ahead – 1220×100, 1200×100, 320×50
ahead – merici 1220×200

PLAY.CZ

Právě poslouchá celkem 8264 posluchačů.

Seznam rádií

Seznam stylů

Seznam krajů

Jindra Polák z kapely Jelen: Povedly se věci, o nichž se nám ani nesnilo

0 jsk 11.10.2017

Jindra Polák, zpěvák a kytarista skupiny Jelen, vypráví o tom, jak se dostal k hudbě, jak pobýval v Irsku, o svém hraní na ulici i o tom, jaké byly dosavadní kroky jeho kapely.

Jaké pocity zažíváte, když stojíte na pódiu, a jak se liší ve srovnání se začátky?

Když vyběhnu na pódium, cítím euforii. Radost a nadšení, že můžeme hrát svoje písničky pro lidi, kterým se líbí. Bylo to tak od začátku a jsem přesvědčený o tom, že to tak bude vždycky. Samozřejmě tím, že už hrajeme zhruba čtyři roky, o nás dnes ví daleko víc lidí a hrajeme tím pádem pro větší publikum, pódia jsou větší, ale ten základní pocit, ta prvotní radost a nadšení, ty jsou tam od začátku a ženou nás pořád dál.

Kam vlastně Vaše hudební začátky sahají?

Mé hudební začátky sahají až do dětství. Pocházím z hudební rodiny a odmalička jsem vždycky chodil do hudebky a na něco hrál – na piano, trumpetu, trombon… Pak jsem asi v patnácti letech objevil rockovou muziku, pořídil si elektrickou kytaru a začal psát vlastní písničky.

Tři týdny jste se spolu se svým bratrem živil v Irsku pouličním vystupováním. To vyžaduje dávku odvahy. Co vám tato zkušenost dala?

U nás se v té době hrát na ulici vůbec nesmělo, tak jsme nevěděli, co od toho očekávat, ale chtěli jsme to hrozně zkusit. Byla to rozhodně obrovská zkušenost. Na ulici nejste od lidí odděleni pódiem, stojíte s kytarou v jejich prostoru. Lidi chodí kolem a zastaví se jenom, když je něčím opravdu zaujmete. Musíte si najít způsob, jak být výrazný, originální, protože konkurence je obrovská. Člověka to donutí vystoupit ze své bezpečné zóny a experimentovat v komunikaci s posluchači.

Později jste hrál i v Praze na ulici. Co bylo vaší motivací?

Napřed jsem si chtěl prostě vyzkoušet, jaký rozdíl to bude ve srovnání s Irskem. Pak se ovšem stalo, že na mě v tehdejším zaměstnání hodili cizí průšvih, dostal jsem docela velkou pokutu a zbylo mi tak akorát na to, abych poplatil složenky, ale na jídlo a nic dalšího už ne. Tak jsem to až do další výplaty dělal tak, že jsem do práce chodil s kytarou a po práci dvě tři hodiny hrál v centru na ulici, abych měl druhý den na jídlo. Byla to rozhodně zajímavá zkušenost!

Co bylo vůbec nejtěžší zkouškou, než jste našel kapelu Jelen?

Asi vydržet a neztrácet víru v to, co člověk dělá. Hrál jsem v různých kapelách a se spoustou skvělých muzikantů, hodně jsem se toho díky tomu naučil, ale pořád to nějak nešlo tak, jak jsem si představoval.

A co bylo tím prahem, kdy skončilo dlouhé hledání cesty, a vznikl Jelen?

Bylo to ve chvíli, kdy jsem na jam session ve studiu u mého kamaráda, producenta Martina Ledviny, potkal dva muzikanty z přibyslavské skupiny Šatlava – Ondru Málka a Martina Kasala. Ve chvíli, kdy jsme spolu začali hrát, všechno do sebe zapadlo a začalo dávat smysl. Navíc jsme si okamžitě padli do oka i lidsky a na místě se rozhodli, že spolu dáme dohromady kapelu.

Dostáváte jistě mnoho nabídek na spolupráci, vaším dlouhodobým partnerem se stala například česká značka Božkov. Podle čeho si vybíráte, s kým se chcete propojit a s kým ne?

Pro nás je důležité, abychom se s našimi partnery a tím, co dělají, mohli ztotožnit. Aby ta spolupráce nebyla vykonstruovaná, ale autentická a přirozená a nenutila nás se stylizovat do něčeho, co nejsme, ale nechala nás, přesně podle božkovského hesla – být sami sebou. Navíc pro naši kapelu vymysleli drink Vlčí srdce, a to nás fakt dostalo.

Kde berete inspiraci? Vypovídají texty Vašich písniček o přímé zkušenosti, nebo jsou jen fantazií?

