Zappa Plays Zappa: O šíleném vědci, který měl rád „levné“ věci
0 Redakce 30.7.2010„Jsem mimo jejích realitu – neberu drogy, nejsem náboženský fanatik, nejsem republikán a jsem duševně zdráv.“
Frank Zappa
V polovině již končící dekády postavil starší syn Franka Zappy Dweezil na nohy projekt, kterým chtěl přiblížit tvorbu svého otce mladé generaci ctitelů experimentální a avantgardní muziky. Nyní je Zappa Plays Zappa již zaběhnutou kapelou na progresivní scéně a jak se ukazuje, skutečně získává pro komplexní, nevždy snadno stravitelnou hudbu nové nadšence. Svědčilo o tom i složení publika během vystoupení formace na prvním ročníku britského festivalu High Voltage (24. – 25. července, Victoria Park, Londýn).
Více než polovinu tvořili lidé mladší, než je samotný Dweezil. A zcela evidentně se ani nečekalo na klasické hity jako „Bobby Brown“. Set se skládal ze stylově značně rozmanitých skladeb, zahraných způsobem, který je činí mnohem „přijatelnější“, než za doby Franka. Interpretace mladých, nezatížených minulostí multi-instrumentalistů i improvizace, pro jaké Zappova hudba vždy nechávala dostatek prostoru, jim propůjčily okouzlující svěžest. Sedmnáct let po své smrti tak i dnes Frank Zappa září jako velký novátor. I na pozadí hudby mladších progresivních kapel se jeho tvorba zdá být stále o pár kroků napřed, stále o něco provokativnější a stále proti konvencím.
Sám Dweezil ji vždy chtěl nechat mluvit samu, ale nakonec se nebrání ani povídání o ní. A pravda je, že se s ním pokaždé rozmlouvá velmi příjemně. Je to nakonec syn Franka. V jeho názorech je znát, že jsou formovány pod vlivem slavného otce. Je ovšem mnohem delikátnější, a zcela postrádá jeho jízlivý smysl pro humor. Není proto třeba obávat se situace, když byste mu zrovna nepadli do oka.
Projekt Zappa Plays Zappa je aktivní od roku 2006 a jak zdá se, plní svůj původní záměr. Koncerty si zcela evidentně užívají, jak starší fanoušci Franka, tak i mladá generace ctitelů progresivní hudby, které se dostává jedinečné šance přiblížit se k hudbě tvého otce.
Také mám z našich koncertů stejný dobrý pocit. Myšlenka na projekt vznikla tak, že jsme s mojí matkou Gail začali diskutovat o tom, jak bychom mladší generaci nejlépe mohli představit Franka jako skladatele. Věděli jsme, že i dnes má jeho hudba pořád hodně, co nabídnout nejen publiku, ale především mladým muzikantům – dodat jim třeba odvahu, aby byli sami sebou i za cenu toho, že půjdou proti pravidlům a „dobrému vkusu“.
Na předchozích turné Zappa Plays Zappa byli speciálními hosty bývalí spoluhráči Franka, Steve Vai, Terry Bozzio, Frank White. Zpěvák, saxofonista a flétnista Napoleon Murphy Brock byl dokonce členem kapely. Jejich účast, dle tvých vlastních slov, měla dopomoct k autentičtější interpretaci Zappovy hudby. Nyní ovšem kapelu tvoří muzikanti tvé generace. A musím říct, že jejich nezatížené pojetí má rozhodně také své kouzlo.
Vždycky jsem chtěl mít v kapele také lidi, kteří Franka dobře znali a díky tomu i jeho hudbě skutečně rozuměli. Je hodně muzikantů, kteří se pokoušejí hrát skladby mého otce, ale ve chvíli, kdy přidají svá vlastní aranžmá, se tím leccos změní. Chtěla jsem, aby během koncertů Zappa Plays Zappa Frankova hudba zněla téměř tak, jak byla původně zamýšlena. Samozřejmě, interpretace nemůže být identická. Ale domnívám se, že poté, co v předchozích letech jsme měli možnost vystupovat s muzikanty, kteří s Frankem hráli, a byli jsme jimi vedeni, je dnes už snadnější udržet formu interpretace, která mi v současnosti přijde nejadekvátnější. Nikdy však nebylo cílem předvádět identická show.
