Wabi Daněk: Trampská písnička nemizí
0 Redakce 29.10.2014Po dvou letech přicházejí trampský zpěvák Wabi Daněk a jeho hudebně-doprovodné Ďáblovo stádo s novou deskou. Jmenuje se Příběhy písní a jsou na ní opět evergreeny světové trampské písně. Všechny mají silný příběh, to je spojuje. Inspirací k jejich výběru byly knihy novináře Michala Bystrova. Hosty na albu jsou Radůza a Jaromír Nohavica.
Jak moc vycházíte při tvorbě svých písní z vlastních životních příběhů?
Kdybych měl zažít všechno, o čem píšu ve svých písničkách, tak už jsem třikrát mrtvý. Používám proto i zkušenosti přátel, to, co jsem si přečetl, co jsem viděl a slyšel. No a pak to nechám projít cedníkem, když se ptám: mohlo by se to stát i mně? Ve chvíli, kdy si řeknu, že ano, tak už můžu písničku psát a můžu ji i zpívat. Protože se do ní dokážu vžít.
Desku Příběhy písní jste natáčeli v hospodě v Ratajích nad Sázavou. Točí se v hospodě lépe než ve studiu?
Točí se líp, ale ne pohodlněji. Ty písničky jsme v zásadě natáčeli do pásu v kuse. Sice do stop, moderní techniku jsme samozřejmě neodhodili, ale vlastně jako za časů W. C. Handyho nebo Louise Armstronga. Kapela si prostě sedla nebo stoupla do studia, a nasmrkala to tam!
Je to dnes docela populární způsob natáčení…
Bezpochyby. My to navíc máme znásobené tím, že když už točíme, tak na tom místě žijeme. Celé ty tři, čtyři dny. Říkám tomu skautský tábor. A pro mě jsou to mimochodem taky omlazovací lázně. Důležité je, že po celou dobu kapela myslí jenom na tu desku. Na ty písničky. Všichni jsme maximálně koncentrovaní, tedy až na výjimky, kdy jde kolem hezká holka a člověk, třeba David Landštof, se chce jít koupat. Nejdeme se koupat, ale výsledek se pak dostaví. Sice s drobnými chybami a nedokonalostmi, ale tím se dostavují další emoce. Každá deska je samozřejmě i o rozumu, matematice a mozku, ale to podstatné, co z toho vyplyne, jsou právě emoce. Na to se dá jít různými způsoby, ale ten náš nám přišel nejlepší.
Radůza a Jarek Nohavica si své vybrali sami?
Vlastně trochu ano. Třeba písničku Tam za tím mořem piva si Radůza vybrala. A skvostně ji otextovala jako Tam za cukrovou horou. S tímhle textem jsem splynul tak, jako bych ho napsal sám. Radůza napsala také text k Shenandoah – a tuhle písničku si i nazpívala.
Jarek má na desce písničku Partyzán. Ten text vznikl už dřív, v době jugoslávské krize. Je to píseň obrovsky silná, a ještě nikdy na žádné z jeho desek nevyšla. Bylo tedy nasnadě, že by mohla být na našem albu. Protože je to taky píseň s příběhem.
Vedle vážných písní, jsou na albu i veselé. Třeba krásný Opilý Skot. Jak vznikla tato?
Má prostý příběh. Ještě před natáčením jsem hledal způsob, jak přistoupit k baladě Loch Lomond. Ono totiž dělat něco po Matuškovi je vždycky o zuby. Při tom hledání jsem objevil irskou písničku o opilém Skotovi. Navíc na YouTube běžel i text, sice anglicky, ale napsaný, takže jsem mu rozuměl. Říkal jsem si: tuhle písničku by byla škoda neudělat! Pak už jsme měli písně na desku vybrané a měli jsme zkoušet, jako obvykle ve Vinařských závodech. Ale kluci ještě neměli postavenou aparaturu. Tak jsem šel do hospody a za hodinu jsem tam napsal k Opilému Skotovi český text.
Máte rád Skotsko?
Obecně mám rád Británii, také mám docela slušně nastudované její dějiny. Mám rád britský humor. Navíc jsme všichni vyrostli na britském rocku. Jaký může mít člověk vztah k Velké Británii, když tam vyrostli Beatles?
Jak vidíte budoucnost trampské písničky u nás?
Jak se rozhlížím kolem sebe, vidím, že trampská písnička nezmizí. Je to specificky český fenomén a na festivalech, třeba na Portě, vidím spoustu mladých kapel, které se s ní skvěle vyrovnávají. Hrajou ji po svém, občas sáhnou ke starým kouskům, prostě pořád to jede. Nedávno jsem měl fantastický zážitek. V jedné pražské kavárně jsem natrefil na plný sál střízlivých mladých lidí, kteří hráli na kytary a zpívali trampské písničky. Ty staré i svoje nové. A já jsem najednou věděl, že to prostě nemůže skončit.
Redakce