Já vždycky říkám, že písničky vlastně nepíšu, že ony se tak nějak nechávají skrze mě napsat. Létají kolem ve vzduchu, a když máte ve správnou chvíli otevřenou hlavu a srdce, vletí dovnitř a vy je jenom zapíšete na papír. Člověk kouká kolem sebe, poslouchá, co se kde děje, v hlavě má vlastní zážitky a prožitky – a v jednu chvíli se to najednou spojí a je z toho písnička.

Spousta muzikantů se ve svých textech inspiruje ženami, jejich krásou a láskou k nim. Kolik písniček už jste v kapele složili vašim manželkám či dcerám?

Myslím, že náš vztah k rodinám se do naší tvorby promítá často a ve všech možných podobách. Asi nejvíc je to slyšet třeba v písničkách Pár letních chvil, kterou jsem napsal pro svou rodinu a Klidná jako voda, která je zase pro moji dceru. My ženáči v kapele máme obrovské štěstí, protože naše manželky nás od začátku podporují, stojí za námi a mají pro nás obrovské pochopení. Vůbec si neumím představit, jak bychom bez toho mohli dělat to, co děláme.

Proč se vaše kapela jmenuje Jelen?

Když jsme začali vymýšlet, jak si budeme říkat, padla spousta návrhů, ale nic se neuchytilo. Pak někdo přišel s tím, že bychom si mohli říkat Jelen, podle první písničky, kterou jsme spolu dali dohromady. Moje první reakce byla: Jen přes mou mrtvolu! Ale pak mi došlo, že to je super název. Už jenom ten pocit, když člověk řekne to slovo do mikrofonu: Ahoj, my jsme Jelen! Nálada a energie v sále okamžitě vyletí až ke stropu.

Jelen, to není jen Jindra, ale dalších několik nadaných muzikantů. Podělte se s námi o nějakou perlu z vašich začátků s muzikou, například jak dopadlo vaše vůbec první vystoupení před publikem?

Je nás opravdu dost a myslím, že těch historek by měl každý z nás spoustu. Já si teď vzpomněl na to, jak jsme poprvé potkali Honzu Reka. Bylo to ve studiu, kde nahrával kytaru pro jednoho našeho kamaráda písničkáře. Bylo mu tenkrát teprve patnáct let. Slyšel, co hrajeme, a přišel se zeptat, jestli by nemohl hrát s námi. My už měli v kapele kytary dvě, tak jsem mu z legrace řekl: Kytaru nepotřebujeme, nauč se na banjo, a pak přijď. A on byl za měsíc zpátky s tím, že se na to banjo teda naučil, jestli s námi může hrát. Poslechli jsme si ho a vyrazil nám dech. Od té doby s námi zůstal.

Kapela má již mnoho úspěchů, sbírá hudební ceny a pravidelně vyprodává alba i lístky na svá turné. To je splněný sen. Jak vnímáte tento úspěch – změnil vás?

My na té naší dobrodružné plavbě měli opravdu obrovské štěstí. Povedla se nám spousta věcí, o kterých se nám před pár lety ani nesnilo, ať už to bylo turné s Divokým Billem, duet s Janou Kirschner, dvě alba, vlastní vyprodaná turné nebo třeba zmiňované ceny, včetně nominace na Českého slavíka a dvou Andělů – objev roku 2014 a skupina roku 2016. Ale Jelen je pořád v první řadě koncertní kapela. To je to, co nás baví nejvíc – jezdit po všech koutech naší země a hrát naše písničky pro každého, kdo si je přijde poslechnout. Milujeme kontakt s našimi fanoušky, běhá nám mráz po zádech, když s námi zpívají naše písničky a užíváme si ten pocit, když energie proudí nejen mezi námi na pódiu, ale také od nás k divákům a zase zpátky. To je to, proč to od začátku děláme, a to se nikdy nezmění.

Zdá se, že se božkovským heslem „vždycky sám sebou“ opravdu řídíte. Co pro vás znamená být sám sebou?

Být sami sebou pro nás znamená stát na pódiu uprostřed svojí jelení rodiny, hrát muziku, kterou milujeme a užívat si, že všechno, co společně děláme, je pořád založené v první řadě na přátelství a naší lásce k hudbě. A já doufám, že nám to vydrží ještě spoustu a spoustu let.

Jaké koncerty a projekty vás čekají v blízké době?

Na podzim nás toho čeká spousta. Vyrazíme na Slovensko, kde si zahrajeme jako předkapela na turné skupiny Desmod, na které tam vzápětí navážeme několika samostatnými koncerty. Také chystáme naše první live album z loňského koncertu v pražské Lucerně a zpěvník s písničkami z obou alb plus nějaký ten bonus navíc. A na závěr roku nás čekají čtyři speciální vánoční koncerty, 4. prosince v Brně, 5. prosince v Ostravě, 9. prosince v Havlíčkově Brodě a poslední 17. prosince, náš zatím největší samostatný koncert, v pražském Fóru Karlín. Už teď se nemůžeme dočkat.

(foto: Radek Kudláček)

Tagged with: , ,

Komentáře