ahead – 1200×100

PLAY.CZ

Právě poslouchá celkem 5059 posluchačů.

Seznam rádií

Seznam stylů

Seznam krajů

Livin Free: V životech nás hustě provázejí náhody

0 jsk 4.6.2024

Livin Free je česká kapela hrající blues a hard rock. Tvoří ji výrazní muzikanti. V závěru dubna navázala na svůj debut Voices from Beyond (2019) novinkou From Cradle to Coffin. Album, jež vyšlo na LP, CD i v digitálních formátech a coby exkluzivní host se na něm podílel bývalý bubeník doprovodné kapely Boba Dylana Winston A. Watson Jr., Livin Free pokřtí už v úterý 4. června v pražské Malostranské besedě.

From Cradle to Coffin je i hlavním tématem našeho obsáhlého rozhovoru se zpěvákem a klávesistou Janem Holečkem.

Livin Free byli už od začátku takovým propojením tří muzikantských generací. Zůstalo tomu tak i na novém albu, ale oproti pět let starému debutu Voices From Beyond jste s baskytaristou Vladimírem Gumou Kulhánkem poměrně výrazně změnili sestavu. Co bylo důvodem?

Musím se vrátit trošku do historie. Kapela vznikla v roce 2018 a tehdy byla úplně jiná doba. Přirovnal bych to k době před válkou a po válce. Měli jsme našlápnuto, jenomže v březnu 2020 přišel covid a s ním totální zákaz skoro všeho. Obrovská deka padla na celou společnost, která se hrozně změnila. Nemohli jsme vlastně ani zkoušet, natož někde vystupovat. Když se to konečně trošku uvolnilo, začali jsme přemýšlet o nových skladbách. Ale narazili jsme na takovou zvláštní věc.

Dnes již bývalí členové, kytarista Tomáš Frolík a bubeník Míša Nosek, jsou samozřejmě fantastičtí muzikanti, jenže začali jsme mít názorové střety, co se týče aranží těch nových věcí. Tomáš to tlačil víc a víc jako by scénické hudební experimenty, kdežto já v sobě pořád mám spíš ty Led Zeppelin, Allman Brothers a podobné kapely, prostě přímočařejší muziku, která sice taky používá i jazzové postupy, ale vocaď až pocaď.

A náhle se vlastně jako dar z nebes objevil Jirka Rambousek. Blonďatá mánička, pro niž je Ritchie Blackmore hlavní kytarista. Je to strašně talentovaný člověk s úžasnou technikou, který zahraje úplně všechno na světě. Umožnil mně a Gumovi naplnit naše představy o novém repertoáru. To, že pak přišel Míša Kolouch Daněk, už bylo jen přirozené vyústění, protože jsme potřebovali přesně takového bubeníka jako on. Bubeníka, který má obrovské zkušenosti s tímhle druhem muziky.

No a Boryš Secký? S ním už to táhneme nějaký pátek ve Flamengo Reunion Session. Na novou desku Livin Free nahrál hodně dechových partů a logicky z toho vyplynulo, že s námi bude jako pátý člen, protože jeho sóla jsou tak ikonická a celkově ty aranže udělané tak, že by to bez nich už nešlo. Prostě by to kulhalo.

Jak, respektive v čem se druhá deska nejvíc hudebně liší od té první?

První deska byla výrazně ovlivněná Tomášem, jsou tam hodně experimentální věci. Nová deska mi přijde daleko přímočařejší a rockovější, je víc pro pomyslnou hardrockovou fanouškovskou základnu. Myslím, že je taky američtější, implementoval jsem do písní víc vlivů americké hudby jako soulu a gospelu. Takže From Cradle To Coffin je na jedné straně přímočařejší nahrávka, ale zároveň z ní soul, blues a gospel vylézají víc než na prvním albu.

Pro všechno, co jsi dělal a děláš, platí, že jde o pomyslné hledání kompromisu mezi starou a novou muzikou. Co je pro tebe ještě přípustné ohledně nějaké aktuálnosti zvuku a co už by bylo za pomyslnou hranou?

