Enablers: Čtyři skvělí plešouni
0 Redakce 21.6.2009Dodržování nočního klidu po desáté večer má své výhody. Stihnete v klidu dojet domů, aniž byste se museli spoléhat na noční městskou dopravu. Když ale předkapela vytrvale zabírá pódium a zkracuje čas hlavní skupině, radši byste šli domů i pěšky, jen aby vaši oblíbenci mohli dohrát plnohodnotný set. V pondělí večer ve strahovské Sedmičce zažilo podobnou situaci asi padesát fanoušků.Němečtí The Antikaroshi hrají post-hardcore s výraznými instrumentálními pasážemi. Občas znějí jako Sleeping People, místy jako Sparta a vybavením se blíží k These Arms Are Snakes. Kytarista i baskytarista mají vlastní microkorgy, ale využívají je jen zřídka a samoúčelně. Nejlepší momenty připravují na svých hlavních nástrojích. Slabinou německé trojice je zpěv – ani jeden nevydává zvuky podobné zpěvu, křiku ani řevu. Místo toho se z reprobeden ozývá falešné hýkání. Kdyby se The Antikaroshi přeorientovali na plně instrumentální cestu, prospělo by jim to. Jejich skladby tu a tam zaujmou a první dvě vás zabaví. Kompozice jsou ale příliš repetitivní – ve stylu čtyřikrát tohle, čtyřikrát tamto a znova od začátku. Když se chystá už šestá desetiminutová písnička, je to nuda. Když navíc přesahuje do času určeného hlavní skupině, vadí to ještě víc.
Předkapela skončila těsně po deváté, Enablers nastoupili, přestavěli bicí, rozestavili pedály. A spustili. Čtyři mírně sešlí plešatí muzikanti začali hitovkou Destruction Most of All z poslední desky Tundra. Z poklidného úvodu přešli do hlučného závěru a překvapili svou dynamikou. The Antikaroshi se utápěli v nezajímavém středu, zato Enablers budovali napětí a věděli, jak ho dovést k vyvrcholení. Navíc hráli lehce a s úsměvem, vtipkovali a vybírali skvělé písně. Frontman Pete Simonelli recitoval lépe než z nahrávky, každé slovo prožíval, gestikuloval a jednou spadl do publika. „Jaký tam dole máte počasí? Tady je hrozná zima,“ říkal úplně zpocený kytarista Kevin Thomson. Teplota a vlhkost v pondělí večer nástrojům nesvědčily, po každé písni bylo potřeba ladit.
Enablers do první poloviny koncertu naskládali většinu rychlejších písniček z první desky. New Moon se hnal dopředu, bubeník Joe Byrnes pokyvoval hlavou a na všechny se usmíval. Úžasný riff uvedl naštvanou Tundru, která vyústila v rozezlenou mezihru: „Kde se schovávala?“ řval Pete a kytary se zaplétaly do sebe. Koncert měl dobrý zvuk, dostatek výšek i bas, přestože Enablers hrají pouze na kytary a bicí. Tvrdé části byly správně drsné a hlasité jako ta v prostředku skladby Kosovo.
Dokonce zbylo i trochu času na přídavek, sanfranciská čtyřka mírně přetáhla a skončila deset minut po desáté. Publikum by ještě uvítalo pár dalších skladeb, ale muselo se končit. Potom rychle na autobus a po cestě domů si odříkávat verše společně s Petem Simonellim.
HONZA ŠVELCH
15. 6. 2009 Klub – Praha, Klub 007