holky z plakátu byl nějakou dobu můj text, ale pak Mardoša přinesl svůj, a okamžitě tam tak zapadl. Všichni ostatní byli tak nadšení, že ten můj šel do háje. Je to úplně jiné než u hudby, která vždy vzniká z nějakého přineseného nápadu nebo dema společně a je opravdu kolektivní výpovědí. Jen tu finální produkci a aranže pak děláme s Dušanem spolu.

Jak moc se řídíte názorem fanoušků?
Cais: Moc ne. Spíš se řídíme podle toho, jak se nám ta která písnička dobře hraje, a jaký máme pocit z toho, jak je naživo přesvědčivá a funkční. Asi na každém albu máme písně, které na koncertě nehrajeme, ale nepovažujeme je za horší než ty, které ano. Jen jsou prostě koncertně hůř odprezentovatelné. Když tam je hodně symfonických nástrojů nebo třeba smyčce hrají podstatnou část, pořád to může fungovat, když to třeba zahrají klávesy. Typický příklad je Filmařská. Ale někdy to tak dobře nefunguje. Třeba Noční linky z minulé desky A/B, které považují za výbornou písničku, jsme přesně z tohoto důvodu na koncertech skoro vůbec nehráli. Takže myslím, že v tomhle směru se rozhodujeme hlavně podle sebe.

(foto: Salim Issa)

Komentáře