ahead – 1200×100

PLAY.CZ

Právě poslouchá celkem 20363 posluchačů.

Seznam rádií

Seznam stylů

Seznam krajů

Silver Apples: Pionýři chaosu po čtyřiceti letech

0 Redakce 7.1.2009

Jamovali s Jimim Hendrixem, inspirovali Suicide, Stereolab, Spiritualized a Portishead. Byli to předchůdci elektronické muziky a taky jedna z nejbizarnějších kapel šedesátých let.

Co říct o newyorském duu sestávajícím z bubeníka a zpěváka obsluhujícího nohama, rukama a lokty monstrózní soupravu analogových oscilátorů? Zněli, jako kdyby tisíc rozladěných thereminů přenášelo milostné písně z Alpha Centauri. Ne jako kapela ze šedesátých let, ale ani jako z devadesátých let – ani z žádné jiné dekády. Totálně hypnotičtí, absolutně potrhlí, dokonale nezařaditelní. A přesto o sobě tvrdí, že hráli pop.

Vydali dvě výtečná alba s klenoty jako A Pox On You, Oscillations či Lovefingers, ale kosmické kvílení tehdy nešlo moc na odbyt, a tak s tím sekli. Jak to tak chodívá, v devadesátých letech nějaký obskurní německý label vydal na bootlegu jejich staré věci a staří hipíci měli najednou nové publikum po kvílení lačnící. Od té doby v různých konfiguracích koncertují. Po smrti bubeníka Dannyho Taylora se ze Silver Apples stala one-man show zpěváka a zvukového kolážisty Simeona Coxe, který vytrval, přestože po bouračce v roce 1999 ztratil vůli ve všech končetinách a doktoři mu nedávali naději, že by ještě někdy mohl chodit, natož hrát. Potkáváme se v restauraci patřící ke klubu Middle East, v srdci Cambridge, kde dnes večer bude hrát. Má těsné džíny, na zápěstí barevné digitálky. Jeho tričko jsem večer předtím viděl na nějakém hipsterovi. Energicky mi podává ruku (já ji velice opatrně tisknu) a objednává černou kávu. V jedné větě zmíní svá setkání s Hendrixem a s Blur, jako kdyby pro něj opravdu  neexistoval čas.

Vaše první album vyšlo v roce 1968. Jak se od té doby proměnilo vaše publikum?
Na každém koncertě se najdou dva tři lidi, co už nás poslouchali před čtyřiceti lety, někde vyhrabali naši starou desku a chtějí ji podepsat. Ale většinou to jsou mladí lidi kolem dvaceti, co nás právě objevili.

Dělá vám radost, že nehrajete pro nostalgické pamětníky?
Než abych to dělal z čiré nostalgie, radši bych odešel do důchodu. Pořád dělám novou muziku, ale hraju samozřejmě i staré věci.

Tušil jste před čtyřiceti lety, že by Silver Apples mohli lidi zajímat v jednadvacátém století?

Ani jsem na to nepomyslel. Populární hudba je z definice krátkodechá a rychle vyjde z módy. Takže jsem nečekal, že by to mohlo někam vést – zvlášť když na tom byl náš label tak špatně a nemohl nás pořádně podporovat. Řekl jsem si: “Užil jsem si nějakou tu legraci a teď je na čase dělat něco pořádného.” A vrátil jsem se k malování, což byla můje původní profese.

Znamená to, že jste svou muziku považovali za pop?
Pro mě to byl rock'n'roll. Nikdy jsem to pro mě nebyla nějaká seriózní, avantgardní, alternativní hudba. Prostě jsem chtěl, aby to lidi zvedlo ze židle a aby tancovali.

Nebyli ze Silver Apples lidi zmatení?
Ze začátku ano. Vždycky trvalo čtvrt hodiny, než pochopili, že nejsme technici, co připravují pódium pro chlápky s kytarami, co budou hrát opravdové písničky. Ale jakmile jim to došlo, někdo se zvedl a začal tančit. A když začnou tančit dvě tři holky, brzo se rozhýbe celý sál. To se za celých čtyřicet let nezměnilo. I teď lidi prvních pět minut stojí a zírají.

Změnily se za těch čtyřicet let vaše nástroje?
Už jich nepotřebuju tolik, protože jsem si pořídil sampler. Dřív jsem s sebou musel tahat obrovské bedny s oscilátory – celý ten vynález zkázy. Teď je mám ve svém studiu a ty zvuky, které budu potřebovat, nahraju do sampleru. Naživo používám jenom ty dva, na které hraju sólové linky. V sampleru mám i Dannyho bicí party. Měl jsem na páskách hodiny a hodiny jeho bubnování, které jsme nahráli při zkouškách a jamech.

Jak jste je původně postavil? Studoval jste akustiku?
Vůbec ne. Byl jsem rockový zpěvák. Neuměl jsem hrát na žádný nástroj, jenom jsem zpíval a sem tam praštil do tamburíny. Neměl jsem sebemenší potuchy o elektronice. Ale byl jsem zvědavý a zajímaly mě zvuky, a tak jsem se naučil pájet.

Byl by netrénovaný člověk na vaše oscilátory schopen hrát?

