Mirek Tabák: Ambice živit se hudbou nemám
0 Redakce 5.8.2014Mirek Tabák je bývalý taxikář a středoškolský učitel, ale také dosud neznámý hudebník, který se nedávno přihlásil albem Černej pasažér, na němž hostují mimo jiné Pavel Bobek a Marek Eben a o němž tvrdí, že vzniklo před dvanácti lety. V každém případě je Tabák poněkud záhadná bytost.
Kdo je vlastně Mirek Tabák?
Obyčejný sympatický chlapík v nejlepších letech. Má rád svou rodinu, soukromí a práci. Nemá profil na facebooku ani chytrej telefon. Je to trochu idealista a věci, které ho iritují, si moc nepouští k tělu. Snaží se na všem vidět spíš to pozitivní. Tím občas sám irituje ostatní lidi…
Desku Černej pasažér jsem natočil skutečně už před dvanácti lety a k jejímu vydání jsem se nechal trochu dotlačit. Kamarádi, kteří nahrávky znají, mi často opakovali, že bych se za ně neměl stydět, že se povedly. Jenže já jsem se nikdy nepovažoval za zpěváka, spíš jsem chtěl tehdy tak nějak zkusit, na co mám a jestli se to vůbec povede. Hudba byla a je spíš můj koníček, což má tu výhodu, že mě ještě nezahltila a nestihla otrávit. Pak jsem ale loni zašel na pohřeb Pavla Bobka, potkal jsem se tam s pár lidmi, kteří se mnou tehdy nahrávali ve studiu, a tam jsem se rozhodl, že aspoň můj společný duet s Pavlem Bobkem, Klub štvanců, musím přestat tajit. Je to totiž Pavlův mistrovský kousek, nejspíš jeho jediná dosud nevydaná nahrávka, a já jsem hrdý, že jsem s ním mohl spolupracovat. No a od toho už vedla krátká cesta k vydání celé desky.
Jak s tím vším souvisí rozhodnutí zůstat skryt v anonymitě pseudonymu?
Během své krátké taxikářské kariéry jsem stihl poznat hodně lidí, kterým jim kola šoubyznysu zničila život. Nemají skoro žádné soukromí, a když, tak jen za vysokou zdí svých zahrad. Nemůžou jít ani normálně na kafe, aby je někdo neokukoval nebo nefotil.
Jasně, souvisí to s jejich prací a chápu, že když je někdo na tapetě bulváru, tak ho lidi znají a sledují ho pak třeba i umělecky. Ale tohle mě nezajímá. Chci normálně chodit Prahou, i když se třeba Mirek Tabák proslaví. Navíc jsem nezajímavý chlápek středního věku, který si jen nahrál pár písniček, tak co…
Album Černej pasažér zní až nečekaně vyzrále. Prozradíte, co máte hudebně a textařsky za sebou?
V mládí jsem chodil do lidušky na kytaru, dodnes si občas něco zahraju z not. V teenagerském věku jsem pak na nějaký čas propadl folku, dneska mi ta mladická naivita přijde roztomilá. Vzpomínám, jak jsme třeba revoluční víkend v roce 1989 trávili na chatě našeho basisty, nahrávali na starý kotoučák první nahrávky a vůbec nevěděli, co se v Praze děje. Pak jsem se na celkem dlouhou dobu chytil rockové kapely, pro kterou jsem postupně začal i skládat písničky a zpívat, ale nebylo to nic světaborného, spíš legrácky. Takže na takové té okresní úrovni jsem s hudbou vlastně celý život. Ale žánrově Černej pasažér nezapadá víceméně do ničeho, co jsem kdy dělal.
Písně na album vznikly před dvanácti lety. Skládáte dál?
Občas něco napíšu, ale tehdy to byla výjimečná situace. Písničky vznikly za dost krátkou dobu, a když je dneska poslouchám, myslím, že jsou pořád platné. Připadá mi, že se na ně dívám zvenčí, jako by je napsal někdo jiný a já toho ani nebyl schopen.
Máte ambice živit se hudbou jak ve smyslu prodeje alba, tak třeba i živým hraním?
Ambice živit se hudbou určitě nemám. Album jsem vydal spíš pro radost, nemyslím si, že se zrovna tímhle dá živit, když člověk nehraje první ligu. Za vydělané peníze půjdu tak maximálně do kina. Ale třeba se pletu a stačí to i na novou kytaru – už bych si ji zasloužil.
Co si od vydání debutu Černej pasažér slibujete?
Ono je legrační tomu říkat debut, protože to vypadá, že přijdou další desky, ale to fakt nemám v úmyslu. Jsou to podle mě dost povedené nahrávky, teprve po letech jsem si uvědomil, že něco podobného už možná nezažiju, tak jsem se rozhodl to k pobavení ostatních vyndat ze šuplíku. Ale – jak už jsem řekl – chtěl jsem vydáním alba vyjádřit hlavně dík Pavlu Bobkovi a také Marku Ebenovi. Neskutečně mi pomohli.
Kresba: Filip Kudrnáč