A co tvůj přístup? Tvé chápání jeho hudby? Frank je přece člověk, který tě vychoval, který ti musel vštěpit do značné míry své vlastní vnímání světa a umění. Nakonec to musel být také tvůj první a největší učitel hudby?
Byl to můj nejpozoruhodnější učitel hudby… Neměl jsem však mnoho příležitostí trávit s ním čas a rozmlouvat o hudbě. Nikdy nepřišel ke mně, aby mi dal radu. Nicméně, stačilo věnovat pozornost tomu, jak on dělá svou hudbu. Člověk se od něj mohl naučit nesmírně mnoho věcí.
Naštěstí jsem se jeho prostřednictvím dostal do kontaktu s jinými úžasnými muzikanty. Když jsem poprvé sáhl ke kytaře, zrovna byl v jeho kapele Steve Vai, což je technicky úžasný hráč. A on mě právě mnohé naučil. Přijal jsem od něj mnoho postupů, které jsem dál rozvíjel podle svého.
S otcem jsem hrál několikrát živě a byly to pro mne nezapomenutelné okamžiky.
K čemu tě vlastně tvůj otec v životě vedl?
Měl doopravdy otevřenou mysl. Byl neskutečně inteligentní. Hodně o věcech přemýšlel, než se do něčeho pustil. Nehledal snadné cesty. Nenáviděl je, i když on vlastně nikdy neřekl, že něco nenávidí. Spíše ho člověk mohl slyšet, jak říká, že ho něco nezajímá. Asi doopravdy neuměl nenávidět. Chtěl vědět vše o světě. O všechno se zajímal. Vždycky hledal skutečnou hodnotu věcí. Nezajímal se třeba o to, co je politicky korektní. I k politickým problémům se stavěl z pozice toho, co pro něj mělo skutečnou hodnotu. Řešil jen ty, u kterých mu přišlo, že by mělo smysl jim věnovat svůj čas. Všechno zkoumal do hloubky… Pokud se mu v dané chvíli zdálo, že bude pro něj pozitivní zkušeností zabývat se určitým problémem či danou prací, tak do toho šel, když ne tak o tom dál nepřemýšlel a na rovinu řekl: „Nemám o to zájem.“ Mnoho lidí jeho chování vůbec nechápalo. Byl schopen mávnout rukou nad problémy, které jim připadaly nesmírně závažné. On jim nic nerozmlouval. Chápal jejich pohled. Viděl, co se kolem děje, dával si všechno do souvislostí. Ale když v dané chvíli žil něčím jiným, tak všechno ostatní šlo stranou. Žil pro okamžik v přítomnosti. Byl jako vědec – jako šílený vědec. (smích) Po čase mu třeba věc, o kterou se dlouho nezajímal, přišla znovu do cesty – za jiných okolností, a pak se do ní pustil.
Myslím si, že mít neustále otevřené vědomí pro všechno, co se kolem děje, není vůbec snadné, ale snažil se nás, svou rodinu k tomu také vést. Snažil se nás naučit rozpoznávat své vlastnosti a talenty a rozvíjet je, abychom je pak mohli nabízet lidem. Přál si, abychom pro ostatní byli prospěšní. Naučil nás zajímat se o historii a kulturu ostatních národů, chápat, co museli prožít, že jejich zkušenosti jsou odlišné od těch našich.
Nedával žádné specifické rady. Spíše nám vyprávěl krátké příběhy. Jen jednou pronesl, že nesmíme dovolit, aby se z nás dělali pitomce, pokud by nám za to nenabízeli opravdu velké peníze. (smích) Protože jinak by opravdu nedávalo smysl přijmout takovou nabídku, jen z vděčnosti a respektu k lidem nebo pravidlům společnosti. Sám byl přitom nesmírně tolerantní – ke všemu.
