ahead – 1200×100

PLAY.CZ

Právě poslouchá celkem 6536 posluchačů.

Seznam rádií

Seznam stylů

Seznam krajů

Světová škola taneční hudby

0 Redakce 15.10.2008

Měl jsem tu čest se jako český zástupce zúčastnit letošního, oficiálně už desátého ročníku výjimečného hudebního workshopu Red Bull Music Academy. Koná se vždy jednou za rok ve dvou turnusech, pokaždé v jiném městě na jiné části zeměkoule. Po New Yorku, Kapském městě, Seattlu či Melbourne přišla tentokrát na řadu Barcelona.

Jako každý z šedesáti vybraných účastníků (letos se přihlásilo přibližně 2500 lidí z celého světa) jsem musel kromě cd s vlastní muzikou do poloviny května odeslat záludný dotazník čítající kolem padesáti otázek, které se kupodivu netýkají pouze hudby. Ano, najdete tu obligátní otázky typu „Na které nástroje hraješ“ a „Napiš deset svých nejoblíbenějších interpretů za tento rok“. Kromě toho ale dojde na téměř psychologické dotazy, špetku kreativity je zas nutno projevit při požadavku „Nakreslete své hudební studio ve stylu Gaudího architektonických děl“. To vše má odhalit nejen vaše hudební preference, ale nejspíš také osobnost. To proto, aby se pořadatelům podařilo sestavit mezinárodní komunitu lidí, kteří by spolu dokázali ten čtrnáctidenní hudební maraton vydržet.
    
Primal Scream a Plastikman

Red Bull Music Academy (RBMA) je totiž intenzivní hudební soustředění, během něhož jsou spánek a soukromí luxusem, který si tu může dovolit jen málokdo. Už v den mého příjezdu do Barcelony se ukázalo, že tahle akce bude krom jiného také jeden nekonečný večírek. RBMA totiž spolupořádá po celou dobu konání party, na kterých vystupují vybraní účastníci, mnohdy poprvé v životě po boku slavných jmen. Sobota však byla ještě ve znamení festivalu, který v tu dobu zrovna v rušné Barceloně probíhal. Přímo v centru města se nám tak podařilo vidět část koncertu Primal Scream, který probíhal v jedné z ulic pod okny místních domů. Obyvatelům to ale očividně nevadilo, dav se vesele bavil a světelné efekty tu doplňovaly naprázdno blikající semafory. Kéž by se i ulice Prahy dokázaly otevřít hudbě takovýmhle způsobem.

V tu chvíli už ale také začínala party s Richie Hawtinem (aka Plastikmanem) v čele. Tuhle legendu inteligentního techna jsme si nechtěli nechat ujít, a tak jsme se vydali do místní obdoby pražského Výstaviště. Pohled na plné metro skandující (místy zvracející) barcelonské mládeže nás však začal utvrzovat v tom, že tahle akce bude záležitostí pro masy. Prostor zvaný Parc del Forum prý zaplnilo třicet tisíc lidí, což jsme záhy poznali na vlastní kůži. Dostali jsme se pod pódium, na kterém hrál ještě předskokan Gaiser, a dav nás okamžitě pohltil a uvěznil. Číňanka Jane si asi právě uvědomila, jakou udělala chybu, když si na party takového kalibru vzala lodičky. Nebohý Dubajec Iman se nám v davu po chvíli ztratil a musel tak na vlastní pěst podstoupit noční hledání hotelu, ve kterém jsme byli ubytovaní. Brzy nám došlo, že to nebyl dobrý nápad a ještě před vystoupením hlavní hvězdy jsme se vydali zpět. Prodírání davem nám ale zabralo téměř hodinu.

 

