ahead – 1200×100

PLAY.CZ

Právě poslouchá celkem 17617 posluchačů.

Seznam rádií

Seznam stylů

Seznam krajů

Mandrage: Nedočkavci, kteří se chtějí stát přes noc hvězdami, budou prodávat hranolky

0 Redakce 24.1.2012

Loni v listopadu vydala plzeňská skupina Mandrage své třetí album Moje krevní skupina. Už předtím se v rádiích prosadil její singl Františkovy Lázně, a hned po vydání alba i další písnička Šrouby a matice. Loni také čtveřice oslavila deset let existence a o rock’n’rollu už pádem ví své. Na otázky odpověděl kytarista Pepa Bolan.

Jakých těch deset let bylo?
Spousta dřiny a odříkání. My jsme jako kapela začínali úplně od nuly, přes hraní v klubech pro pět ožralů. Dokonce jsme za koncerty i platili, abychom si mohli zahrát. Některé dnešní začínající kapely mě trochu rozčilují, protože když jim nabídneš hraní, tak jediné, co je zajímá je, jestli to není moc daleko a kolik za to dostanou. Takovou kapelu samozřejmě už pak nikdy kontaktovat nebudu a vezmu raději nějaké kluky, kteří žijí muzikou a jsou pro to ochotni obětovat vše. Pokud se chceš stát rockovou hvězdou, musíš se absolutně vykašlat na všechny blbiny, které život nabízí, a věnovat se hudbě na sto procent. My to tak vždycky dělali, a výsledek se dostavil. Sice jsme na něj čekali deset let, ale tohle nelze uspěchat. Všichni nedočkavci, kteří se chtějí stát přes noc hvězdami, budou stejně nakonec prodávat hranolky v Mekáči. Sakra, vím, o čem mluvím.

Věděli jste od začátku, kam se jako kapela chcete dostat?

Vždycky jsem věděl, co chci. Když jsme na základce kreslili, čím bychom chtěli být, všechny děti malovaly popeláře, kosmonauty a holky pak zdravotní sestřičky. Já jsem vždy kreslil pána s dlouhýma vlasama, který drží kytaru. Prošel jsem pak hnojem všech možných kapel, abych zjistil, že pokud si nepostavím vlastní kapelu, nikdy ničeho nedosáhnu. Kluci z Mandrage pak splňovali všechny předpoklady, protože už v patnácti letech měli na tohle víc rozumu, než někteří moji vrstevníci.  

Na albu Moje krevní skupina jste se jednoznačně rozhodli pro cestu výrazné písně. Předcházela tomu v kapele nějaká diskuze?
Takovéto diskuze vůbec nevedeme. Rozdělujeme písně pouze na dobré a špatné. To, že jsou na nové desce výrazné písně, je pouze tím, že jsme se je konečně naučili tvořit. Na první desce to bylo spíš takové tápání, snažili jsme se udělat z hovna bič. Na druhé jsme se učili, jak by to asi mělo vypadat, a o na třetí desce bych si dovolil konstatovat, že jsme se snad konečně trochu našli. Respektive jsme našli cestu.

Na albu jsou skladby Disco MOCKBA I a II. Obě se celkovému klimatu alba dost vymykají a působí spíše jako vata. Jaká je jejich skutečná funkce?

Správně jsi použil slovo funkce. Není to regulérní píseň, která by měla hrdě stát vedle ostatních, nýbrž plní na albu svoji funkci. Lidské tělo také lépe funguje s tlustým střevem, než bez něho, aniž by na něm bylo něco úžasného. Máme s touto písní své plány, hlavně na živých koncertech v rámci velkého jarního turné, které bude vlastně takovým i prvním velkým turné Mandrage. Studiově je ta skladba postavená hodně na elektronice, ale na živo ji budeme hrát i s živými nástroji. Bude to sakra mazec. Už jsme to zkoušeli a praskly nám dva repráky.

V řadě textů se objevují velmi jednoduché rýmy, často bezobsažné, v refrénech třeba i v podobě holé věty. Nemáte pocit, že se dobrovolně vzdáváte možnosti více se svým publikem hovořit?
Jsem přesvědčen, že nám naši fanoušci rozumějí. Nemyslím si, že refrén musí nutně obsahovat nějaké zdlouhavé říkánky. Když je podstata sdělení naznačena už ve sloce, pak stačí jedno slovo v refrénu, aby ti to docvaklo. Toť například případ již zmiňované skladby Mechanik. Naopak si myslím, že někdy je lepší minimalisticky popsat jeden okamžik, či sdělení, než ho sáhodlouze vysvětlovat a krmit posluchače tisícem slov. Mně k tomu stačí jedno a všichni vědí. Ale to je asi nejspíš dáno i povahou člověka. Když jsem chtěl mít sex, obvykle jsem hned řezal a pak měřil, tudíž jsem nebyl takový klasický okecávač. Ale invence je bezbřehá a třeba mě jednou začne bavit věci okecávat.

V hudebních cenách stanice Óčko jste v kategorii „Rock“ porazili Kabát, Vypsanou fixu i Divokýho Billa. Byla to pro vás velká satisfakce?

Toto vítězství ukazuje pouze fakt, že cílovka stanice Óčko je více podobná fanouškům Mandrage než fanouškům Kabátu. To je jako kdyby zápasila žába s kočkou, akorát by je při tom hodili do bazénu.

Změnily se nějak vztahy mezi členy kapely poté, kdy se vám začalo více dařit?
Ani ne, jen máme menší potřebu se vídat v době kapelního volna, protože společně trávíme spoustu času a občas si pak lezeme na nervy. Já jsem o víc než deset let starší než kluci, takže u mě je ta nervozita cítit více. Je mi šestatřicet, mám svoji rodinu, děti a všechny tyhle věci, které k mému věku patří, a polovinu času strávím s dvacetiletými kluky. Pak přijdu jednou za čas mezi své vrstevníky a mám pocit, jako bych se dostal do jiné dimenze. Dřív jsem si dělal srandu, že jsem nejstarší člověk, který kdy hrál v teenageský kapele, protože v době, kdy nás všichni považovali za kytarový boy band, mi bylo dvaatřicet. Vydavatelství mi doporučilo, abych to v rozhovoru pro Bravo trochu snížil, aby byla na začátku aspoň ta dvojka. Nejdřív mi to přišlo úplně hloupý, ale pak jsem to otočil a přepálil to na druhou stranu, tak jsem jim nakecal, že je mi dvaadvacet. Všichni to sežrali…

JAROSLAV ŠPULÁK