Zuzana Smatanová: Mám tři tváře
0 Redakce 11.3.2010Poprvé se slovenskou slavicí stala v roce 2005. Tehdy převzala v ženské kategorii tamní ankety popularity kralování a dosud před sebe nikoho nepustila. Na svém kontě má pět prvenství. Aktuálně také čtvrté album Gemini, které má dvě části. Jedna je nazpívaná slovensky a více tíhne k popovému písničkářství, druhý disk je v angličtině a zahrává si s prvky alternativy.
Odkud přišel nápad rozdělit album na dvě hudebně rozdílné části?
Dvojalbum jsem toužila nahrát už řadu let, ale nikdy jsem na ně neměla dostatek materiálu. Tentokrát jsem prošla velmi tvořivým obdobím, dalo by se říct, že jsem měla až přetlak. Psala jsem, psala a najednou jsem si uvědomila, že mám dvacet písniček. To byl signál k tomu, abych konečně natočila to dvojalbum. Jeho filozofie vychází z mé podstaty a z mého znamení. Jmenuje se Gemini, protože jsem blíženec. Jako správný blíženec mám dvě tváře. První je Zuzana Smatanová, kterou lidé znají jako písničkářku s kytarou. Druhá je alternativnější. Sedím při ní u klavíru a hudebně i textově uvažuju trochu jinak.
Přenášela jste nějakou písničku z jedné polohy do druhé, třeba kvůli počtu skladeb?
Ne, protože vždycky, když písnička vznikala, bylo mi jasné, na který disk půjde. Řídila jsem se momentální náladou. V tom jsem také blíženec – nálady se u mě střídají. Jakmile jsem sedla ke klavíru a začala psát pro mě poměrně atypické písničky, věděla jsem, že půjdou na anglický disk mé kolekce. S kytarou to bylo naopak.
Alternativní přístup k hudbě i skládání bývá často snem popových zpěváků. Vy jste si ho tímto albem splnila?
Spíš je to především jedna z mých tváří. Neplnila jsem si sen, pokud nemáte na mysli vydání dvojalba jako takového. Mám ostatně i třetí tvář: někdy mám potřebu složit pořádnou rockovou písničku a vykřičet se. Myslím si, že se to na albu také trochu objevuje. Není to ale nosné.
Na svých deskách jste se očividně vyvíjela i jako textařka. Kam jste došla nyní?
Nikdy jsem se nevěnovala příliš lásce a podobným věcem. Věděla jsem, že na to téma byla napsaná řada písniček a já bych rozhodně nebyla ničím originální. Vždycky jsem se spíš zabývala mezilidskými vztahy. Láska do nich sice patří, není ale prvoplánová. Toto album je podle mě především hravé. Nejenom hudebně, odrazilo se to i v textech. Je veselé, je v něm nadhled. Odráží náladu, v jaké jsem písničky skládala. Byla jsem strašně veselá. Na anglicky zpívané desce jsem navíc popustila uzdu fantazie. Jsou tam témata, která nejsou úplně běžná. I pro ně je ale charakteristická ta hravost.
Mluvila jste o veselém období. Jsou u vás takové časy vždy autorsky plodné?
Spíš se to vzácně sešlo. Písničky píšu od šestnácti let, což už je deset roků, ale takhle tvůrčí období jsem ještě neměla. Možná to už nikdy takové nebude.
Napsala jste už svou „velkou písničku“, takový ten zpěvákův hluboký zápis do historie a současně pomník pro budoucí časy?
Myslím si, že ano. Opravdu. Je na mém prvním albu a jmenuje se Tam kde sa neumiera. Byl to můj druhý singl, s ním si mě lidé začali všímat. Jakmile tu skladbu začnu na koncertech hrát, lidé si ji se mnou vždycky zazpívají celou. Podobných písniček se v mém repertoáru už objevilo víc, ale ta zlomová je jen jedna.
Teď to obrátím: není to brzy, mít zlomovou písničku už na první desce?
Pevně věřím, že to není poslední podobná skladba. Mnoho lidí se mě ptá, jestli si myslím, že ještě někdy napíšu stejný hit. Já na to nedokážu odpovědět. Vím jen, že každá písnička je jedna, a ty, které se jí podobají, nebudou nikdy originální. Člověk se vyvíjí. Nemůžu vědět, co bude za pět let. Třeba vám jednou řeknu, že už je to nějaká jiná.
Poznáte hit hned po dokončení skladby?
Ne. A pak bývám zaskakována reakcí lidí, kapely a producenta. Přinesu kupu písniček, nahráváme a kolem sebe stále slyším, které budou dobré a které dokonce mohou být hity. V podstatě funguju jako dodavatel. Když mi kapela nebo producent řeknou, že z nějaké písničky bude hit, odpovím: „Vážně?“.
Máte na Slovensku nějaké mimohudební nabídky?
Byla jsem oslovena k účasti v muzikálu. Protože by mě to ale velice zaměstnalo a musela bych kvůli tomu rušit domluvené koncerty, nabídku jsem nepřijala. Pokud jde o film, žádnou nabídku jsem zatím nedostala. Napsala jsem jen titulní skladbu k seriálu Keby bolo keby. Vysílá ho i TV Barrandov, v Čechách se jmenuje Nikdy neříkej nikdy. A dvakrát jsem účinkovala v malé roli ve slovenském seriálu Panelák.
Chtěla byste v nějakém filmu hrát?
Kdysi bych vám řekla, že ne. Ale teď vám řeknu, že bych si klidně nějakou vedlejší roli zahrála. Ovšem takovou, která do děje vstoupí zásadně a zamíchá jím.
JAROSLAV ŠPULÁK