Richie Hawtin v Barceloně 

Akademie jako hudební hračkářství

Druhý den se odehrával ve znamení první návštěvy akademie, místa, které se nám kromě hotelu stalo v následujících čtrnácti dnech druhým domovem. Pořadatelé si pokaždé ve vybraném městě vyberou nepoužívanou budovu, kterou přestaví v centrálu celé akce. Tentokrát se „obětí“ stal jeden z objektů bývalé textilní továrny. V přízemí jsme našli velkou posluchárnu, v níž posléze probíhaly přednášky pozvaných hudebníků z celého světa. Nechyběl tu ani bar, jídelna nebo rozhlasové studio, do kterého byli den za dnem zváni jednotliví účastníci, aby vyprávěli o svých hudebních kořenech i zážitcích z pobytu v Barceloně. Celé první patro patřilo více než desítce hudebních studií s náčiním pro dje, producenty i „live“ hudebníky. Vedle gramofonů a mixážních pultů nemohly chybět syntezátory, samplery, Rhodes piana nebo perkuse. Každý z nás si při prvním vstupu do tohoto prostředí musel připadat jako dítě v hračkářství.
Po prvním uvítání od pořadatelů následovalo seznámení se studiovými lektory, kteří nás budou mít na starost: Om´mas Keith z hip hopového sdružení Sa-Ra, drumandbassový Dj a producent Zinc, tvůrce inteligentního techna a mnoha dalších stylů Todd Osborne, znalec syntezátorů Patrick Pulsinger a představitel moderního neo-soulu Robin „Hannibal“ Braun. Posledně jmenovaný člen dánského dua Owusu nad Hannibal se měl stát později mým oblíbencem nejen z hudebního hlediska, ale i pro jeho pedagogický talent neúnavně vysvětlovat hudební teorii nebo fungování hudebního softwaru. Každý z nich však představoval jasnou a nezaměnitelnou osobnost a byla škoda, že během čtrnácti dnů nebylo v lidských silách odnést si od každého z nich co nejvíc z jejich zkušeností.

„Soustřeďte se jen na hudbu!“

Hned první večer v akademii nás čekalo uvítání v podobě djského setu prvně jmenovaného lektora. Om´mas toho večera vybíral to nejlepší ze soulu, funku a hip hopu ze staré školy a nikomu z nás nevadilo, že ani nesrovnával beaty a skladby prostě pouštěl jednu za druhou. Ale jaké skladby! A Tribe Called Quest, Herbieho Hancocka, Chaku Khan nám naservíroval na jednom talíři a my jsme se mohli jen předhánět v identifikaci právě přehrávaných skladeb.

Dalo by se říct, že co účastník RBMA, to chodící hudební encyklopedie a černá muzika sedmdesátých let tu byla skoro pro každého biblí. Tady jsem se mohl cítit mezi svými, i když jsem znal mnohdy jen polovinu toho, co ti největší experti. Bylo jasné, že tahle akce bude intenzivním soustředěním, pro které bude muzika tím jediným tématem. Vždyť při seznamování mezi jednotlivými účastníky byly hlavní formulkou otázky typu „Jakou hudbu děláš/hraješ“. Kdekoli jste v prvních dnech narazili na hlouček lidí, všude se mluvilo o hudbě. Také Om´mas nám po svém setu vzkázal přes mikrofon: „Zapomeňte na domov, na mámu, na přítelkyni. Soustřeďte se jen na hudbu!“
Nebylo to nakonec tak těžké. Vždyť každý všední den tu měl stále stejný rozvrh: ráno v 11.30 odjezd autobusem z hotelu do akademie, přednáška jednoho z pozvaných hostů, oběd, další přednáška, práce v hudebních studiích, party. Když se člověk dostal do postele ve tři ráno, bylo to ještě brzy. Až mi někdy připadalo, že nás chtějí unavit, abychom pili co nejvíce Red Bullů, které byly zdarma připraveny ve všech koutech akademie. Všechny naše aktivity ale byly samozřejmě více méně dobrovolné a nikdo z nás nechtěl nic promeškat.

 

Ochutnávka VIP života

O všechny bylo přitom skvěle postaráno. Nikdo z nás nemusel, pokud dobrovolně nechtěl, udělat jediný krok na vlastní pěst, jezdit metrem nebo taxíkem. Nejen, že byla zajištěná doprava do budovy akademie, ale také zpět do hotelu nebo na jednotlivé party konající se po celé Barceloně. I odtud jezdily pravidelně (obvykle jednou za hodinu) dodávky a tak se snadno stalo, že jsem během prvního týdne kromě hotelu, budovy akademie, klubů a letmých pohledů z aut vůbec nevěděl, jak katalánská metropole ve skutečnosti vypadá. I to byla neobvyklá zkušenost. Vždyť přesně tak nejspíš vypadá život celebrit nebo po světě cestujících hudebníků izolovaných od každodenního života. Jak to přiznala i jedna z hostujících lektorek, francouzská djka Chloé: „Jediné, co jsem znala, byly kluby, taxíky a hotely. Ani jsem už neměla náladu chodit na oběd s promotéry.“ I proto musela později své cestování po světě trochu omezit, jinak se prý domů vracela zničená a bez jakékoli chuti stýkat se s přáteli. Ano, i takto stereotypně může vypadat život, o kterém mnozí z nás třeba někdy snili.
  


