Bryan Adams: Černobílá poprocková zábava
0 Redakce 20.6.2011Můj dojem z pražského koncertu Bryana Adamse je černobílý, rozhodně to však neznamená, že bych si ho stejně jako většina z 12.000 přítomných diváků neužil. Ovšem kanadský zpěvák, kytarista a skladatel je mužem dvou základních hudebních poloh – poprockových vypalovaček s nekomplikovanými refrény a balad, jejichž lehká vtíravost není většinou nepříjemná. Adams si také nehraje na virtuozního hráče nebo velkého zpěváka. Jako šikovný a soudný skladatel ví, co si může dovolit, aniž by byl směšný. K dvoubarevnému pocitu z koncertu jistě přispěly také tři projekční plochy nabízející po většinu času černobílé záběry Adamse a jeho doprovodných muzikantů oblečených do černých košil. Tím však není řečeno, že by to byl špatný koncert. Naopak, palec nahoru!
Na rozdíl od svého posledního pražského koncertu bez zpoždění zahájil Adams show skladbou House Arrest z jeho šestého studiového alba Waking Up The Neighbours z roku 1991. A hned následující Somebody ukázalo, že lidé se přišli do O2 areny bavit a Adams, který s ulízanými vlasy vypadala jako filmový rebel z 50. let, jim to nehodlá nijak kazit. Nadšení diváci od začátku tančili a zpívali při přímočarých rockových melodiích jako Can't Stop This Thing We Started nebo si vychutnávali balady typu I'm Ready.
Adamsovo The Bare Bones Tour je k akustické živé nahrávce Bare Bones, kterou natočil s pianistou Garym Breitem. Její koncertní podoba je však s kapelou paradoxně elektricky rocková. A mezi více než dvěma desítkami skladeb nechybí snad žádný z jeho zásadních hitů jako Here I Am, Let's Make A Night To Remember, Summer of '69, Please Forgive Me, Cuts Like a Knife, 18 til I Die nebo zbojnická píseň (Everything I Do) I Do It for You.
Ukázková byla Adamsova komunikace s publikem. K lidem se krátce obracel téměř po každé písni, někdy využil k oslovení vděčných divků i text skladby. "Jak je to vlastně dlouho, co jsme nebyl v Praze, snad pět let?" zamyslel se například a zahrál Back to You.
Když si ke konci koncertu vybral jednu z divaček k duetu When You're Gone, aby nahradila původní Melanii C., obával jsem se trapnosti nebo domluvené scény. Nejen k Adamsovu překvapení se však z dívky vyklubala zahraniční návštěvnice Prahy. Sebevědomá Ira s Kazachstánu se zhostila druhého hlasu s nadšením a příšerně, což v ten okamžik nikomu nevadilo, protože celá scéna působila přirozeně.
Hezký okamžik si jednapadesátiletý příležitostný fotograf nechal do druhé polovimy koncertu, když věnoval skladbu Heaven Nadaci Terezy Maxové a její přednes doprovodil projekcí různých snímků s dětskou tématikou. S Maxovou, s níž například ve svém ateliéru v Londýně nafotil snímky pro kalendář na rok 2007, se Adams zná řadu let, takže celá scéna zanechala dojem přátelského pozdravu a ne citového vydírání s využitím charity.
Tvorbu Bryana Adamse sleduju už od začátku 90. let a vždycky mi připomínal hokejisty své rodné země. Žádné zbytečné parádičky a přehnané taktizování, prostě napálit puk dopředu a tvrdě za ním. Není to vždycky ke koukání, ale jedno se reprezentantům javorového listu a ani Adamsovi, který je skutečně v porovnání s mistry šesti strun takový kytarový dřevorubec, upřít nedá – do hry většinou bez velkých frází dají srdce a diváci to vycítí.
19. června, Praha O2 arena
Richard Winter