Asi nějaké programování bubnů, perkusí a podobně. Ale co se týče hudebního řemesla jako takového, experimentování s harmonií a formou, všechno je dovolené. Při skládání se snažím jít i do novějších postupů, objevil jsem třeba nějaké nové harmonické souvislosti. V tom, abych se nebál, mi dost pomohl Tomáš Frolík.

Ale dokážu se zároveň nějakým způsobem ukáznit, abych máničky nenaštval, že to nemá ten groove, který tam chtějí. Dokážu si představit v podstatě cokoliv, ale pořád musí jít o hraní na skutečné nástroje.

Ústředním hostem nového alba je americký bubeník Winston A. Watson Jr., v letech 1992–1997 člen doprovodné kapely Boba Dylana. Jak k vaší spolupráci došlo?

Náhodou. Náhody nás v našich v životech vůbec hustě provázejí, jak jsem si nedávno uvědomil… Winston přijel v roce 2021 na šumperský festival Blues Alive, aby propagoval svůj film, a měl si tam zahrát s Druhou trávou program složený z Dylanových písniček. Jenže opět zasáhl covid, kluci z Druhé trávy šli do karantény a Winston tady zůstal a neměl kapelu. Tu jsme mu nakonec měli, v podstatě bez jediné zkoušky, dělat my, ale s Gumou jsme se dohodli, že nebudeme hrát ty provařené Dylanovy vykopávky, ale spíš jeho krásné soulové a podobné věci. Udělali jsme nějaký seznam skladeb, přes naši manažerku ho poslali Winstonovi a on na to, že je s tím úplně v pohodě.

Přijeli jsme do Šumperku a zjistili, že je hrozně veselý a příjemný chlapík. Na místě padl nápad, že bychom s ním zahráli i nějakou naši skladbu, třeba Down To The River, on si ji poslechl a nadšeně souhlasil. Vystoupení dopadlo docela dobře, lidi byli nadšení a já jsem po vystoupení za Winstonem přišel s tím, že chci natočit novou desku Livin Free a jestli by do toho šel s námi. Jasně, okamžitě reagoval.

Tehdy jsem neměl připravenou ještě ani notu… Ale to se záhy změnilo, připravili jsme materiál, poslali mu do Ameriky demáče, zaplatili letenku a on vloni na podzim přiletěl. Natočil šest věcí na desku a když už tady byl, odjeli jsme také společnou šňůru s dylanovkami a několika skladbami z první i z tehdy teprve chystané druhé desky Livin Free.

Mělo koncertování s Watsonem nějaký zásadnější vliv na podobu nového alba Livin Free?

Myslím, že určitě. Podstatný moment spočívá v tom, jak on hraje. Je úplně fascinující, když se například koukneš na záznam z Woodstocku 1994, kde hraje s Dylanem Jokermana, jak obrovskou energii je ten člověk schopen vyvinout. Ne tím, že do toho buší jako hluchý do vrat, ale takovým tím černým hraním. Takže způsob jeho hry strašně ovlivnil celkovou podobu desky. A to i zvukovou, což se odvíjí už jen od toho, jakou starou, klasickou soupravu bubnů používá.

Díky Winstonovi třeba i Guma začal hrát úplně jinak, já začal jinak frázovat nebo Jirka Rambousek celé album natočil na starou kytaru Fender ze šedesátých let pěkně s volume doprava a začal hrát odlišně doprovody. Vliv takového excelentního muzikanta se prostě nabaloval jako koule.

Měl jsi dopředu zcela jasno o tom, jak bude druhé album Livin Free pojato?

Ano. Mám naprosto ucelenou představu ještě předtím, než začnu nahrávat první dema. Desku vždycky dělám jako celek. Tuhle jsem třeba od začátku připravoval jako vinyl, rovnou přemýšlel o délce skladeb, aby to vyšlo na stranu A a stranu B a pěkně to hrálo. Hrozně nerad bych se někdy dostal do stadia, aby album, které dělám, bylo jen nějaký slepenec jednotlivých skladeb. Tohle mimochodem velmi zapůsobilo i na Winstona. Říkal nám, že i pro něj je ta deska kompaktní a považuje ji za velmi dobrou. Bylo z něj cítit, že ho ta muzika bere, byť je to Amík a má srovnání s tím nejlepším.

(foto: Jan Nožička)