Dcera bývalého polského prezidenta, komunistického generála Wojciecha Jaruzelského, který se do dějin zapsal vyhlášením výjimečného stavu vůči polské opozici i pokojným odevzdáním moci, sepsala knihu vzpomínek. Knížka generálovy dcery Towarzyszka Panienka (Soudružka Slečna) nijak nehájí otcovo rozhodnutí z 13. prosince 1981 vyhlásit v zemi válečný stav a pozavírat do internačních táborů předáky nezávislých odborů Solidarita, ohrožujících mocenský monopol komunistů. Kromě pochvalných recenzí autorka sklidila i bouři nevole.
„Není tu ani étos, ani patos. Každý, kdo čeká velebení či politickou obhajobu, jak se sluší na dcerku komunistického diktátora, se smí cítit rozčarován,“ uvádí autorka v předmluvě.
Vzpomínky začínají okamžikem, kdy pětiletá holčička houpe nohama na zadním sedadle služební limuzíny otce, tehdy ministra obrany, a začíná tušit, do jak zvláštního postavení se dostala. Ačkoliv Monika mnohokrát opakuje, že její rodina nebyla žádný zvláštní případ. Otec, většinou duchem nepřítomný, myslící stále na služební povinnosti a ustupující ženám v domácnosti, dcerku hýčkal a rozmazloval, což kompenzovala svou přísností „extravagantní a narcistní“ matka, podléhající spíše tanci než mateřským instinktům. O to významnější roli sehrávala babička Helena.
„Je to příběh normální rodiny, která uvízla v dějinách, psaná z hlediska nejprve dítěte, pak dívky a nakonec zralé ženy. S odstupem a ironií,“ pochválil recenzent.
Ohlasy na internetu kypí ironií i zlobou: „Prima povídání, prima chlapík, dobrý křesťan a vlastenec. Můžeme být na něj pyšní,“ zní jeden názor. Asi dobromyslný oproti vzkazům: „Vyřiď tátovi, že rošt v pekle čeká!“ či „Už dávno měl viset“. Nechybí ani upozornění, že „Moniko, váš otec nikdy nebyl komunistický diktátor“, ale ani odsudek, že prý „stejné bláboly roky píše dcera Heinricha Himmlera“.