Jak jsi vnímal jeho poněkud jízlivý smysl pro humor?
Frank byl hodně bystrý, a tak jeho humorné narážky fungovaly současně v několika rovinách. Jeho vtipy byly účinné, té nejjednodušší a nejstupidnější rovině, byly přitom velmi sofistikované. Měl rád věci, které nazýval „levné“. Také napsal píseň, kterou pojmenoval „Cheapest“ (Nejlevnější). Dokázal reagovat pohotově. Neřešil detaily. Přišlo mu hloupé se jimi zabývat. Většina lidí, když od něj něco slyšela, okamžitě reagovala: „To je skvělý nápad, tohle využijeme.“ Ale on už se k ničemu nevracel. Pro něj měly věci hodnotu jen v konkrétním okamžiku. Pak ztrácely sílu. Měl opravdu škodolibý smysl pro humor. Vycítil, když se ho lidi báli a dobře věděl, kdy je jejich strach dán tím, že nemají jeho úroveň inteligence. Když zas před sebou měl stejně chytrého člověka, byl schopen přímo před televizními kamerami zimprovizovat show a povznést na úroveň umění souboj ve vtipkování. Je tolik úžasných příkladů toho. Koncem šedesátých let šel třeba do hodně odsuzované televizní talk show člověka, který byl hodně neurvalý k lidem. Frank tehdy měl dlouhé vlasy, což se onomu chlápkovi nelíbilo a začal: „Takže, Franku Zappo, máš dlouhé vlasy, což tipoval bych, dělá z tebe dámu.“ Tento člověk, ale byl známý také tím, že měl vážný neduh – prodělal vážné zranění a měl dřevěnou nohu. A Frank mu instinktivně odpověděl: „Ty zas máš dřevěnou nohu, což tipoval bych, dělá z tebe stůl.“ Sám od sebe ale Frank lidi neurážel. Cítil, kdo jakou odpověď si zaslouží.
Děti slavných na jedné straně mají otevřené dveře a mohou se snadněji dostat na výsluní. Jenže zároveň bývá jejich původ i břemenem. Vždy se najdou lidí, kteří jim více házejí klacky pod nohy. A především jsou s nimi spojována velká očekávání. Obecenstvo je pořád srovnává s jejich rodiči. Jak se s tím vyrovnáváš a připadáš si jako bys žil ve stínu Franka?
Je to zvláštní, ale o tom přemýšlejí spíše lidé z médií, nežli publikum nebo ti, kteří v show businessu dělají. Pro mne je úžasná věc, že jsem syn Franka. Byl to neuvěřitelný člověk. Jsem nesmírně šťastný, že jsem s ním spojen a že jsem vyrůstal v jeho blízkosti. Nepřipadám si jako bych s ním soupeřil. Skutečnost, že jsem jeho syn, nevyvolává ve mně nervozitu a nejistotu. Jsem jeho velký fanoušek. Nicméně, má vlastní hudba je odlišná od té jeho. Zde skutečně není místo pro srovnání. Nepřipadám si jako bych žil v jeho stínu.
Dokonce i teď, když hraji jeho hudbu, je to odlišné od toho, co dělal Frank. Kdybych chtěl hrát jeho hudbu doopravdy tak, jak ji hrál on, tak by mohli hodnotit úroveň mých schopností. A možná bych tam ztrácel, protože Frankova hudba je hodně složitá. Jenže skutečnost je taková, že ji nedokážu a ani nechci přednést stejným způsobem jako on. Což nakonec stejně není měřítko, které by vypovídalo o úrovni mých schopností. Proto obavy nemám a na své příjmení jsem moc pyšný.
