ahead – 1200×100

PLAY.CZ

Právě poslouchá celkem 14839 posluchačů.

Seznam rádií

Seznam stylů

Seznam krajů

Nine Inch Nails : Permanentní revoluce

0 Redakce 12.11.2008

Worcester býval kolébkou americké průmyslové revoluce. Vynalezli tu klíč francouzák a stroj na zalepování obálek. Místní továrna zásobovala ostnatým drátem celý americký Západ a držela dobytek a Indiány tam, kam patří. Ale dneska? Pořád ještě to je po Bostonu druhé největší město Nové Anglie, ale někdejší sláva je pryč. Kartonové domy smutně trčí uprostřed zpustlých továrních bloků, po širokých bulvárech nikdo nechodí a ani Clarkova univerzita to nezachrání.

Nine Inch Nails taky nejsou zrovna poslední výkřik hudební evoluce. Koncert začali prvními čtyřmi písničkami z alba The Slip, které Trent Reznor rozdával zadarmo na internetu. Klidně by se mohly datovat do roku 1993. Obhroublý, střemhlavý, paranoidní rock, v němž tepe mechanické srdce, zahraný s dokonalostí a nasazením.

Reznor před pár lety skončil s drogami a chlastem a začal posilovat. Jestli nepřestane, brzo bude mít postavu jako Glenn Danzig. March Of The Pigs ale zní daleko zlověstněji, když víte, že ten nasraný chlap na pódiu není zdrogovaná troska, ale chladně racionální, skutečně nebezpečná bytost. Jeho neutuchající charisma přeskakuje i do sebevědomých póz jeho spoluhráčů. Místo Jeordieho Whita-Twiggyho Ramireze zaujal pradávný kolega Robin Finck a basu obstaral Justin Meldal-Johnsen, kdysi Beckův sidekick.

Až do chvíle, kdy Trent s gustem procedil skrz zuby památné “I want to fuck you like an animal” v Closer, se zdálo, že tenhle koncert nebude nijak zvlášť odlišný od toho, co jsme vloni viděli v Praze.   Znal jsem i sérii z Year Zero, odehranou před plátnem s lo-fi vizualizací, jako vystřiženou z rozbité videohry, a sadistickou hlukovou koláž, jež následuje.

Ale pak se vysunula další obrazovka-stěna LEDek, tentokrát před muzikanty. Po přestavbě pódia Reznor zaujal místo za vibrafonem (!) a začala série instrumentálek ze čtyřalba Ghosts. Všechny zněly výborně, to ano, ale oči byly zaměstané daleko víc než uši. Věřte mi, vyhýbám se arénovým koncertům a světelnými show okázale opovrhuji. To co dokázal tým kolem Nine Inch Nails je však dokonalým příkladem Gesamtkunstwerk. Abstraktní pouštní a bažinné scenérie obklopily celou kapelu ze všech stran a v reálném čase reagovaly na hudbu – molekuly cestovaly mezi třemi poloprůhlednými obrazovkami.

V jednu chvíli celá kapela zmizela za stěnou vizuálního šumu, který Reznor postupně “vymazal” reflektorem, který měl v ruce. Jindy frontman stál před kamerou na rohu pódia a zdeformovaný obraz jeho tváře se promítal na přední obrazovku. Muzika ale nebyla pozadu. Kapela si hrála s aranžmá starých písní, a z instrumentální mezihry volně přešla do Piggy. Základní set skončil strhujícím kombem Hand That Feeds a Head Like A Hole a Worcester nadšeně tleskal v očekávání Trentova návratu a povinného finále Hurt.

Jenže po pauze se na obří obrazovce objevily čtyři řady prázdných čtverců. Bubeník Josh Freese si k nim volným krokem došel a začal je dotekem “zapínat” – vybíral tak ty doby ve čtyřech čtyřčtvrtinových taktech, ve kterých zazní syntetické beaty. Když byl spokojený, usedl za bicí a odstartoval píseň Echoplex z nového alba.

Tím překvapení nekončila. Zpěvák oznámil příchod “speciálního hosta” – a ze zákulisí přiklopýtal Peter Murphy z Bauhaus, Reznorův vzor a mentor, aby zazpíval v dusavě industriální verzi Reptile. Jeho potrhlý projev odlehčil atmosféru věčně zamračených Nine Inch Nails. Mít s sebou Petera Murphyho na jednu písničku, tomu říkám luxus. Trent má očividně slušný rozpočet, i když svá alba rozdává zadarmo.

Došlo i na Hurt (a publikum si s vervou zapělo verš “I wear this crown of shit”) a po posledních akordech se lidi začali zvedat. Nails ale okamžitě přešli do dalšího ze svých pomalejších čísel – do vynikající In This Twilight, která zní optimisticky jen do té chvíle, než si uvědomíte, že je o konci světa.

Když jsem o chvíli později míjel obrovské worcesterské nádraží, z něhož nikdo nikam nejezdí, všechno do sebe zapadlo. Nine Inch Nails našli krásu v troskách a rozkladu – neustále znovuobjevují fascinující a strašidelný okamžik kolapsu, pořád překvapují, i když základní kameny jejich zvuku se nemění. Průmyslová revoluce pokračuje.

P. S. Jestli jsou ve Worcesteru nějací hipsteři, výběr předkapely je musel potěšit. Deerhunter jsou v tuto chvíli vedle The Walkmen tou nejoslavovanější kapelou ve stylu “citliví bílí hoši s kytarami hrají písničky”. Ačkoli na novém albu bravurně zvládají melodie i feedback, z těch pár set metrů, které mě od nich v gigantické aréně DCU dělily, vypadali a zněli stejně jako všichni ostatní citliví bílí hoši s kytarami.

JAROSLAV ŠVELCH (foto: NIN.com)

 

 

 


9. 11.2008 – DCU Center, Worcester MA, USA