Imodium: Naše Valerie je mrcha i vnitřně krásná holka
0 jsk 4.11.2013Valerie, tak se jmenuje nové studiové album, které vydala broumovská rocková čtveřice Imodium. Je čtvrté v její diskografii. Pokřtila ho poprvé 23. října v pražském Bontonlandu, nicméně další křty plánuje na některých koncertech svého nadcházejícího turné. Na otázky odpovídá zpěvák a kytarista Thom.
Na desce jste spolupracovali s producentem Martinem Volákem, který s vámi už dělal před devíti lety na debutovém albu. Chtěli jste se s ním vrátit se k syrovým rockovým písničkám?
O syrovost nešlo. Nechtěli jsme hlavně ztrácet čas seznamováním se s někým novým. Hledali jsme někoho, o kom víme, že nás zná, ví, co hrajeme, co jsme zač, jak vnímáme hudbu. Nikdo lepší než Martin Volák vlastně není. On nás po očku sledoval celých těch deset let, ví, kam jsme se posunuli a co asi chceme. A efekt to přineslo přesně takový, jaký jsme si přáli. Máme za sebou téměř rok, který jsme s Martinem strávili pohromadě. Tak dlouho trvala příprava a tvorba desky Valerie.
Kdo je Valerie z názvu alba?
Není to žádná konkrétní postava. Je to jméno, které naše album zastřešuje. Naše Valerie je tvrdá, přísná, asi i mrcha, ale současně krásná holka, především vnitřně. Na albu je součástí jakéhosi lehkého příběhu dvou lidí, holky a kluka. On ve svém životě narazí na Valerii, dělá pro ni první i poslední, ale nemá u ní úspěch. Miluje ji a není schopen ji opustit, přitom ona ho trýzní a ničí. Je to jeho osudová žena, jeho peklo. Ten příběh jsme ostatně načrtli už v našem videoklipu k titulní písničce.
Najde posluchač na desce příběh?
To je těžké. Nemám dar být textařem, který dokáže vyprávět. Proto jsme se také nepustili do koncepčního alba. Nedokázal bych držet strukturu příběhu od první písničky po poslední. Na našem albu je ten příběh v náznacích. Není zřejmý na první poslech, ale není ani schovaný tak, že ho nikdo nenajde.
Od uvedené koncepce odcházíš v textu písničky Klub 27. Je o umělcích, kteří v sedmadvaceti letech zemřeli. Musela vzniknout právě teď?
Klubem 27 jsem dlouhou dobu fascinován, a tahle písnička letos musela vzniknout právě proto, že jsem v květnu oslavil sedmadvacáté narozeniny. Když jsme ji ve studiu míchali, náš studiový inženýr Honza Zázvůrek začal křičet: „To je bomba, to je bomba. Přesně si pamatuju, že když mi bylo sedmadvacet, probudil jsem se do toho dne, tak první, kdo mi vytanul na mysli, byl Kurt Cobain. Došlo mi, že jestli se chci do toho klubu dostat, mám na to rok.“ Byla v tom samozřejmě nadsázka, ale myslím si, že když je lidem sedmadvacet a o Klubu 27 vědí, tak si tu spojitost uvědomí. To se stalo i mně. Opravdu si myslím, že jindy by tahle písnička asi nevznikla.
V duetu Haló, pane hostuje zpěvačka Žaneta Vargová ze skupiny Nanosféra. Proč jste ji pozvali?
Upřímně řečeno mě přestalo bavit přemlouvat slavné zpěváky k tomu, aby se mnou nazpívali duet. Lidi, kterých si vážím, na desce stejně mít nikdy nebudu. A aby tam byl někdo jenom kvůli jménu na obalu, to nemá smysl. Oslovil jsem tedy Žanetu z Nanosféry, protože mě ta kapela baví a líbí se mi její projev. Písnička Haló, pane ale původně nevznikla jako duet. Je úplně poslední, kterou jsem na album přímo ve studiu složil. Původně jsem i chtěl zpívat sám, ale pak nás s producentem napadlo, že ten příběh bude hezčí, když ho zazpívá mužský a dívčí hlas. O Žanetě jsem věděl a už před časem mě napadlo, že bych chtěl na desce její zpěv mít. Takže jsem ji zavolal.
Kdo jsou hosté, které si Imodium nemůže dovolit
Za celou kapelu můžu říct, že dvojice David Koller a Robert Kodym. Stát by se to sice hypoteticky mohlo, ale ruku na srdce: kdybych volal Robertu Kodymovi, tak mě jako neznámému číslo třeba ani nezvedne.