ahead – 1220×100, 1200×100, 320×50
ahead – merici 1220×200

PLAY.CZ

Právě poslouchá celkem 7372 posluchačů.

Seznam rádií

Seznam stylů

Seznam krajů

Vladimír Mišík: Pocit z filmu jsem měl skvělý

0 jsk 27.3.2017

Osmého března oslavil skladatel, kytarista a zpěvák Vladimír Mišík sedmdesáté narozeniny. Při té příležitosti měl premiéru dokumentární film režisérky Jitky Němcové Nechte zpívat Mišíka, a také vyšla jubilejní edice jeho slavné první sólové desky. O týden později, ve středu 15. března, byl na koncertě v pražské Malostranské besedě oceněn Jubilejní diamantovou deskou Supraphonu.

Album, známé spíš jako Stříhali dohola malého chlapečka, je mnohdy mylně považováno za debut Etc…, ale ve skutečnosti vzniklo jako vaše sólové. Proč?

Ve chvíli, kdy ta nabídka od Hynka Žalčíka přišla, jsme s Etc… neměli materiál. Měl jsem písničky, které jsem hrál s Honzou Hrubým a Vláďou Mertou, říkali jsme tomu ČDG neboli Čundrgrunt. To bylo jen s akustickou kytarou, s Etc… jsme je zatím ani nezkoušeli. Takže sólová deska vyplynula ze situace. Jsou tam sólové písničky, skladby, které jsme pak zkoušeli i s Etc… a také v té době čistě studiové záznamy. I proto je se mnou nahrávala studiová sestava, ve které byl kytarista Pavel Fořt, baskytarista Vláďa Padrůněk nebo saxofonista Honza Kubík.

O sólovém hraní jako akustický písničkář jste nikdy nepřemýšlel?

Ne. Spíš jsme ČDG všichni měli jako doplňkovou činnost, i když v počátcích Etc… jsme koncertovali asi i častěji. Mě hlavně bavilo hraní s ostatními. Vláďa Merta je geniální básník a skvělý muzikant, a v té době mě hodně inspiroval. Ostatně chodil jsem tehdy i na koncerty dalších písničkářů ze sdružení Šafrán. Na ČDG pro mě bylo nejlepší to, že jsme zásadně nezkoušeli, takže když jsem měl nějaký nápad na písničku, rovnou jsem si ho ověřil na reakcích publika. Mnoho těch skladeb, už vyzkoušených před lidmi, jsme pak hráli s Etc… Navíc to bylo zábavné.

Tušíte, jak došlo k tomu, že posluchači to album začali označovat podle jeho nejslavnější písničky?

To je docela zvláštní. Na obalu bylo jen moje jméno, sama deska žádný název neměla. Písnička Stříhali dohola malého chlapečka ale až osudově u lidí zabrala. Bylo to v době, kdy to kluci s dlouhými vlasy vůbec neměli jednoduché. A když například odcházeli na vojnu, tak to pro ně byla skoro hymna. Když jsem poprvé tu báseň pana Kainara četl, silně mě to zasáhlo, protože se mi okamžitě vybavila vzpomínka na mládí. Máma mě vždy posílala ostříhat k takovému starému holiči, bylo to tam takové podobně olezlé, i ty jeho nůžky už toho dost zažily. Tahalo to s nimi a bolelo. Nenáviděl jsem to, a po letech se mě to znovu dotklo.

Nové vydání se od původního liší obalem. Co tehdy vadilo nejvíce?

Na zadní straně měl být původně sleeve note od Jiřího Černého. Ten se pak ale nějak dostal do nemilosti, a tak to vyšlo bez něj. A některé původní návrhy rovnou skončily v trezoru. Je dobře, že když Supraphon připomíná reedicemi ta původní vydání, že i na tyhle věci nezapomíná. Výborné jsou i remasteringy, i když zrovna tahle deska byla obdivuhodně dobře nahraná už tehdy. Každý to štěstí neměl. Také, i když byla ta originální matrice dělaná na určitý počet kusů, aby se ušetřilo, vylisovalo se toho tehdy často více. Kvalita těch dalších kusů pak byla pochopitelně nižší.