 

Red Bull Music Academy v Barceloně očima účastníka, část II.

V další části deníku z mého čtrnáctidenního pobytu v Barceloně na mezinárodním hudebním workshopu se podíváme na to, jak vypadaly přednášky některých z patnácti pozvaných hostů, jak probíhala práce ve studiích a party, na kterých si postupně zahráli všichni účastníci.   

Pondělkem začal oficiální program. Jako první přišlo na řadu představování se jednotlivých účastníků. Každý z nás musel usednout na horké křeslo v přednáškovém sále a odpovídat na nečekané otázky pořadatelů. To vše pod dohledem všudypřítomných kameramanů a fotografů, na které jsme si během těch čtrnácti dnů museli zvyknout. Nebylo to těžké, jako profesionálové se pohybovali téměř nepozorovaně. Na mě vyšla například otázka, jaké že máme v čechách subkultury. Zůstal jsem v „hudebních“ vodách, řekl něco o somrujících pankáčích v pražském centru a za chvíli měl tu ceremonii z krku. Ani to nebolelo.

Neexistují žánry, jen hudba

Po obědě přišel na řadu host Melvin Van Peebles, filmový režisér, hudebník, předchůdce rapu a básník v jedné osobě. Bylo jedinečné poslouchat jeho vyprávění z cest po Evropě. Tehdy psal básně, které posléze zhudebnil a nemaje pěveckého nadání do svých soulových kompozic recitoval. Díky filmu Watermelon Man o bělochovi, který se jednoho rána probudí s černou pletí a zažívá následně různé formy rasismu, se stal také jedním z prvních afroameričanů, kteří kdy natáčeli pro Hollywood. Na otázky z publika ale tenhle stařík odpovídal, jen pokud se mu chtělo. Když se Dimitri z Ruska zeptal, kdo že to byli ti Černí panteři, Melvina to rozčililo. Není přece žádný „zas…. historik“. To vše ale patřilo k osobnosti člověka, který se musel prodírat životem v období nejtvrdší segregace ve Spojených státech a tahle neznalost mu nejspíš trochu hnula žlučí.

Toho večera už vystupoval v klubu Bikini Jamie Woon. Byl jedním z těch účastníků, kteří už mají v hudebním světě jméno a živí se svou tvorbou na plný úvazek (vystupoval třeba na festivalu Big Chill a minulý rok také v Praze). Jeho koncert byl směsí soulu a folku, přičemž si vystačil pouze s kytarou, perkusemi a samplerem. Jeho skladba Spirits je založena na postupném samplování jeho hlasu, čímž na sebe postupně nabaluje rytmickou i harmonickou složku. Výsledek je působivý a není divu, že si za ni v závěru koncertu vyslouži ovace zcela zaplněného klubu.

 

Následujícího dne proběhla v přednáškovém sále takzvaná „Listening Session“, během níž prezentoval každý z nás svou vlastní hudbu. Každému byly vyhrazeny dvě minuty, během nichž jsme si mohli ke třiceti tvářím přiřadit zvuk, který za nimi stojí. Alex Tsiridis do své temné elektronické hudby sampluje buzuki, tradiční řecký strunný nástroj. Mexičan Pepepe používá k tvorbě hudby konzoli Game Boy s její jednoduchou zvukovou bankou. Kolumbijec El Santo zas tvoří nerytmické syntezátorové kompozice a jeho živá vystoupení se podobají spíš avantgardnímu umění než klasickému koncertu. Fin Desto svůj žánr identifikuje jako dubstep a je jedním z mála, kdo se na této hudební akademii hlásí k určitému zavedenému stylu.
Jedním z hlavních sdělení, které jsem si z celého čtrnáctidenního pobytu odnesl, byl totiž fakt, že hudba je jen jedna a žánry jsou jen marketingovou strategií prodejců, vydavatelství a v neposlední řadě hudebních žurnalistů. Třicet vybraných lidí tvořilo těžko identifikovatelnou směs, ve které se jednotlivé vlivy vzájemně prolínaly. Na jakékoli škatulky se tu příliš nehrálo. To samé potvrdil i Gary Bartz, legendární saxofonista, který byl jedním z přednášejících hostů. On sám prý slovo „jazz“ nemá rád. Jednak je prý původně označením pro návštěvu nevěstinců, jednak jej považuje právě za onu reklamní značku, která má prodávat desky. On sám by prý v obchodech řadil interprety podle abecedy.

