ahead – 1200×100

PLAY.CZ

Právě poslouchá celkem 12390 posluchačů.

Seznam rádií

Seznam stylů

Seznam krajů

Deep Purple: Naši Češi nám rozumějí

0 Redakce 6.5.2009

Pokud je člověku kolem čtyřicítky a poslouchá rockovou muziku, nemohla ho tvorba britských Deep Purple minout.

Vím o to své –  na základní škole jsme s kamarády ochutnávali první alkohol při poslechu skvělého živáku Made in Japan, umět vybrnkat riff Smoke On The Water na kytaru bylo samozřejmostí, s nástupem na vysokou školu jsem sledoval jejich parádní comeback s albem  Perfect Strangers, naopak po Slaves & Masters z roku 1990 jsem je definitivně odepsal a později s návratem Iana Gillana za  mikrofon opět vzal na milost…

Určitě nejsem jediný, pro koho Deep Purple představují pěknou hromadu vzpomínek a málokterá anglická kapela v České republice  hrála tak často. Skoro by se dalo čekat, že skončí v menších klubech, nebo jako festivalová atrakce, jako se to ve střední  Evropě stalo jiným hrdinům 70. let The Slade nebo The Sweet. Ale Deep Purple, přestože ve své historii pamatují osm různých  sestav a ze zakládající party v té poslední figuruje pouze bubeník Ian Paice, si v České republice stále drží své pozice. Vždyť jejich poslední dva květnové koncerty v Ostravě a Praze navštívilo celkem zhruba 14.000 lidí.

Pražská Tesla Aréna byla skutečně slušně našlapaná fanoušky převážně střední generace, z nichž mnozí zjevně tuhle hardrockovou legendu neviděli na vlastní oči poprvé. Zatímco v Ostravě se v roli předskokanů snažili La Mancha, v Praze si  před Deep Purple zahrála čtveřice Taknatudu. Kapela v sestavě s Michalem Pavlíkem z Čechomoru, která už před časem v pražském  Retru hrála před vystoupením bývalého basáka "Párplů" Glenna Hughese, splnila svoji úlohu tak, jak se očekávalo. Lehce  připravila atmosféru pro hlavní hvězdy a včas odešla.

Ná svém letošním turné, které Gillan přes svůj téměř důchodový věk striktně odmítá označit za poslední, hrají Deep Purple  staré fláky i písně z posledního studiového alba Rapture Of The Deep z roku 2005. Nejinak tomu bylo i v Praze, kde zahájili  klasikou Highway Star. Ta kytarová a varhanová sóla lehce připomínající Bacha jsem už slyšel tisíckrát, ale  od prvních tónů to bylo jako setkání se starým, nicméně stále zábavným kámošem. Od začátku bylo jasné, že relativně  nejslabším článkem tohoto hardrockového vzpomínkového setkání bude Gillanův zpěv, ale kdo by se po těch letech mohl divit  jeho obroušeným hlasivkám?

Kapela, jejíž členové od doby, kdy jsem je před čtyřmi lety v Brně viděl naposledy, trochu ztratili svá pivní břicha, hrála  jako z praku. Žádné pyrotechnické efekty, polonahé tanečnice nebo jiné pokusy o show. Jenom poměrně jednoduchá světla a  hlavně důraz na muziku, která se musí líbit každému příznivci trochu archaického kovového zvuku hard rocku minulého století.

Vesměs nadšení diváci se dočkali opravdu starých hitů, například Strange Kind Of Woman, která vyšla na singlu už v roce 1971. Vedle toho zazněla i Things I Never Said z Rapture Of The Deep a člověk by ani neřekl, že tyhle pecky dělí téměř 35  let! Vrcholem večera pro mě však nebyl žádný provařený hit, ale moc hezky vystavěná Sometimes I Feel Like Screaming z druhé poloviny 90. let, v níž se ke Gillanovi přidal zpívající kytarista Steve Morse.

Právě kolektivněji hrající Morse, který s přehledem nahradil skvělého muzikanta, ale problémového společníka Ritchieho  Blackmora, se jako první předvedl s individuální kytarovou exhibicí. Po něm se sólově prezentoval několikaminutovým sólem  také klávesista Don Airey, který v kapele v roce 2002 nastoupil na místo klasicky vzdělaného Jona Lorda a o Mozartovi,  Bachovi i rock´n´rollu také zjevně také ví mnoho. Pražské publikum přiměl k velkému aplausu citací Smetanovy Vltavy, což bylo sice  trochu laciné, ale na druhou stranu v panující vstřícné atmosféře v hale celkem milé.

Zbývající členy kapely po jeho preludování ze zákulisí přilákal nástup Perfect Stranger a hardrockové vzpomínání pokračovalo Space Truckin' a pochopitelně Smoke On The Water, které si publikum s chutí zařvalo jako na nějaké vesnické zábavě. Nebylo  pochyb o tom, že to chce přídavek a Párplové na sebe nenechali dlouho čekat. Vždyť se ještě sólově nepředvedli Ian Paice a Roger Glover! Paice si střihnul bubnové sólo v rámci stařičkého Hush a Gloverova baskytara se rozduněla před závěrečným Black Night.

Vidět koncert Deep Purple je jako jíst v léty prověřené restauraci, jejíž kuchař si nepotrpí na nějaké novinky. Už to není tak ostrý guláš jako zamlada, ale rozhodně to není nějaký fast food, takže si do ní občas rádi zajdete.

RICHARD WINTER


4.5.2009 – Praha, Tesla Aréna