Miroslav Paleček: Sehnal jsem si scénáře všech her Ježka, Voskovce a Wericha
0 Redakce 9.3.2015Písničkář Miroslav Paleček nahrál na svou novou desku Ježkárny kolekci šlágrů trojice Jaroslav Ježek – Jiří Voskovec – Jan Werich. Na albu jim dal nový kabát: nahrál je po svém, ale s pietou.
Z desky čiší radost a pohoda. Byla radostná i práce na ní?
Velice. Ty písničky mi ostatně dělají radost už několik desítek let. Vlastně od té doby, co je znám. A ještě větší od chvíle, kdy jsem se jich pár naučil a hraju je. A hlavně: splnil jsem si svůj životní sen. O to větší radost mám, když se na tuhle desku podívám.
S myšlenkou na album Ježkárny jste údajně přišel už před patnácti lety. Proč byla cesta k jeho realizaci tak dlouhá?
Všechno chce svůj čas, to za prvé. A za druhé – když mě to tenkrát napadlo, byla to obrovská troufalost. Tehdy jsem uměl pět nebo šest Ježkových písniček a v návalu radosti jsem si řekl: pět písní, to je na album málo, tak je doplním svými písněmi, které jsem napsal pod Ježkovým vlivem. Za pár dní se samozřejmě ukázalo, že to byl naprosto šílený nápad. Tak jsem ho hned zavrhl.
A přibíral jste další Ježkovy písničky…
Udělal jsem si výběr patnácti písní, které se mi hudebně i textově líbily a které bych zvládnul. A pomalu jsem se je začal učit. Nešlo to nijak rychle. Už svoji první Ježkárnu jsem se učil tři nebo čtyři měsíce. Bylo to v roce 1973. Našel jsem ji ve zpěvníčku, který mi tehdy půjčil Petr Nárožný. Vlastně jsem tenkrát na kytaru ani moc neuměl. Netvrdím, že toho dneska umím hodně, ale v té době jsme hráli úplně jinak. A já jsem tu písničku chtěl zahrát tak, jak ji Ježek napsal, se všemi akordy, ne jenom na dva nebo na tři. Proto mi trvala tak dlouho. Mimochodem – Petr mi tehdy těch zpěvníků půjčil víc, a já jsem mu je dodnes nevrátil.
Ty písničky vypadají jednoduše, jsou hravé a nápadité. Ale asi jednoduché nejsou.
Ne, to nejsou. Člověk se je musí naučit a interpretovat tak, aby to jednoduše vypadalo. Víte, ona spousta věcí od sportu po umění vypadá jednoduše, ale je za tím spousta dřiny, píle, tréninku, cvičení. U písniček to je tak, že si je muzikant musí obehrát, musí správně artikulovat, musí vědět, o čem zpívá. Občasné chyby v intonaci mu posluchači prominou, ale faleš nikdy. Oni taky Voskovec s Werichem nebyli žádní velcí zpěváci, na druhé straně to ale nebyl žádný herecký zpěv. Takový je často k neposlouchání. U nich to ale bylo všechno dokonalé.
Podle jakého klíče vznikl konečný výběr písní na album Ježkárny?
Písničky mě musely zaujmout jak textově, tak hudebně. Nechtěl jsem tam mít příliš vymezené kousky jako třeba Hej rup, Píseň o Golemovi nebo Babička Mary. Ty dvě posledně jmenované třeba už jdou trochu do trampského stylu, to není příliš můj šálek čaje. I když jejich texty jsou samozřejmě vynikající. Naopak mě oslovují bluesovky typu Tmavomodrý svět, Klobouk ve křoví, Život je jen náhoda, Svět naruby nebo Svítá. Takhle můj výběr vznikl. A vyhrál jsem si i s pořadím písní na desce. Nejdřív jsem je měl srovnané podle abecedy, ale nějak mi to nehrálo, sešly se třeba tři bluesové, pomalé skladby za sebou. Tudíž jsme pořadí změnili. Ale Civilizace jako první a Život je jen náhoda jako poslední – ty zůstaly a sedí to.
Kdo všechno se na albu podílel?
Desku jsme nahráli v pěti. Má maličkost, Pavel Fořt, se kterým spolupracuju už dlouho, dále jeho syn Karel, Štěpán Kojan, který poskytl i studio, a Petr Dopita. Pavel Fořt hrál na akustickou kytaru, elektrickou kytaru i baskytaru, Karel na bezpražcovou kytaru a akustickou baskytaru, Štěpán na akordeon a Petr na pilu. Její zvuk se ke kytarám opravdu skvěle hodí. A několikrát tam troubím na hubu já. Mimochodem – kdysi jsem hrál na opravdovou trubku, ale po čase mi odešel nátisk. Naučil jsem se ale tenhle nástroj imitovat v koutku pusy.
Většina písniček Ježka, Voskovce a Wericha vznikala pro jejich divadelní hry. Asi je dobře znáte.
Byl jsem dokonce takový blázen a fanda, že jsem si v divadelní agentuře DILIA před víc než třiceti lety sehnal scénáře všech jejich her, které byly k mání. Chtěl jsem s nimi něco podnikat, ale dodnes jsem je samozřejmě všechny ani nepřečetl. Jediná hra, kterou jsem viděl na vlastní oči a na vlastní uši slyšel její písně a forbíny, je Těžká Barbora. To už ale v Divadle ABC s Werichem vystupoval Miroslav Horníček. Ze samotné hry si dneska nepamatuju nic, dokonale si ale vybavuju forbíny. Tehdy jsem si uvědomil, jak velkou moc herec nad plným hledištěm má a jak lehce se toho dá zneužít. To se ale v Abíčku samozřejmě nedělo. Tam to bylo všechno skvělé a korektní. A lidi se mohli smíchy umlátit. Dodnes na to rád vzpomínám.
(Foto: Barbora Hrdá)