ahead – 1200×100

PLAY.CZ

Právě poslouchá celkem 5403 posluchačů.

Seznam rádií

Seznam stylů

Seznam krajů

The Walkmen: Smetánka indie rocku naživo

0 Redakce 7.10.2008

Kdyby měla z celého rockového revivalu počátku desetiletí, reprezentovaném kapely s určitým členem v názvu, měla přežít jenom jediná píseň, pak ať to je The Rat od The Walkmen. Frackovitě elegantní jako (raní) The Strokes, energická jako The Hives, dekadentní jako The Stills. A zatraceně chytrá. Když jsem ji poslouchal naživo ve vyprodaném klubu Middle East, přál jsem si, ať má aspoň dvacet třicet minut.

The Rat je největší hit téhle newyorské kapely, ale to neznamená, že by jeho bezhlavé tempo, řízné kytary a nostalgické varhany donekonečna opakovali. Je to jinak. Představte si The Strokes, kteří se naučili hrát a dokonale nastudovali Leonarda Cohena a Boba Dylana, aby jejich texty dávaly smysl. Nejsou tak pohlední a ty svoje košile buď zdědili po tatíncích nebo koupili ve výprodeji. Ani ta jména nemají tak sexy. Tak třeba zpěvák se jmenuje Hamilton Leithauser. Výborný frontman ze školy Rogera Daltreyho, rozpálený od začátku do konce, křičící, i když by klidně mohl vypnout, jako třeba v úvodní, pomalé a atmosférické No Christmas While I’m Talking, kterou odzpíval jenom s kytarou a klávesami. Co chvíli se zaklání a pomáhá si tělem, jako by pro něj vůbec nebylo jednoduché ze sebe ten hlas vysoukat. Jako kdyby to vážně bolelo. Kontrastem mu je kytarista Paul Maroon, který se stěží hne z místa a hledí do publika zcela nepřítomně, takřka zenově.

The Walkmen všichni hrají na autentické nástroje ze šedesátých let, ale není to žádná samoúčelná snobárna. Znějí autenticky, ale ne jako pouhá kopie něčeho, co už jste stokrát slyšeli (viz Wolfmother a podobné spolky). Dónde Está La Playa skutečně zněla, jako kdyby se Cohen zasnil někde v Karibiku. Je to jedna z písní z nového, klidného, pomalého a podezřele elegantního alba You & Me. Při nich jsem si několikrát řekl, jestli ti kluci nejsou až moc přechytralí. Jestli se hnidopišsky nesnaží o dokonalost a nezapomínají na rock’n’roll. Je jim třicet, a hrají, jako by jim bylo padesát. Ale výborný přídavek odpálený písničkou Little House Of Savages mě přinutil zapomenout. Walkmen jsou možná moc zahledění do sebe a do svých analogových pokladů, ale v obém je hodně strhující muziky. Tak už konečně přestaňte čekat na nové Strokes.

JAROSLAV ŠVELCH


The Walkmen, 18. 9. 2008, Middle East Downstairs, Cambridge, Massachusetts, USA