ahead – 1220×100, 1200×100, 320×50
ahead – merici 1220×200

PLAY.CZ

Právě poslouchá celkem 11962 posluchačů.

Seznam rádií

Seznam stylů

Seznam krajů

Ivo Viktorín: Dostat Rosu na kolejích do edičního plánu nebylo jednoduché

0 Redakce 22.5.2020

Deska Wabiho Daňka Rosa na kolejích se dočkala remasterované verze a znovu vyšla jak na vinylu a digitálně, ale poprvé i na CD. S muzikantem Ivo Viktorínem, který byl u vzniku písniček, jež dodnes znějí nejen u táborových ohňů, jsme si povídali nejen o jejich nahrávání, ale i také o jeho dalších projektech.

Ivo, jaká byla Vaše úloha při natáčení Rosy na kolejích a kdo další se na jejím natáčení podílel?

Album Rosa na kolejích vlastně nahrál AG Flek, jen bez své zpěvačky Blanky Táborské. A protože jsem byl tenkrát v AG Fleku výhradní autor hudby a z větší části i aranží, při natáčení to bylo podobné. Wabi samozřejmě měl představu o některých písních. Například titulní Rosu chtěl tak, jak ji lidé znali od táborových ohňů a do On the road už si domluvil kluky z Poutníků.

Polovinu věcí jsme aranžovali u Wabiho na chatě ve Hvozdné. To znamená Wabi, Karel Markytán, Pepa Šobáň a já. Měl jsem sebou magnetofon a mixpult a vše nahrával. To, co se tam neudělalo, jsem připravil sám doma a pak se to ve studiu nazkoušelo. Na samotném nahrávání se pak podílela ještě řada hostů.

První Daňkovy písničky vznikly už na začátku sedmdesátých let, ale album se natáčelo až v roce 1983. Jak to, že tam byl tak velký časový odstup?

Já bych řekl, zaplať pán bůh. Tedy pokud mělo vzniknout, jak vzniklo. Jednak ty písně Wabi psal během těch let a pak, dostat se do edičního plánu vydavatelství tenkrát nebylo vůbec jednoduché. Tam kralovaly popové hvězdy a počet titulů byl omezený. A to že na té desce hrajeme, je taky díky tomu že teprve rok před tím nám vyšla naše první velká deska, což byla samozřejmě cenná zkušenost.

Hlavní nahrávání probíhalo ve studiu 1 Československého rozhlasu Brno na stejnou techniku, jako měli Beatles v Abbey Road. Byla to přesně tatáž technika, nebo pouze stejný způsob?

Jediné, co by svou podstatou bylo blízko, bylo to, že to studio mělo vynikající akustiku a skvělou osádku. Samozřejmě dvoupalcový osmistopý Studer, je stejný magnetofon jako v Abbey Road, ale tím to končí. Ten základní zvukový řetěz-mikrofon, předzesilovač, kompresor a mixážní stůl, to bylo samozřejmě velmi skromné.

Ještě jedna technologie, která by byla pro dnešní muzikanty rozmazlené neomezeným počtem nahrávacích stop a nekonečnou editací mixu jistě velice stresující, byla stejná jako v Abbey Road. A to tak zvaný remix. Pokud jste už obsadili v osmistopém magnetofonu šest stop a věděli jste, že budete ještě dotáčet další nástroje a zpěv, musel se udělat mix toho, co už máte na zbylé dvě stopy a těch prvních šest nenávratně smazat.

Album se prý natáčelo na dnešní dobu neobvyklých dvě stě hodin. Čím to?

Vůbec netuším, jak se tohle Wabimu povedlo prosadit. To by věděl spíš Karel Špalek, kterému jsem teď volal, abych si ujasnil už zapomenuté detaily. První, co mi řekl, bylo: Hochu, to byla má nejhůř zaplacená práce v životě.  Ale pak jsme telefonovali ještě hodinu a děsně jsme se nasmáli. Jak jsem řekl, aranže se teprve musely trochu ve studiu nazkoušet, něco hned nefungovalo, a tak se hledalo řešení. Já jsem přetáčel na čisto všechny Wabiho kytary a podobně.

Traduje se, že skalní příznivci trampské hudby především elektronické nástroje nesli poměrně těžce. Setkal jste se s tím i vy osobně?

Se zapruzenci člověk bojuje celý život. Nedej bože, když jste v něčem napřed. Wabi po desce vystupoval sám jen s kytarou, takže nic neřešil. Za to na nás v AG Fleku hulákali. Napřed: bicí za plentu, a později: elektrická kytara fuuuj.

Komentáře