Never Sol: Projekt, který se neustále vyvíjí
0 Redakce 21.10.2013Sára Vondrášková alias Never Sol je skladatelka, klavíristka a zpěvačka, která nedávno vydala album Under Quiet. Do povědomí vstoupila díky písni Lay Down, která zazněla ve filmu Davida Ondříčka Ve stínu. Zpívá anglicky, i když se češtině do budoucna nebrání.
Co je vlastně Never Sol – vaše přezdívka, název kapely nebo celého projektu?
Asi všechno dohromady, i když ten název zřejmě nejvíc pasuje k našemu projektu. Kapela je to ale vlastně také. Hrajeme výhradně živě, dřív s bubenicí Lenkou Dundrovou, od křtu desky se nám kapela zvětšuje. Never Sol ale pořád cítím jako organický projekt, do kterého patří i muzikant a producent Honza Muchow a pokud se bude kapela rozšiřovat kvůli živému hraní, tak pojme i další lidi. A patří sem i náš vizuál, grafické zpracování projektu. Takže shrnuto: Never Sol je projekt, který se neustále vyvíjí.
S nabídkou na vydání alba přišel Supraphon?
Ano, tahle nabídka přišla po úspěchu písničky Lay Down z filmu Ve stínu. My jsme tehdy s Honzou Muchowem plánovali EP, ale po nabídce na dlouhohrající cédéčko jsme od téhle myšlenky upustili a soustředili se na album. Většinu písniček jsem měla připravených, některé jsem doskládala v průběhu nahrávání desky. Z materiálu, který jsme měli k dispozici, a bylo ho dost, jsme pak desku sestavili.
Vaše spolupráce s Honzou Muchowem je zřejmě hodně úzká, intenzivní…
Trvá už minimálně dva roky. Náš obvyklý postup je tenhle: přinesu písničku, kterou složím u piana a společně pracujeme na její aranži. Někdy ji nahodí Honza sám a pak ji dotváříme – rozdělujeme barvy a nástroje, finalizujeme jednotlivé sekvence. Potom se bavíme, hodnotíme, říkáme si, co je dobré a co ještě dotáhneme nebo předěláme. Touhle velmi přirozenou cestou se věci valí dál a dál, až písnička dostane konečnou podobu. Občas se oproti té původní verzi docela dost změní.
Řadili jste na album Under Quiet písničky s nějakou logikou, aby na sebe navazovaly nebo k sobě ladily?
Ani ne, písničky na desce jsou různě staré, některé třeba i tři roky, jiné tři, čtyři měsíce. Jistě, písničky na desku jsme skládali tak, aby spolu fungovaly, ale myslím si, že fungují hlavně proto, že vznikly z mých životních zkušeností a z mého vnímání světa. Mají tedy jednotný náboj a logiku. Myslím si, že ať by byly poskládané jakkoliv, bylo by to v pořádku.
Hrajete písně z alba na koncertech v podobných aranžích?
Snažíme se hrát je podobně, pořád je v hlavní roli piano. Některé jsou možná zahrané trošku jinak, ale ne moc. Chceme, alespoň co to půjde, zachovat atmosféru desky. Na koncertě není samozřejmě možné všechno to, co ve studiu, ale duch a energie zůstávají. A to je důležitější, než čistě stejná aranž.
Uvedl vás Jan P. Muchow do velkého světa?
Pokud bych svět, ve kterém se pohybuji, měla brát jako velký, pak mě do něj určitě uvedl. Jako velký ho ale neberu. Vnímám to spíš tak, že spolupráce s Honzou mě mnohému naučila, díky ní jsem objevila spoustu nových věcí kolem hudby i produkce. Tohle ale vnímám spíš skrze hudbu než skrze prostor či společnost, kde se realizuje. Jinak řečeno: Honza mě toho hodně naučil a prohloubil moje znalosti a zkušenosti v muzice.
Foto: Supraphon/Vendula Knopová