Trocha požitkářství

Zmiňovaný Desto měl ovšem díky své škatulce možnost zahrát si na dubstepové noci, která se opět odehrávala na místním výstavišti Parc del Forum. Akce byla jako v případě Richie Hawtina zdarma a tak se barcelonští party people opět vydali slavit. Před tak obrovským davem prý Desto nikdy nehrál, několikrát se mu dokonce podařilo zavadit o přenosku a posunout desku o nějakou minutu dopředu, nakonec ale celé vystoupení ustál. To vše samozřejmě s tradiční podporou nás zbylých RBMA účastníků přímo v kotli. Dokonce se nečekaně rozhodl do jeho selekce rapovat MC Skepta, jeden z hostů akademie. Desto tak musel vyřadit všechny vokální skladby, které si připravil a trochu se prý při tom zapotil. Takové už ale živá vystoupení jsou a pro něj to bude určitě životní zážitek.
V pátek stála za pozornost přednášející brazilská dvojice Buraka Som Sistema. Svůj hudební styl popisují jako Kuduro, což je žánr vzniklý v osmdesátých letech v Angole a následně importovaný do Portugalska, kde si díky imigrantům z této bývalé kolonie získal popularitu. Jedná se o jakousi směs elektronické hudby s africkými kořeny, k níž se pojí specifický způsob „zombie“ tance (viz video). Zástupci skupiny vyprávěli o své cestě do Angoly nebo o bující africké elektronické scéně. Patří jim obdiv za to, že tenhle zapomenutý kontinent vynášejí v rámci svých možností na světlo západního světa.

 

Víkend se odehrával v odpočinkovém duchu, což jsme všichni po náročném prvním týdnu ocenili. Sobotu jsme věnovali dlouhému zaslouženému spánku a odpoledne zbyl čas prohlédnout si impozantní Gaudího stavby Casa Mila a Sagrada Familia. Kdo je neviděl, jako by v Barceloně nebyl. Neděle probíhala v duchu zahradní party, na kterou nás organizátoři vyvezli autobusem někam za město. Hudba, jídlo, pití, bazén, lenošení a pak přesun na pláž do baru s koktejly zdarma. Až jsem byl z toho hedonismu chvílemi nesvůj. Ne, takhle obvykle nedělní odpoledne netrávím.

Music Is My Sanctuary

Byla to ale příjemná vzpruha před nadcházejícím týdnem, ve kterém jsme už všichni stále intenzivněji začínali pracovat na svých skladbách. Některé z nich by se měly objevit na závěrečné RBMA kompilaci a tak se všichni snažili vydat ze sebe to nejlepší. Nedá se ovšem říct, že by studia v akademii byla právě inspirativním prostředím. Technické vybavení bylo dokonalé, studií ale bylo pro třicet lidí, mnohdy navyklých pracovat individuálně, poněkud málo. I tak se mi ale společně s novozélandskou rapperkou podařilo dokončit skladbu Up In Smoke, takový hybrid soulu a hip hopu. Každý z nás dal nakonec nějaké demo dohromady a konečná páteční „Listening Session“ byla přehlídkou nadějných skladeb, za které si každý vysloužil od ostatních vydatný potlesk.       

 

3. října, v poslední večer před odjezdem, na mne spolu s dalšími třemi „kolegy“ z akademie přišla řada s vlastním vystoupením. Otvíral jsem party v klubu Fellini na turistické magistrále La Rambla, v místnosti Red Room podobné mému oblíbenému Divadelnímu baru v žižkovském Paláci Akropolis. Možná proto jsem se před mým zatím největším publikem cítil o něco klidnější. Zvolil jsem mix soulu a funku ze sedmdesátých a osmdesátých let a dvouhodinový set se mi podařilo utáhnout také díky vinylům, které jsem si koupil v jednom barcelonském vinyl shopu. Velkou poctou bylo, když mi jeden z našich lektorů Om´mas Keith upřímně poděkoval za mou selekci. Superstition od Stevieho Wondera dostala lidi spolehlivě na parket a zaznít muselo několik skladeb od jednoho z hostujících lektorů Garyho Bartze. Jeho nejslavnější skladba Music Is My Sanctuary byla mým osobním rozloučením s letošní Red Bull Music Academy, se čtrnácti dny nabitými zážitky, na které jen tak nezapomenu.

MARTIN VEJVODA (foto: Pere Masramon, Lander Larrańaga)