V době, kdy začal tvořit tvůj otec, bylo jako by na poli populární hudby pořád hodně prostoru pro novátorství. Přijde mi, že pro dnešní muzikanty je mnohem těžší přijít s něčím skutečně originálním.
Tak to je. Dnes vzniká málo hudby, o které lze s čistým svědomím tvrdit, že je autentická. Většinou je inspirovaná něčím, co je kopií jiné kopie, která je zas kopií něčeho jiného… Což neznamená, že dnešní hudba zní špatně. Ale není to stejné, jako když si poslechneš něco, co bylo nahráno před více než třiceti lety a víš, že ani předtím, ani potom nebylo složeno nic, co by znělo obdobným způsobem. Vezmi si jako příklad třeba „Freak Out!“. Ale ani ostatní Frankovy nahrávky se nedají přirovnávat k ničemu z toho, co bylo v oněch časech populární. A to je také těžké. Aby člověk něco takového dokázal, musí být obdařen obrovskou nápaditostí. Právě proto mi přijde tak ohromující, že Frank nahrál za svůj život přes sedmdesát desek a dokázal pokaždé přijít s něčím vskutku novým… Pop music také pořád hledá nový sound, ale její novátorství vychází z produkce, zatímco u Franka se novátorství odehrávalo ve skladatelské rovině. Porušoval veškerá pravidla. A náramně si přitom užíval. Věděl přesně, co dělá.
V dnešní době je sice mnoho progresivních rockových a metalových kapel. Přijde mi však, že oproti těm ze sedmdesátých let se snaží svou hudbu dělat přístupnějším způsobem – jakoby chtěli usnadnit dnešnímu na jedné straně uspěchanému, na druhé také zpohodlnělému člověku, aby do ní pronikl. Nebo jak si vysvětluješ skutečnost, že v šedesátých a sedmdesátých letech skupiny více experimentovaly a nebály se disharmonických melodií?
Možná uspěchanost dnešní doby hraje jistou roli, ale podle mne ani tak nejde o to, že by lidé nebyli schopni pochopit složitější hudbu. Pokles jejich vkusu je řízen zvenku. Jde o to, jaká hudba se dostává do médií, protože jejich prostřednictvím, se lidé dostávají do styku se vším novým a vezmi si, že se v rádiích a televizích hraje samý shit – Eminem apod. Osobně si myslím, že kdyby se v nich hrála i hudba Franka, tak by měl stejnou šanci si nabrat kontingent fanoušků jako všichni ti, jejichž videoklipy letí na MTV. Jde o to, že lidé nemají příležitost přijít do styku s Fankovou hudbou. Jediná možnost je, když ji my budeme hrát živě. A věřím, že je mnoho lidí, kteří by ji pochopili, jen ji ještě nikdy neslyšeli.
Není mnoho muzikantů, kteří by dělali tak složitou hudbu a dosáhli popularity, jakou měl a pořád má tvůj otec. Přemýšlel jsi někdy o tom, v čem vlastně spočívá kouzlo jeho tvorby?
Řekl bych, že jeho hudba zůstává pořád neobjevena lidmi. Ano, lidé znají Frankovo jméno, ale už ne tak dobře jeho tvorbu. Ti, kdo ji odhalili, si ji skutečně váží. Myslím si, že když jednou poznáš Frankovo dílo, tvůj pohled na hudbu jako takovou se zákonitě musí změnit. Začínáš pak v ní hledat větší hloubku.
Kdybych měl zauvažovat nad tím, v čem spočívala jeho síla, asi bych řekl, že v jeho přístupu. Frank se stavěl k hudbě jako k vyšší formě umění a dělat hudbu byl pro něj mocný tvůrčí projev. Zároveň měl ohromný smysl pro humor. Byl tedy schopen spojit množství prvků, které lidé obvykle vnímají jako vzájemně odporující si – dokázal něco, co většina lidí nedokáže.
ZLATINA JEŘÁBKOVÁ (foto: Ross Cooper, Extant Photography)