Nezlob se, ale… Veteráni jsou nemohoucí

28.01.2011 | Rozhodli se rockoví důchodci na sklonku loňského roku nastoupit oficiálně na zasloužený  odpočinek, anebo se jen poohlédli za starými časy a mocně  je připomněli na svých nových nahrávkách v kontextu situace na současné hudební scéně?

 
S poslechem novinek starých mistrů hudebního řemesla to spíš vypadá na první variantu. Nebylo prostě co říct, a tak se bralo v šanonu se zaprášenými jistotami. V posledních měsících loňska proto vyšlo hned několik alb s předělávkami, které svým množstvím a řadovým přístupem posunuly mimo hru přemýšlení o kvalitě a záslužnosti. Bylo jich totiž tolik, že by prodejci měli za balíček s takovými nahrávkami dávat množstevní slevu.

Pochybnosti vyjádřil již  viceprezident společnosti Island Records David Sharpe, který rozeslal svým spolupracovníkům „vnitropodnikový“ e-mail s konstatováním, že mu není jasné, proč jeho firma dala tolik peněz za přestup Toma Jonese, když on nahrál album Praise And Blame plné tradicionálů a předělávek. Nazval to hloupým vtipem a jistě si na svůj akt vzpoury vzpomněl i poté, kdy v rukou držel nová alba Roberta Planta (jmenuje se Band Of Joy), Phila Collinse (Going Back), Erika Claptona (Clapton), Neil Diamonda (Dreams) či Carlose Santany (Guitar Heaven: The Greatest Guitar Classics Of All Time). Alba plná coververzí starších pecek.

Jistě, jsou to všechno profesionálně  zcela zvládnuté počiny. V mnoha ohledech jde o poctu době, poctu starým i mladým přátelům nebo rafinovanou připomínku toho, že tu v minulosti byla jasná kvalita, kterou třeba oprašovat. Sešlo se toho ale příliš najednou, aby to nebudilo dojem, že veteráni jsou v současné době autorsky nemohoucí a musejí se opírat o věci prověřené.

Největším paradoxem pak je, že hudební svět své miláčky nenechal ve štychu a jejich dílka přijal sice s mírnými rozpaky, nicméně nakonec stejně s poměrně slušným ohlasem. Plantova kolekce Band Of Joy se dokonce objevila na osmém místě mezi nejlépe hodnocenými loňskými alby magazínu Rolling Stone. Dostala se třeba před Eminema, jehož nahrávka Recovery v loňském roce výrazně bodovala.

Stav současného hudebního světa je totiž poněkud nezajímavý. Nová jména přicházejí mnohdy s pokusy, jejichž životnost je leda tak jedno album a v zásadě je to navíc nuda, silní hráči spíše reklamují svou sílu, než by ji skutečně ukázali, a veteráni si pořád dokola melou svou písničku, a když jim dojde argument, sáhnou po coververzích.

Těžko chtít po Collinsovi, Santanovi, Plantovi a spol., aby byli progresivní. Kartelové  dohody o podobě jejich scény by ale uzavírat neměli.

JAROSLAV ŠPULÁK