PJ Harvey: Více než jen další dáma s kytarou

31.10.2011 | Avizovaný "koncertní zážitek roku" to asi nebyl, ale měsíc dopředu beznadějně vyprodaný Velký sál pražské Lucerny v rámci možností viděl a především slyšel uhrančivé vystoupení alternativní písničkářky PJ Harvey.  Dvaačtyřicetiletá zpěvačka a skladatelka při své první návštěvě v České republice ukázala pořádnou dávku originality a přesvědčila, že rozhodně není jen další dámou s kytarou. K zážitku, který by se dal označit za tak zásadní, že by změnil život, ale přece jenom něco chybělo. Možná trochu komornější prostředí, které by umožnilo ještě větší sepjetí s její hudbou plnou skryté energie.

Svým posledním albem Let England Shake, za které letos získala britskou Mercury Prize, se PJ Harvey rozhodla zatřást nejen rodnou Anglií, ale také posluchači na aktuálním turné včetně našlapané Lucerny. Proto i v Praze nabídla především skladby z této nahrávky plné textů s tématem války a historie koloniální Velké Británie.

Do tmavých šatů oblečená PJ Harveyová, která mírně šokovala extravagantním účesem připomínajícím modely Niny Hagen, s citerou v ruce zahájila koncert titulní skladbou Let England Shake, po němž následoval singl The Words That Maketh Murder. Album, které je důkazem toho, že rodačka z Dorsetu se každou svou nahrávkou posouvá do nových a stále relativně originálních dimenzí, zastoupily pecky jako  England, folkrocková On Battleship Hill či ironická The Glorious Land. Nechybělo ani All And Everyone s funkčním mužským sborem.

Zpěvačka celým jménem Polly Jean Harveyová v nových skladbách stejně jako třeba v melancholičtěji laděných písních Dear Darkness nebo Silence z nahrávky White Chalk z roku 2007 nabídla opravdu širokou vokální paletu od klasického písničkářského výrazu přes vzrušující vzlykající party až k pěkně naštvanému projevu. A vše na sebe vcelku přirozeně navazovalo, jako třeba když v přídavku ukázala v baladickém The Desperate Kingdom of Love svoji přemýšlivější tvář, aby v následující The Sky Lit Up opět přešla do vypjatější polohy své tvorby.

Byl to opravdu zážitek, byť asi poloviční pro toho, kdo nerozumí často palčivým textům PJ Harvey. Za pozornost rozhodně stála i doprovodná kapela tvořená multiinstrumentalistou Johnem Parishem, kytaristou a klávesistou Mickem Harveyen, bývalým členem skupiny Nick Cave and the Bad Seeds, který divokou písničkářku před lety objevil. Fascinoval mě především bubeník Jean-Marc Butty, který k tomu, aby fascinoval svou mnohavrstevnou hrou, nepotřeboval kolem sebe hradbu nástrojů.

PJ Harveyová i v Praze dokázala, že i téměř 20 let od svého debutu Dry není jen nástupkyně Patti Smith, ale osobitá rockerka s rozervanou duší, která nezatěžuje posluchače jen svoji frustrací ze světa, ale dává jim i určitou naději. Až do přídavku, kdy vstřícnému publiku poděkovala za ovace a představila své spoluhráče, neřekla PJ Harvey ani slovo. Nebylo třeba, její vystoupení vnímavému posluchači řeklo více než dost.

27. října 2011 Velký sál Lucerny, Praha

Richard Winter