Určitě by mohl vyloudit nějaký hluk. Ale jestli by uměl zahrát nějakou melodii, co má hlavu a patu, to nevím. A to je to, co na nás bylo výjimečné. Že ta hromada šrotu nevydávala jenom nějaké hvízdání a kvílení, ale že jsme z ní uměli vyloudit hudbu.

Mnoho z půvabu starých analogových technologií spočívalo v jejich nedokonalosti. Jak se stavíte ke zdánlivě bezchybným digitálních technologiím?
Sampler pro mě není nic než kus nářadí. Nezajímá mě, co se odehrává uvnitř, nechci si pohrávat s tím, jak funguje. Zato v oscilátoru se můžu hrabat a vymyslet nový zvuk.



Spolupracoval jste s muzikanty z generace devadesátých let, jako je Sonic Boom. Navázal jste kontakty i s nastupující generací?

V poslední době jsem dělal muziku hlavně s chlapíkem, který si říká One Cut Kill. Hodně pracuje s živým samplováním – hraje na třeba na víko od popelnice, nasampluje ho a pak tu sekvenci použije jako rytmický podklad pro oscilátory.
Kromě toho jsem dělal muziku se všemi členy Spaceman 3. A album 13 od Blur je do značné míry založené na našich společných jamech. Fanoušci to album nesnášeli. Myslím ale, že za nějaký čas si lidi uvědomí, že se jím Blur povznesli nad standardy brit popu.

Kdybyste se mohl vrátit čtyřicet let zpátky, našel byste někoho, s kým byste chtěl dělat muziku?

Býval bych rád víc pracoval s Jimim Hendrixem. Byli jsme totiž spřízněné duše. Oba jsme se zajímali o hluk a disonance. Jediné, co jsme spolu nahráli, byla verze americké hymny. Se Silver Apples jsme ji měli hrát u příležitosti přistání člověka na Měsíci. Byli jsme tenkrát ve stejném studiu, a když nás Jimi slyšel, začal s námi jamovat. Nahráli jsme tři verze a jedna z nich naštěstí přežila.

Mluvil jste o disonanci. Řekl bych, že vaší metodou bylo vytvářet krásu z chaosu…
Bezpochyby. Jsem student chaosu. Když člověk nechá nahodilost působit v čase a prostoru, ukážou se vzorce. A tam směřovala moje pouť. Zvlášť na koncertech jsme s chaosem hodně experimentovali. Danny často říkal, že když se uklepl, místo aby se opravil, začal svou chybu naschvál opakovat. Vytvářel stukturu z omylu. A stejně tak i já jsem hrál kusy, které nedávaly žádný smysl, dokud se nezačaly znovu a znovu opakovat.

Nedávno jsem četl rozhovor s Portishead, kteří přiznali, že pro svoji píseň We Carry On vykradli Silver Apples. Slyšel jste ji?
Jasně. Je úžasná. Nejlepší píseň, jakou kdy složili (smích). Ne, vážně, je to pro mě velká čest. Pozvali mě na festival All Tomorrow's Parties, kde jsem odehrál svůj set, a oni mi pak věnovali We Carry On.



Ví se o vás, že se zajímáte o soudobou muziku…

Pořád za mnou někdo chodí a dává mi cédéčka, takže poslouchám hodně nové muziky. A musím říct, že velká část z toho je vážně… dost špatná (smích). Nevěřili byste, jak je pro mě těžké, říkat lidem, že se mi jejich muzika nelíbí.

Bylo těžké vrátit se k živému vystupování potom, co jste ochrnul?
Doktoři říkali, že už nebudu chodit. Trvalo mi dva roky, než jsem se znova naučil ovládat své tělo. Do rukou se mi cit nikdy úplně nevrátí. Když dám ruku do kapsy, nevím, jestli tam mám peníze nebo klíče. Abych mohl hrát, musím na své ruce vidět. Proto mám na pódiu vždycky malou lampičku.

Řekli vám, že už nebudete chodit? Jak jste se vyrovnával s tou strašnou prognózou?

Štvala mě. Nechtěl jsem to dopustit. Když mi to oznámili, ohradil jsem se: “Takhle se se mnou nemluvte. Já se odsud odbelhám po svých.” Každé čtyři hodiny kontrolovali lůžko a v dobách mezitím jsem cvičil. Naučil jsem se loktem otevřít zábrany, které mají zabránit paralyzovaným pacientům v pádu. Začal jsem učit znovu chodit. Opatrně jsem přitiskl chodidla na podlahu a chodil jsem se a tam, drže se kraje postele. Když se blížila kontrola, vrátil jsem zpátky. Nikdy na to nepřišli. A jejich pojišťovna by jim nedovolila. Leda během regulérní fyzioterapie – ale oni nevěřili, že by mi mohla pomoct.

Jak teď vypadá váš den, když zrovna nejste na turné?
Hraju muziku nebo pracuju v sadu. Mám v Alabamě kus země a vedu tam prostý život. Nejsem rocková hvězda. Nepotřebuju kolem sebe spoustu lidí. Jezdím na turné sám, protože chci poslouchat hudbu, kterou mám rád, a nechci se s nikým hádat. To ale neznamená, že jsem poustevník. Jsem sociální tvor, který umí ocenit samotu.

JAROSLAV ŠVELCH