ahead – 1200×100

PLAY.CZ

Právě poslouchá celkem 5165 posluchačů.

Seznam rádií

Seznam stylů

Seznam krajů

Faith No More v Praze: Co jiného ještě potřebujete?

0 Redakce 18.8.2009

Při pohledu na vyprodanou a zahuštěnou Tesla arenu mě napadlo, jak zvláštní úkaz Faith No More jsou. Třicátníci až čtyřicátníci, kteří tvořili valnou většinu publika, hudebně vyrostli v době, kdy jsme ještě všichni poslouchali víceméně totéž: buď Nirvanu, nebo Faith No More, v horším případě Red Hot Chili Peppers. Vyrostli před nástupem indierockového sektářství, před tím, než hudební vydavatelství zjistila, že snažit se vytvořit nové rockové hvězdy už není zas tak skvělá investice. Ale teď, dvanáct let poté, jsme tu, ať už jsme ze Prahy, Sušice nebo Bratislavy, ať už máme počínající pleš nebo bujný porost, ajťáckou košili nebo seprané tričko z roku 1994. A není to vůbec špatný pocit, protože Faith No More jsme sice poslouchali všichni, ale nikdy jsme se za to nemuseli stydět, ba naopak.

Vystoupení hlavních hvězd samozřejmě předcházela povinná frustrace. Předkapelou, evidentně zvolenou podle generátoru náhodných čísel, se stali newyorští průkopníci reggae-klezmer-punku, Firewater. Není to špatná kapela, a dokonce si (zvlášť díky výkonům brilantního, ale námezdního perkusionisty) získala poměrně solidní ohlas. Frontman Tod A. se ovšem tvářil, jako by byl nejradši úplně jinde a svými popudlivými výtkami na stranu publika („Copak jste přišli, abyste tu stáli jak přibití?“) vystoupení de facto sabotoval.

Nevím, jestli došlo k nějakým zákulisním hádkám, ale Mike Patton hned po tom, co předkapele „poděkoval“, utrousil, že byla „děsná“. Ano, to je Patton, jak ho známe. Přibelhal se na pódium o holi a do zvuků soulující kapely začal zpívat Reunited od soulového dua Peaches & Herb. Holku mu dělal klávesák Roddy Bottum, což je o to vtipnější, když si člověk uvědomí, že je gay. Á propos, Roddy, basák Billy Gould i bubeník Mike Bordin (tedy tvrdé jádro FNM) za těch dvanáct let adekvátně prošedivěli, ale vypadají spíš „moudře“ než strhaně a použitě.

Při následující From Out of Nowhere se ještě ladil zvuk, a tak se za skutečný počátek regulérního setu dala považovat až Land Of Sunshine, dokonalá předváděčka pro Pattonovu schizofrenii, po níž stejně jako na desce přišel Caffeine, píseň, jejíž perverznost a rytmická vychytralost získala v supertvrdém podání úplně jiné grády. Evidence zazněla částečně v portugalštině a na začátku brutální verze Chinese Arithmetic Patton podle očekávání zazpíval úryvek z Poker Face od Lady Gaga. V ironické countryovce RV pak lehce improvizoval a aktualizoval text na „Copak už tady nikdo nemluví česky?“. K Last Cup Of Sorrow se kromě toho, že zněl skvěle a že v něm Patton hrozil megafonem, nedá dodat nic přínosného.

Záleží ale na jednotlivých písničkách? Nejdůležitější přece byla interakce mezi členy kapely a jejich společná chuť jít do nevyzkoušených věcí. Leccos se domlouvalo přímo na pódiu, Patton místy dirigoval kytaristu Jona Hudsona a kapela rozhodně nepůsobila dojmem vysloužilců jedoucích na baterky. To, že si Patton vytrhl mikrofon z kabelu nebo že si Roddy Bottum špatně nastavil klávesy, se v atmosféře jakéhosi znovunabytého mladického nadšení (na jevišti i v hledišti) úplně ztratilo. Zato si kapela usmyslela, že Midlife Crisis v půlce utne a po pár sekundách ticha a jakémsi bizarním jamu, během kterého si Patton zahrál na beatbox, se vrátí zpátky (mohla to být i chyba, ale pokud byla, tak z ní vybruslili velice elegantně). Části legendární Just A Man, zřejmě nejpopovější původní písně kapely, si zazpívali i někteří ptáčkové zpěváčkové z první řady, když mezi nimi Patton chodil s mikrofonem. Digging The Grave začala kapela hrát rovnou od refrénu a před Stripsearch vložili melodii z Vangelisových Chariots On Fire.

On byl vůbec celý set o hodně úchylnější, než bychom byli čekali – zdálo se, že se může stát cokoli. A to cokoli by nejspíš spáchal Mike Patton. Mike Patton obíhající pódium jak býk na koridě, Mike Patton polykající mikrofon, beatboxující, dávící se, plivající a ďábelsky se šklebící. Mike Patton se svými věčnými sarkastickými grimasami i upřímným „Díky, Praho“ (Neodpustil si ovšem narážky na to, že Češi jsou národ fotbalistů, a tudíž měkkouši.) A samozřejmě, Mike Patton, nejohebnější hlas v rocku – ač byl místy v monolitickém zvuku zbytečně zapadlý. Faith No More Pattona udělali a on překonal období vzdoru a teď jim to vrací. Dokonce si zbytek kapely při instrumentální mezihře v Digging The Grave vyfotil.

Dokonce i setlist koncertu byl sestavený tak, aby se Faith No More pobavili, spíš než aby se snažili vyhovět publiku. Z největších hitů nezazněly všechny (chyběly třeba A Small Victory nebo We Care A Lot), a když už, tak bez velkého haló v polovině hlavního setu. A kdo si myslel, že si na druhý přídavek zvolí nějakou vypalovačku, šeredně se zmýlil. Koncert zakončila nedoceněná, pomalá a dojemná skladba plná epické atmosféry a otevřených akordů: Pristina. Předtím ovšem kapela prolezla všechny styly, o které kdy v životě zakopla. Nemá cenu je všechny vypočítávat, ale v době, kdy čím dál víc kapel zatvrzele staví na jedné jednoduché formuli, je jejich eklektičnost nesmírně povzbudivá. Znovu mě to nutí vrátit se k tomu, že Faith No More kdysi poslouchali de facto všichni. Ono to totiž souviselo s tím, že Faith No More zabírali tak širokou škálu nálad, od psychopatických přes rozmáchlé až po téměř filozofické, že clověk vlastně ani žádnou jinou kapelu nepotřeboval. A tak jsem si v tom holešovickém stánku připadal. Uvidíme, jak to s nimi bude dál. Poslední verš, který Patton toho večera zazpíval, zněl: „Budu tady s vámi“. Máme to brát jako vzkaz?

JAROSLAV ŠVELCH

PS: Autor tohoto textu neměl akreditaci od pořadatele koncertu, ale zakoupil si lístek na stání u pódia. Toto je pouze recenze Vystoupení kapely, nikoli výkonu pořádající agentury.