ahead – 1220×100, 1200×100, 320×50
ahead – merici 1220×200

PLAY.CZ

Právě poslouchá celkem 40406 posluchačů.

Seznam rádií

Seznam stylů

Seznam krajů

Poletíme?: Když je člověk upřímný, riskuje, že se mu budou ostatní smát

0 jsk 30.7.2018

Letos v květnu vydala brněnská skupina Poletíme? album s názvem Chce to hit! Kapela v čele se zpěvákem a výtvarníkem Rudolfem Brančovským, který odpověděl na několik následujících otázek, neponechávají nic náhodě a během festivalové sezóny je velice aktivní. Křest desky proběhne 4. října v pražském Lucerna Music Baru.

Minulé album jste pojmenovali Turbošansón, jeho předchůdce zas Kroskántry. Proč jste pro novinku žádný nový žánr nevymysleli?

Je to soubor písní, které už hrajeme dlouho, těch, které hrajeme nově, a těch, které ještě před vydáním lidé neslyšeli. Navíc tendenci škatulkovat je pod nějaký pseudostyl jsme tentokrát neměli. Vlastně mě to ani vůbec nenapadlo, ji nějak stylově pojmenovávat. Každá ta písnička je jiná. Snažili jsme se do nich zachytit zkušenosti z jedenácti let, které hrajeme, a také všechny změny, které nás potkaly.

Změnou myslíte i to, že od minulé nahrávky máte jiného baskytaristu?

Ano, po minulém albu jsme vyměnili baskytaristu a už po předminulém bubeníka. Ale navíc nám nyní přibyl banjista, což mi na pódiu ulehčuje hraní, protože už jsem v poslední době koncerty, které mají třeba dvě hodiny, fyzicky moc nezvládal. Tedy zároveň zpívat i hrát na banjo. Na banjo se hraje dost silově, tak třikrát víc než například na kytaru. Kadence rytmů je náročná, a naopak naše texty jsou občas delší, slov je v nich hodně, a já pak často lapal po dechu, jak jsem se nestíhal nadechovat. Proto banjo do značné míry přebral nový člen, a je už slyšet i na desce.

Nové album vzniklo v mikulovském studiu Davida Kollera. Proč jste si ho vybrali?

K tomu došlo tak, že jsme se chtěli vrátit ke zvukaři, který s námi dělal první tři desky, což je Jiří Topol Novotný. On mezitím profesionálně hodně vyrostl, začal pracovat s kapelami jako jsou Kryštof nebo Lucie, zvučí i ty největší koncerty u nás. Máme s ním společné, abych tak řekl, brněnské srdce a čmuch. Nemusíme mu nic moc vysvětlovat, a on přesto ví, jak by to mělo znít. A ten nám nabídl Mikulov, protože tam často pracuje. Navíc je to ideální vzdálenost od Brna – není to ani daleko, ani blízko – a je tam hezky.

Dnes se hodně natáčejí desky postaru, všichni najednou. Vy jste se naopak vrátili k nahrávání jednotlivých nástrojů. Proč?

Ano, nahrávali jsme postupně, po stopách, a s klikem. Rozhodli to basista a bubeník, kteří to tak chtěli, a já to nechal na nich. Je to jen otázka postupu: osobně mi to připadne, jako když se kuchaři baví mezi sebou o tom, zda v guláši mají cibuli krájenou na kostky nebo na kolečka. Pro mě je důležitý, aby to lidem chutnalo.

Co hosté?

Hosty jsme tentokrát šetřili. Chtěli jsme, aby to základní bylo takové, jaké to uslyší posluchači na koncertech. Přesto se tam ozve lesní roh, cimbál, cello nebo tahací harmonika. Vždy jsme zavolali kamarádům do Brna, ať přijedou na výlet. Například lesní roh tam hraje tatínek našeho bubeníka. Zatím spolu chodili jen na ryby, teď si i zahráli ve studiu.

Ještě před vydáním alba se jako singl objevila titulní skladba, asi nejméně typická, a od ostatních na desce poněkud odlišná. Chtěli jste vyvolat ty kontroverzní reakce, které pak nastaly?

Ano, elektrickou kytaru nebo hammondy od nás asi ještě lidé neslyšeli. Docela mě baví sledovat reakce fanoušků, a to, jak je ta rocková kytara a zpěv, které tam jsou naschvál a vědomě, poněkud vyděsily. A že si někteří, když ten singl vyšel, mysleli, že taková bude celá deska a propadali panice. Přitom je to parodie, tak trochu legrace ze všech kapel, které se urputně snaží dostat ke slávě. Někteří fanoušci nám i psali, jestli jsme se nezbláznili.

Na albu máte i skladby vyloženě lyrické, jako je například Pojď se mnou, lásko má nebo Dřevěný, železný, kamenný, kde naopak veselí a sarkasmus chybí. To také pro Poletíme? nebylo v minulosti typické. To byl záměr?

Pro mě je i celkem náročné takové písně hrát, protože mám pocit, že v nich o sobě říkám hodně, možná víc, než bych chtěl. A mohl by mě za to někdo i odsoudit. Do humoru se dá dobře i schovat, zatímco tady je ho procento až dvě. A když je člověk upřímný, tak minimálně riskuje to, že se mu budou ostatní smát. Ale jinak to nejde – to bych musel zpívat úplně vymyšlené texty a příběhy, které jsem neprožil.

Z minulosti máte písničku Mám depresi rád. Loni ale médii prolétlo hned několik rozhovorů, ve kterých jste zveřejnil své zdravotní problémy s takzvanou Úzkostnou poruchou, kvůli čemuž jste nějaký čas i nekoncertovali. Projevilo se to do života kapely i jinak?

Projevilo se to hlavně v mém soukromí. V tom, že jsem si uvědomil, kam chci napnout své síly. Čím se chci zabývat, a čím už se ničit nechci. Takže jsou témata, ke kterým se mám potřebu stále vyjadřovat, a pak jsou i témata, ke kterým ať už se vyjadřuje někdo jiný. Poprvé pro mě přijela sanitka, když jsem zrovna chvíli předtím prožíval obrovskou euforii; hráli jsme ve zkušebně novou skladbu, hrozně nás bavila, a říkali jsme si, že je to přesně ono. Těžko se to vysvětluje někomu, kdo to nezažil: v tom momentě máte pocit, že právě umíráte.

Byly i případy, kdy k někomu startoval vrtulník záchranky – a přitom opravdu šlo jen o psychiku. Pak jsem měl období, kdy jsme se snažil s problémy bojovat, získával jsem informace, a teď už jsem ve stádiu, kdy se cítím mnohem lépe. Ale abych se vrátil k té písničce o depresi: U té se mi často stává, že za mnou chodí lidé, kteří se s ní léčí, s tím, že ji mají od nás nejraději. Takže vlastně i taková písnička může udělat někomu radost. Abych to řekl po našem: Za to su rád.

(foto: Tomáš Beran)

Tagged with: ,

Komentáře