Ta původní gramodeska ovšem byla i přesto nějaký čas zcela nedostupná a pamatuji si, že jsem jí jednou viděl na ilegální burze asi za čtyřnásobek ceny?

To bylo tehdejší vydavatelskou politikou a plánováním. Udělal se nějaký náklad, někdy byl i docela velký, ale ten často rychle zmizel. Než pak někdo schválil reedici, trvalo to klidně třeba dva roky. Vše se podřizovalo plánu, a tak někdy nebylo maso, jindy toaletní papír, a občas tak nebyla ani ta elpíčka.

Na druhou stranu ovšem později vyšla pod značkou Artia verze They Cut Off the Little Boy’s Hair, nazpívaná v angličtině. To je fenomén, který asi současní mladí posluchači sotva budou chápat?

To byla celkem legrace. Artia sice tehdy vydávala takzvané exportní desky, ale ty se prodávaly jen v dalších socialistických státech, třeba v Bulharsku nebo v Polsku. Přesto se to točilo v angličtině, i když na Západ se to obvykle nedostalo. Takže jsem to nazpíval anglicky, a pak už jsme to nikdy neviděli.

Váš pozdější zákaz je dnes už slavný. Předtím jste žádné problémy neměli?

Samozřejmě, že bylo pořád něco. Všechno se muselo dávat ke kontrole, měli jsme například schválený koncertní program, pořadí skladeb, od kterého jsme se správně nesměli odchýlit. Když jsme si ale usmysleli, že třeba zahrajeme novou pecku, tak jsme ji prostě zahráli. Kašlali jsme na to… což potom vedlo i k tomu zákazu. Faktem je, že si mnozí skladbu Stříhali dohola malého chlapečku potom vykládali jako pocit malého človíčka, který se ocitl v neúprosném prostředí, což přesně odpovídalo té době. Veškeré veselí se odehrávalo s myšlenkou, že je všude kolem spousta udavačů. Už jsem to někde přirovnával k tomu, že tehdejší doba byla podobná, jako když se někdo narodí do pracovního tábora. Který je obehnán plotem, a ze kterého když chce utéct, tak ho mohou beztrestně zastřelit. Když neměl někdo razítko, že někde pracuje, mohli ho klidně zavřít.

Když pak přišel zákaz, a nebylo jasné, kdy skončí, přemýšlel jste, co budete dělat jiného?

Já jsem shodou náhod krátce předtím dostal velkou sumu za desku, asi třicet tisíc, takže jsem o tom vůbec přemýšlet nemusel. To byla na jedné straně spása, ale na druhé mě to dovedlo k určité dekadenci, kdy jsem nemusel řešit základní existenční problémy. Takže jsem se tak poflakoval. Muzikant musí hrát pro lidi, a já najednou nemohl. Dost jsem v té době pil, ale také jsme měli s mou tehdejší ženou doslova otevřený byt, a kdokoli k nám mohl přijít, fungovalo tam určité společenství. Punkáči tomu říkají No Future. Vůbec jsem netušil, jak to dlouho může trvat. A nakonec to byly skoro dva roky.

Když jste pak znovu obnovil Etc… hrál s vámi na klávesy i Petr Skoumal. To bylo naopak radostné období?

Ze začátku z toho byl vyloženě nadšený. On byl o něco starší než my ostatní, ale ten rockerský život si vyloženě užíval. Nakonec to ale trvalo jen asi rok – přece jen mu brzo začaly vadit ty dlouhé cesty na koncerty. Těžce to nesl. Navíc tenkrát nebyly žádné nonstopy a tolik benzínových pump jako dnes. A neprodávali na nich pivo!

Kromě reedice k vašemu jubileu vznikl i pozoruhodný dokument. Jak jste s ním spokojený?

Chechtal jsem se už u pracovní verze. Pak už jsme jen drobně upravovali použitou hudbu, nějaké další zásahy vůbec nebyly potřeba. Tu premiérovou projekci v kině Oko jsem si vyloženě užil, a pozval jsem tam i svoje znovunalezené americké bratry, takže pocit jsem z toho měl skvělý. Bylo to určitým způsobem dojemné – ve filmu se všichni dozvědí, jak to vlastně s mým tátou a s nimi je.

(foto: Ivan Prokop)

Tagged with:

Komentáře